Zdeněk Hanka » Léčitelé jak neznáte

Léčitelé jak neznáte

Společná práce Jiřího Kuchaře a Zdeňka Hanky. Autoři, kteří jsou v osobním životě přátelé, vytvořili vzájemně se doplňující tandem, aby se setkávali s lidmi, kteří si vydobyli věhlas na poli alternativní medicíny a léčitelství. Jiří Kuchař, původní profesí inženýr geologie, je fundovaným odborníkem v alternativním přístupu k pacientovi, Zdeněk Hanka je lékař, zasahující mnohdy velmi citlivými otázkami, které mají na srdci mnozí čtenáři. Společným krédem autorů nebylo prezentovat vlastní názory, ale nechat vypovědět o sobě osobnosti, které jsou veřejnosti známé jako Léčitelé. Kniha je nadčasová svým obsahem a ve svém dopadu upamatuje čtenáře na toleranci, pokoru a respekt na jedné straně. Na druhé straně chce upozornit i na účast vlastního rozumu a zdravé úvahy v přístupu k vlastnímu zdraví.

Jak to po letech vidí autor?

Léčitelé jak je neznáte

Ing. Jiří Kuchař je muž otevřený hledání tam, kde jiní hledání uzavírají. Sám je profesí geolog, ale myslím, že slyší víc na témata neviditelná. Jsme přátelé a bydleli jsme dokonce tehdy v jednom domě. Nevím, jestli si to, Jirko, pamatuješ, ale k tomu nápadu jsme dospěli na Kampě. Tam dostala kniha konkrétní obrysy: „Budeme jezdit po republice a budeme se setkávat s lidmi, kteří si vybudovali pověst léčitelů.“ Naším cílem nebylo nabídnout náš názor nebo komentář. Zajímali nás ti lidé. Jsou výjimeční nebo ne? Proto nebylo a není podstatné, co si o tom myslíme my. Kromě toho, naše pohledy, tedy myslím Jirky Kuchaře a můj, nebyly zcela totožné. To jsme však shledávali naopak velmi prospěšné, jsouce vedeni k dialektickému vidění.

V každém případě, oba dva jsme si zážitky odnesli...,

ale co. Začtěte se.

                                                                                                                     

Beze slov

Zdeněk Hanka, Jiří Kuchař - Léčitelé jak je neznáte

Článek Jiřího Kuchaře z archivu českého Klubu Psychotroniky a UFO, badatelské organizace, zabývající se anomálními jevy.

FAKTA-X – AUTOMATICKÁ KRESBA

Karel Kožíšek – dodatečný portrét mistra podvědomí

Když jsem byl redakcí REGENERACE požádán, abych pro červencové číslo připravil portrét brněnského malíře, psychotronika, léčitele a mystika v jedné osobě pana Karla Kožíška, napadlo mě v první chvíli, jestli vůbec přijdu na něco, co bych o něm byl ještě neřekl nebo o čem by se už alespoň stokrát nepsalo. O jeho tvorbě a životních názorech vyšla kniha, v té souvislosti se v novinách i v televizi objevila spousta článků, rozhovorů a reportáží, tak, probůh, co ještě psát?

Až teprve po chvíli, když jsem se tak zahloubal, se mi vybavila celá řada momentů, zážitků, chvil a útržků z té nádherné doby před dvěma lety, kdy jeho legendární „Kniha která léčí“ vznikala. Tak co, řekl jsem si, pokusím se tedy o cosi jako dodatečný portrét. Jen tak, ze vzpomínek, odlehčeně. Koneckonců je léto, čtenář na nějaké hlubokomysly nemá moc náladu, tak si prostě jen tak zavzpomínám. Třeba i trochu s nadhledem a humorem. Ostatně, Mistr jej má rád. I ten košilatý. Budu mu říkat Mistr. Říkají mu tak mnozí, ale to není ten pravý důvod. Podle toho, jak jsem jej poznal já, si jiné oslovení představit nedovedu… NEZKÓŠEJTE MĚ

Poprvé jsem jej navštívil koncem jara roku 1991. Bydlí v Brně ve čtvrti, které se říká Černá pole. I když je to téměř v centru tohohle trošku nesourodého, prazvláštního města, hledali jsme jeho ulici pořádně dlouho. Pak jsme tam konečně dorazili, zaparkovali auto pod jedním z těch křivolakých a neuvěřitelně ošklivě ořezaných stromů, kterými je jeho ulice lemována. Můžu říkat »jeho«, protože v ní bydlí celý život, neboli od osmého ledna 1921.

Vůbec první zážitek nám způsobil jeho byt. Tehdy to bylo něco mezi depozitářem oblastní galerie s výtvarným uměním všeho druhu a akvaristickým velkochovem těch velkých rybiček, co mají to nezapamatovatelné jméno. A do toho nás přivítal Mistr v děsně vytahaných teplácích a svém oblíbeném pestrém americkém tričku od bratra ze Států.

