Zdeněk Hanka » Dopis do ticha

Dopis do ticha

Dopis do ticha

 

Psychologické drama nevěry je nazíráno z pohledu všech účastníků, kteří jsou vykresleni velmi životně a čtenář rozumí každému z nich. Kapitoly jsou prokládány dopisem adresovaným kartářce, která s děsivou přesností popisuje příští události, avšak její metafory jsou odmítnuty. Příběh se odehrává na pozadí nemocničního prostředí, jehož důvěrná autorova znalost, právě tak jako pravdivost postav vtáhnou čtenáře do děje beze zbytku.

Toť anotace.

A co na to autor?

Drobky k Dopisu do ticha

Dopis přináší sdělení, které je někomu adresováno. Pokud se takto jmenuje celý příběh, pak se nabízí jednoduchý výklad. Bude nejspíš o nějakém takovém psaní pojednávat. Příběh nazvaný Dopis do ticha je po jednotlivých částech dopisem skutečně prokládán, tedy věc je zřejmá a není třeba hledat jinou odpověď. A nebo kniha sama je tím dopisem? Kdo tedy v tom případě má být tím čtenářem, kterému je list určen a má jej číst?
Kniha vznikala neobvykle dlouho. První “skica” byla nahozena velmi rychle, možná až překotně bezmála před třiceti lety. Proč Dopis nebyl odeslán už tehdy? 
Pokud jsem v roli čtenáře, zaujme mě taková fabule, která je vsáknutá do života tak, že splývá s realitou. V pozici autora usiluji o to, aby takto integrálně vpitý příběh byl osou románu. Životem ověřenou pravdou je pozorování, že hranice skutečného prožitku jsou mnohem dál, než hranice uvěřitelnosti. Mám za to, že jako autor jsem v případě románu Dopis do ticha v tomto smyslu neselhal a nechal své hrdiny dosáhnout meze uvěřitelnosti. V literárním příběhu jsem je však dál jít nenechal.

                                                                                                         

 

Ochutnáme z knihy

Mystický a současně velmi živý příběh

Autor Zdeněk Hanka zůstává stranou jasně osvětlené dálnice zaplavené knihami rozdílné kvality. On však je jedním z mála autorů, kteří udržují klasickou beletrii na vysoké úrovni. Kultura jeho jazyka neuhýbá z vysokého standardu a je potešením pro čtenáře užívat si pěkné češtiny, právě tak jako přesně koncipované osnovy děje. 

Prameny příběhu Dopis do ticha se setkávají do velmi silného proudu, který čtenáře strhne s sebou. Nepochybně se strefí do osobních intimních prožitků řady čtenářů a čtenářek. Dopis do ticha má několik psychologických rovin, v nichž se Hanka pohybuje velmi citlivě, neutíká se k vulgaritám nebo pouťovému sentimentu. Během děje řízeně opouští mystickou linii, aby dopřál ústřednímu hrdinovi prostor a čtenáři sledování děsivého naplnění scénáře. Příběh je bohatý ve svém sdělení a dramatický ve své stavbě. Dopis do ticha je jeden z těch románů, k nimž se člověk vrátí a nalézá něco, co mu mohlo dříve uniknout. Svým šokujícím závěrem promlouvá ke každému do hloubky vlastních emocí. 

Hanka není typ autora, který chrlí texty, jako plastikové žetony. Jeho romány jsou měnou, která platí.

 

MOST DO TMY (THE BRIDGE INTO THE DARKNESS) Zdeněk Hanka

(olej na šepsované lepence)

To je taková metafora. Hmm, co bych to vysvětloval... 

 

Barva lásky

Americký psycholog J. A. Lee sesbíral více než čtyři tisíce literární výrobků o lásce a podrobil je počítačové analýze. Výroky se podle obsahu roztřídily do šesti skupin: láska ke kráse, láska je hra, vzájemná láska, altruistická láska, manická láska a realistická láska. Intuitivně pospojoval různé druhy lásky s barvami a vytvořil koncepci, kterou nazval devět barev lásky. Akademická věda autorovi vyčítala přílišnou populárnost a nevědeckost, ale současné neuropsychologické výzkumy i život sám mu v mnohém dávají za pravdu.

Láska mezi mužem a ženou má tři základní varianty: erós, ludus a fides (řecky: erós – touha, latinsky: ludus – hra, fides – důvěra) a tři varianty „namíchané“ z variant základních: mánie, pragma a agape.

Erós je vášnivá láska. Vyjadřuje ji červená barva. Je to vitální síla, žádostivost, touha žít a vítězit. Plane jako oheň, všechno žádá, všechno slibuje. Projevuje se jako bláznivé vzplanutí, vroucná erotická připoutanost. Už pouhá představa ztráty této lásky vede k zoufalství. Prolíná se s představou romantické lásky a obsahuje bezmezný obdiv ke kráse, moudrosti a schopnostem milované bytosti, která nemá žádné chyby. Je to hledání ideálu, dokonalosti a výjimečnosti. Proto jsou tyto lásky často osobními tragédiemi.

Ludus je láska jako hra. Spojuje se s nejveselejší barvou slunce – žlutou. Ludus se rozvíjí bez osudovosti a nesplnitelných slibů. Cílem je těšit se ze života a nikomu při tom neubližovat. Je to hra a jako v každé hře, i tady je možné vyhrávat i prohrávat. Když hra končí, zůstanou pěkné vzpomínky a osobní zisk z prožitého vztahu.

Fides je láska jako důvěra, hluboký lidský vztah.  Spojuje se s tmavomodrou barvou. Je to barva naděje, nedozírných dálek a ticha, jaké panují nad širým mořem. Tmavomodrá barva se v budhismu pokládá za nejvhodnější pro vyvolání meditativní nálady. V barvách lásky symbolizuje vzájemné porozumění a podporu, důvěru, přátelství, úctu a péči. Na rozdíl od vášnivé lásky, která plápolá jako prapor ve větru, se navenek neprojevuje žádnými velkými gesty.

Podobně jako se míchají barvy, i láska může mít různě namíchané odstíny.

Oranžová představuje riskantní lásku. Vzniká z červené a žluté – je to hra s ohněm, mánie, která má celkem hmatatelné příčiny. Podobá se obsendantní kompluzivní poruše a také má podobný chemický profil. Podle hladiny serotoninu v krvi (až o 40 procent více než u lidí, které netrápí ani láska, ani duševní porucha) je těžké rozlišit, kdo je zamilovaný a kdo je duševně nemocný.

Zelená vzniká spojením žluté a modré, hravosti a důvěry, což je téměř ideální kombinace. Nazývá se pragma. Tato láska je jako mohutná sekvoje, který má kořeny hluboko zapuštěny v zemi a svoji korunou se obrací ke slunci. Zeleň je symbolem života, růstu, zániku i znovuoživení. Taková by měla být i manželská láska – hluboko zakořeněná v realitě, ale hravá a vyvíjející se.

Purpurově fialová – to je vznešená barva římských císařů a aristokracie. Nemohl ji nosit každý. Podobně i láska této barvy je vzácná. Představuje magické spojení vášně a důvěry, červené a modré. Je to ideál, svátek lásky – agape. Existenci této velkorysé a mystické lásky autor v běžných manželských vztazích nepotvrdil, i když nepochybně existují páry, které vědí, o čem je řeč.

citace z knihy 

Předmanželské poradenství - Tomáš Novák, Marta Hargašová

 

JABLKO POSLEDNI (THE LAST APPLE) Zdeněk Hanka

To je odpoved na otazku: '...co kdyby?'