Zdeněk Hanka » Knihy, co musíte číst

Knihy, co musíte číst

Thoreau, Henry David: Walden aneb Život v lesích
Prozaik F. Scott Fitzgerald si roku 1938 v dopise své dceři posteskl, že si až po četbě Thoreaua uvědomil, co minul v životě, když z něj vynechal přírodu. Tato slova, domnívám se, znamenají více než pouhou lítost věhlasného autora příběhů z uspěchaného metropolitního života v jazzovém věku, když mu došlo, jak málo času strávil v lesích, na horách či na divoké vodě; v jeho slovech zaznívá i zklamání nad životem, který sám žil a o němž psal, nad hierarchií hodnot, kterou se řídil svět kolem něj i svět jeho literárních hrdinů. I Fitzgeraldův Gatsby mohl dojít k Thoreauovu závěru, že „na to, co potřebuje duše, není třeba peněz“, ale pokud tomu tak bylo, přišlo jeho poznání už příliš pozdě.

Henry David Thoreau o století dříve právě z přírody a ze života v její blízkosti či přímo v jejím lůně vyčetl mnohé, co nabídl svým současníkům jako poznatek, radu či varování a co z dnešního pohledu získalo mnohdy navíc rozměr prorocký. Tento bytostný ekolog již dlouho před vznikem ekologie šířil svou víru, že příroda je bližším přítelem lidské duše než společnost, že člověk je ve své podstatě tvorem více přírodním než společenským. Neznamenalo to, že Thoreau vyzýval současníky, aby žili jako přírodní národy či aby následovali jeho vlastního příkladu a uchylovali se do lesní samoty; šlo mu o to, aby příslušníci naši civilizace nezapomínali, odkud vývojově vyšli a kam svou podstatou nadále patří. „Necháme-li se vést jemným magnetismem existujícím v přírodě, půjdeme správným směrem,“ napsal v eseji Chůze (Walking, 1862), který vyšel v roce autorovy smrti a je možno jej i proto považovat za jakýsi ideový testament; právě v něm nacházíme též pregnantně formulované memento směřující k příštím generacím a důrazně připomínající, že „v divokosti je záchrana světa“.