Nepůjde to asi jinak, než abych jeho výroky napsal v autentické podobě, tak, jak mu jeho rodný hantec velí. „Tož, vítejte, hoši. Moc vám teho ale dneska nenakecám, odpoledne valím totiž na ryby." Dívali jsme se na něj společně s mým kolegou, spoluautorem projektu Léčitelé – jak je neznáte, zpočátku jako na strejdu – spíš tedy jako na pantátu Bezouška než na legendární postavu české psychotroniky a léčitelství. Můj spolunávštěvník, MUDr. Zdeněk Šťastný alias Zdeněk Hanka, vážený ředitel pražské Šrámkovy polikliniky, mi pokradmu povídá, ty, člověče, to jsme se asi spletli, tohle že je ten slavný léčitel? Tomu bych skoro dal na pivo. Já ho budu muset nejdřív trochu vyzkoušet…

Jak řekl, tak udělal. Pustili jsme magnetofon a první otázka pana doktora zněla, zdali by byl Mistr ochoten k menšímu experimentu, jestli by nenamaloval diagnózu člověka, kterého zná jen Zdeněk, a co by k tomu asi tak potřeboval, jestli prý bude chtít fotografii, tu že s sebou Zdeněk nemá. „Co by né," odvětil, „stačí mně, když si ho jen vybavíte. Fotku mět nemusíte."

A pak to přišlo. Zdeněk se chvíli soustředil a Mistr začal čarovat. Zapíchl tužku dole na papíře a začal kreslit svoji typickou figuru. Domaloval obrys a pustil se do detailu. Vtom mu ale tužka jakoby vypověděla službu a začala tancovat po figurce jako divá, sem tam, zleva doprava a zase zpátky. Do skřípotu tuhy najednou Mistr povídá: „Člověče, nezkóšejte mě, ten je mrtvé!"

V tu chvíli mi blesklo hlavou, že starý pán se nejspíš kapku pomátl, a přišlo mi škoda, že hned na úvod takhle »zabodoval«. Podíval jsem se na Zdeňka, jenže ten byl bledý jako stěna a jen hlesnul, kdy a na co umřel. Mistr znovu nasadil tužku, a když domaloval další obrázek, povídá: „Bude to tak tři, štyry roky a já končím tady v oblasti kyčlí."

Na to ticho, které nastalo po tomhle výroku, nezapomenu, co živ budu. Chvíli jsme na sebe koukali, pak Zdeněk polknul naprázdno a povídá, byl to můj přítel a zemřel před třemi a půl lety na rakovinu konečníku…

ZA VÁMA PŘINDÓ POLDOVÉ

Podruhé jsem ho navštívil v prosinci téhož roku. Měli jsme u něj něco natáčet, jenže potom z toho sešlo, a tak jsme se jeli alespoň omluvit a taky na kus řeči. Slovo dalo slovo, vyprávěl nám, jak jezdíl po přednáškách s MUDr. Jonášem, jak mu bylo sedmdesát, jak ho zlobí nohy, protože kdysi moc kouřil, když tu najednou z něj vypadlo: „Mladej, poslechnite, měl sem už asi jedenáct nabídek na knížku. Nechtěl byste ji se mnó napsat vy?"

Od té doby, co jsem si přečetl Kmotra, je jedním z mých oblíbených výroků: „učinil nabídku, která nejde odmítnout". Tahle byla z nich. Domluveni jsme byli asi za deset minut. V lednu pak začala práce, která vyvrcholila v listopadu. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Začal jsem za ním jezdit, abych jej poznal a abych jakž takž pochopil jeho práci, způsob, styl, jeho osobní vývoj, názory, zrání, setkání s pacienty, přístup k nim, portrétování astrálních těl, které si nechává platit, a léčení, které si platit nenechává.

Jeho léta učednická, tovaryšská i mistrovská. Jinými slovy jeho léta akademická, která trávil jako student kreslení, blázinecká, která pro změnu trávil v psychiatrické léčebně, a psychotronická, která mu po desítkách let perné a poctivé práce vynesla světové uznání. Bylo to něco úžasného, jenom už musím přestat, aby to nebylo víc o mně než o něm. Konečně to všechno je v knize.

Myslím, že to bylo v březnu, kdy jsem u něho strávil celý týden. Začalo to kuriózně. Přijel jsem v neděli, krátce po poledni. Zazvonil jsem, on mi otevřel a povídá: „Hned za váma přindó poldové. Né kvůli vám, neblbněte, ale kvůli maléru."

Po chvíli skutečně přišli dva pořízci a začal improvizovaný výslech. Mistr líčil chlapcům svoje poznatky, když tu ten jeden vykuleně povídá, odkudpak to, fotr, všechno víte? „Hele, co má ten váš šéf s tó prostato?" na to Mistr. No jo, povídá druhý, vždyť on má jít na operaci. Nám to řekl minulý týden, ale jak to víte vy? „Dyť sem s nim přece telefonoval, né?" nehnul Mistr brvou. A to vám stačí, ptali se policisté nevěřícně? „No, bodejť" děl Mistr bohorovně dál.