Thoreau ovšem nebyl romantický snílek, nýbrž člověk spíše praktický; nebyl to divošský primitiv, ale vzdělaný intelektuál. Už v rodině, která sídlila v novoanglickém Concordu, kde se David Henry 12. července 1817 narodil, byla pevně zakotvena tradice zájmu o přírodu a vzdělání. Je vlastně symbolicky výmluvné, že se Thoreauovi zabývali a živili zemědělstvím a výrobou tužek, protože právě psaní o přírodě a inspiraci přírodou se mělo stát životním posláním Henryho Davida (k prohození pořadí jmen se sám rozhodl ve dvaceti letech). Jako zdroje poznání kombinoval Thoreau po celý život přímé pozorování přírody se studiem přírodovědných knih. Touha psát o tom, co viděl a žil a o čem přemýšlel, však vycházela nejen z osobních zkušeností s přírodou, ale též s literaturou. V letech harvardského studia jej hluboce zaujali klasičtí autoři řečtí a římští, a to jako umělci i myslitelé. Jako absolvent mohl po návratu do Concordu číst v originále nejen jejich díla, ale i literaturu prakticky všech moderních evropských národů. Henry David Thoreau se vlastně nadevše cítil být a pro nás především zůstává literátem – psaní pro něj bylo tím nejvyšším konáním, formou potvrzení a povznesení žité skutečnosti. Jeho dílo představuje přibližně třicet svazků, z nichž první řádky a stránky zápisků si začal vést už jako student. Psal i několik hodin denně, jako by se potřeboval propsat k sebeuvědomění, k poznání a pochopení světa a vesmíru.
Dnes víme, že kniha, která vyšla pod názvem Walden aneb Život v lesích (Walden, or Life in the Woods) roku 1854, tedy celých sedm let po Thoreauově návratu z osamělé chatky u rybníka, není ani zdaleka pouhým záznamem autorovy zkušenosti; je zajímavou duchovní biografií a kontemplací nad vztahem člověka a přírody, nad smyslem života a existence. Moderní americký kritik Alfred Kazin nazval toto dílo „pečlivě vybudovaným oltářem“, čímž ocenil nejen jeho estetickou působivost, ale i rituálovou funkčnost. Čtenáři pragmatičtí čtou Walden jinak než filosofové, k ekologům může promlouvat jinak než k ekonomům, ale o jeho aktuálnosti mluví stále nová a nová vydání v angličtině i v překladech po celém světě. (Český překlad Zdeňka Franty z roku 1902 byl časově předstižen snad jen v Německu, ale i verze Miloše Seiferta z roku 1924 patřila ještě k ranější překladové vlně.)
Thoreau sám nazval Walden svým „zakokrháním světu“. Už v jeho době měla být kniha varováním před rostoucími materiálními zájmy lidí, před honbou za penězi, před ochuzováním ducha, před nebezpečím, že shánění životních prostředků bude zaměněno za životní cíl a že zdání mohou lidé mylně považovat za skutečnost. Autor vyzýval k přirozenosti a prostotě, protože věřil, že „nadbytečné bohatství může si koupit jen věci nadbytečné“. Marnost Thoreauova volání bolí svět dnes možná více, než tomu mohlo být v polovině předminulého století. Zdá se, že zvláště naléhavého posouzení si vyžadují jeho myšlenky týkající se volného času, který na rozdíl od svých současníků nepovažoval za zahálku, nýbrž za skutečné naplnění lidského života. Je přirozené, že ve společnosti řízené principem protestantské pracovní morálky, jako byla ta jeho, či ve společnosti, která je hnána touhou po materiálních statcích, jako je ta naše, neměla podobná myšlenka moc naděje na obecné pochopení či přijetí.
Jediná skupina lidí, která byla pro Thoreaua kromě jeho vlastní rodiny zajímavá, byli členové Transcendentálního klubu v Concordu, v jehož čele stál uznávaný kritik, esejista a básník Ralph Waldo Emerson, který je obecně považován též za Thoreauova mentora. Myšlenky transcendentalismu vzešly ze střetnutí idejí novoanglického puritanismu a evropského romantismu a znamenaly vlastně první vědomý pokus o kulturní sebeurčení Američanů jako národa; klíčovou úlohu v tomto procesu mělo mít chápání přírody jako výrazu duchovna, jako prostředí, v němž je možno realizovat rozhovor s Bohem i vlastní duší, kde je možno poznat i sama sebe. Emersonova knížečka Příroda (Nature), která vyšla v roce 1836, byla prvním impulsem novému kulturnímu hnutí a Thoreau v ní našel potvrzení toho, co sám cítil, ale nedovedl zatím formulovat. Emerson, vyzývající Ameriku i každého jedince k myšlenkové svébytnosti, měl u Thoreaua absolutní úspěch. Žák, inspirovaný svým o čtrnáct let starším učitelem, vykročil naznačeným směrem a brzy zcela samostatně zásady transcendentalismu prakticky realizoval. Své první verše a přírodní eseje uveřejnil ve skupinovém časopise The Dial (Sluneční hodiny), na popud Emersonův začal psát svůj celoživotní deník. Roku 1839 sjel Thoreau se svým bratrem Johnem dvě novoanglické řeky na člunu, který sami vyrobili, a poznámky z této cesty použil Henry za pozdějšího pobytu u Waldenu k napsání své první knihy Týden na řekách Concordu a Merrimacku (A Week on the Concord and Merrimack Rivers, 1849); vyšla až čtyři roky po dopsání, a to v nákladu jednoho tisíce výtisků, z nichž více než dvě třetiny poslal nakladatel za čtyři další roky autorovi domů jako neprodejné, a ten tehdy s trpkým humorem konstatoval, že je majitelem knihovny o devíti stovkách svazků, z nichž sedm set napsal sám. Stejně jako ostatní významní transcendentalisté, včetně Nathaniela Hawthorna a Hermana Melvilla, stál Thoreau v průběhu své autorské kariéry nejednou před dilematem, jak se vyhnout populárnějšímu způsobu psaní a přitom se nevzdat touhy oslovit a ovlivnit pokud možno co největší publikum. Být romanticky svůj a současně usilovat o společenský či dokonce komerční úspěch nebylo zdaleka snadné ani v době Thoreauově.
Thoreauův odkaz žil a žije i v ryze společensko-politickém kontextu, a to zásluhou pamfletu Občanská neposlušnost (Civil Disobedience, 1849). Jak víme z Waldenu, občan Thoreau byl v červenci 1846 na jednu noc vsazen do concordského vězení, protože odmítl platit daně na protest proti tomu, že jeho vláda vedla válku v Mexiku a dále podporovala šíření otrokářského systému na americkém Jihu. Myšlenka, že lidské svědomí je instituce nad zákon či rozhodnutí státní moci, nebyla jen základem autorova morálně motivovaného nekonformismu, ale putovala jako jasný plamínek s jeho pamfletem do všech koutů světa. Radikálové v Anglii i jinde, a jak se naše století probouzelo, i v samotných Spojených státech považovali Thoreaua za jednoho ze svých vzorů a hrdinů. Britský reformista Henry Salt napsal již roku 1890 jeho biografii a po celé zemi se zakládaly waldenské kluby; Občanská neposlušnost se četla mezi fabiány i ranými členy Labour Party. Thoreaua si přivlastňovali též anarchisté od Kropotkina přes Goldmanovou k Proudhonovi, i když on sám by jistě byl pln podezření k jejich programu, už jen proto, že byl skeptický vlastně ke každé organizované politické platformě či organizaci. Nemluvě o tom, že by stěží souhlasil s užitím násilí; v tom udělal snad jedinou výjimku, když vystoupil na obranu Johna Browna po jeho neúspěšné revoltě proti otroctví a neúspěšném útoku na Harpers Ferry.
Právě Thoreauovy ideje nenásilného, ale rezolutního protestu zdůvodněného mravními, tedy vyššími než politickými a společenskými motivy, zapůsobily na řadu osobností i hnutí ve světě. Indický národní vůdce Mahátma Gándhí a americký černý aktivista a bojovník za lidská a občanská práva Martin Luther King se v minulém století sami prohlásili za Thoreauovy následovníky, i když on sám by v sobě asi stěží našel vůli a ochotu ztotožnit se či spojit svůj osud a protest s osudem a protestem velkých společenských skupin nebo dokonce celých národů. Bránil by mu v tom jeho individualismus i jeho neochota příliš rozlišovat mezi vládou a společností; a byl tu ještě fakt, na nějž upozornil kromě jiných i Theodore Dreiser, že Thoreau vlastně „člověka za společenský organismus ani za část společenského organismu nepovažoval“.
Lidé si brali a zřejmě budou brát ze Thoreauových slov, co sami potřebují; hledají v jeho próze, krásně vyjádřeno, co se v nich samých teprve nejasně formuje. Jistě si nikdy nemohl uvědomit, za kolik lidí promlouvá, když mluvil za sebe a k sobě. Na hnutí mladých Američanů v šedesátých letech minulého století zapůsobil svým životním stylem a slovy o právu každého jedince kráčet v tomto světě podle rytmu vlastního „bubeníka“. My bychom měli zvláště po zkušenostech z porevoluční transformace Thoreauovi naslouchat, když říká, že jen reformy vnitřní jsou opravdové a že skutečné a hluboké změny ve vztazích mezi lidmi mohou vyplynout jen ze změn v lidech samých. Nejužitečnější zásadou při četbě Thoreaua ovšem bude řídit se jeho vlastní radou, že „knihy je nutno číst se stejným rozmyslem a odstupem, jak byly psány“. Ale hlavně je třeba takové knihy nepřestat číst. 
iLiteratura.cz, autor Josef Jařab (kráceno)

Muž, který sázel stromy 
Mistrovská povídka francouzského autora Jeana Giona z roku 1953. Stylově čisté a dějově jednoduché vyprávění o prostém, osaměle žijícím pastýři ovcí ve vyprahlé a vylidněné Provence, s nímž se v roce 1913 autor poprvé setkal a který tiše a bez nároků na vděk den co den sázel v okolních kopcích stromy. Usoudil, že kraj bez stromů hyne a rozhodl se situaci napravit. Poslední setkání autora s tímto člověkem se v roce 1945 odehrálo v zalesněných kopcích, kam se se stromy vrátila voda, život a lidé.
Jean Giono (1895–1970) francouzský spisovatel, jehož románové dílo se zabývalo zejména vesnickým životem v malebné Provence, odkud pocházel a kde také žil. Hrdiny prvních Gionových knih nebyli lidé, ale příroda: země, řeka, hory. Vyzdvihuje člověka, který žije instinktivně a v souladu s přírodou a jejími zákony. Kromě nejslavnějšího Muže, který sázel stromy u nás také vyšla povídka Hlasy země.
Půlhodinové vyprávění Marka Ebena z knihy Jeana Giona *Muž, který sázel stromy, doplněné o snímky z původního kanadského animovaného filmu Frédérica Backa. Vyprávění o člověku, který celým svým bytím žije prací a tvořením. Ač stojí v kontrastu své době, toliko ničivé v období dvou světových válek, naplňuje nejen svůj život krásou a životem samým.

Jan Amos Komenský, Cesta světla

Jeden z nejvýznamnějších a nejkrásnějších Komenského spisů byl napsán za Komenského londýnského pobytu. Mimořádný význam tohoto spisu spočívá v tom, že zde Komenský poprvé v ucelené a promyšlené formě předložil své návrhy na všenápravu lidstva, později rozpracované a rozšířené v jeho monumentálním a hlavním, byť nedokončeném šestidílném projektu De rerum humanarum emendatione consultatio catholica (Obecná porada o nápravě věcí lidských), zkráceně nazývaném Konzultace či Porada. Proto bývá Cesta světla označována slovy filozofa Jana Patočky i jako „Konzultace v kostce“.
Kniha obsahuje kromě spisu Via lucis také díla: Anděl míru, Štěstí národa a Věječka moudrosti. Každý z textů je opatřen úvodem prof. PhDr. Jana Kumpery, CSc. Kniha dále obsahuje celkem čtyři výtvarné reprodukce dřevoritů mistra Františka Koblihy ze soukromé sbírky Ex libris dr. Milana Friedla.

J. A. Komenský: Nemilovat knihy znamená nemilovat moudrost. Nemilovat moudrost však znamená stát se hlupákem.

Komenského Labyrint světa a ráj srdce je tak fantastické dílo, že by ho neměli minout ani ti největší lenoši a nečteči. Pro ty, a pro děti, je tu komiksová verze, která vycházela v časopise ABC. 
Tak pojďme na toyes