Mládence to kapku vzalo, ale jen kapku, jenže pointa měla teprve přijít. Za pár hodin volali z úřadu, že všechny informace, které pan Kožíšek předal, se potvrdily!

Tedy, pane Kožíšek, tohle musí okamžitě do novin. To je naprosto senzační, o tom hned napíšu, jásal jsem, jenže on mě zchladil: „…a já vám dám rovnó po čuni! Vy napíšete detaily a první debil mi tu přinde dělat brajgl! To néni žádná čurina, víme?" Slíbil jsem mu tedy, že detaily nikdy nezveřejním, a neudělám to tedy ani teď.

(Na tomto místě musím udělat malou odbočku a připomenout naopak neúspěch pana Kožíška při vzdáleně podobné »cause Dorunda« asi rok a půl na to. Jeho varianta se v tomto případě později ukázala jako naprosto mylná.

Primář MUDr. Lubomír Oliva mi sdělil, že dlouhodobá úspěšnost diagnóz Karla Kožíška se při experimentech, které byly prováděny v někdejší Psychoenergetické laboratoři, lépe řečeno v její odbočce v Hustopečích, pohybovala někde v oblasti mírně přes sedmdesát procent. Pozoruhodné ovšem bylo, že byly všechny prováděny na dálku, jen podle ústřižků vlasů, bez jakéhokoli kontaktu se zkoumanou osobou, což je činí naprosto průkaznými pro jev zvaný bezkontaktní distanční diagnostika, známý též jako Kožíškův fenomén, který byl úspěšně oponován v roce 1990 jako poslední výzkumná práce Psychoenergetické laboratoře. Pozoruhodné na tom bylo, že tým pod vedením primáře Olivy měl k dispozici i lepší výsledky, ovšem ty Kožíškovy byly naprosto »bez debaty«.

Jinak musím říci, že některé dílčí neúspěchy pana Kožíška v mých očích nijak nesnižují.

KNIHA KTERÁ LÉČÍ

Během mnoha návštěv u Mistra vznikla nesouvislá asi třicetihodinová nahrávka. Nevím, jestli si někdy pomyslel, že toho o sobě tolik napovídá. Ještě že tehdy vydatně pomohla Mistrova vnučka Kateřina, protože chvílemi to vypadalo skutečně nezvládnutelně.

Byli jsme domluveni, že vydání knihy bude osobně přítomen, že uspořádáme v Praze výstavu a že udělá show pro novináře a přednášku pro Pražany. Všechno splnil. Přijel do pošmourného listopadového rána, autobusem, na hlavě klobouk, kolem krku šálu, raglán jako americký mafián.

Program začal výstavou v sále knihkupectví U Topiče. Kdo tehdy nepřišel, může než litovat, protože něco takového Praha už asi neuvidí. Byli jsme kompletní, pro podpis si přišli i jeho věrní ctitelé Kodym a P.B.CH. čili Vanastowi Wjecy.

V Domě slovenské kultury bylo pak večer na přednášce nabito v obou sálech. Mistr koncertoval. Nejnáročnejší program jej ale teprve čekal: setkání asi s pěti desítkami novinářů, Kožíškova půlnoční show, která sice začala v deset, ale o půlnoci skončila.

Mistr s sebou přivezl svého tehdejšího asistenta pana Kuneše, ale hlavně již zmíněnou vnučku Kateřinu, která byla místy skoro lepší než on. Než se celé setkání »zvrhlo« v tradiční masové stanovování diagnóz, byla Kožíškova monografie navržena na titul Kniha roku. Oni předtím stihli ještě zvládnout několik zadání, úkolů, které jim připravili z Práce, Večerníku Praha a Reflexu. Na Hitlerovu fotografii se »nechytal«, řka, že už »je pryč«. Chodbu, vedoucí z bohnického kostelíka určila přesně Kateřina, diagnózu podle občanského průkazu zase přesněji Mistr. On přitom seděl v jednom koutě místnosti, Kateřina ve druhém. Při diagnostikování žádostivých novinářů se vesměs jejich obrázky shodovaly.

Bylo to něco neskutečného, neopakovatelného, bylo to opravdové vyvrcholení celé pražské návštěvy i naší společné práce. Setkání skončilo ovacemi. Doslova.

MISTR

Když jsem Mistra, Kateřinu a pana Kuneše odvážel zpátky do Brna, jeli jsme vpředu já a balíky knih, vzadu Mistr a oni. Někde za Průhonicemi začal Mistr vyprávět vtipy. Nejdřív byly slušné, potom už moc ne.

Řvali jsme smíchy celou cestu, dvakrát jsem musel zastavit, protože jsem pro slzy neviděl na silnici. Jednou jsem se připočůral. Povídám mu, pane Kožíšek, jak můžete vyprávět takovéhle anekdoty a přitom mluvit tak dojatě o Ježíši Kristu? „No, a to vy si myslíte, že on neměl rád legraci?"

Text a foto Jiří KUCHAŘ

Regenerace č. 7, 1994