Zdeněk Hanka » Otázky, názory, úvahy... naživo

Otázky, názory, úvahy... naživo

Třistatřicettři

(vysílání 11. 12. 2013 na ČT Art) - Jan Lukeš a Jan Schmid bilancují v předvánočním čase čerstvé literární a umělecké počiny.

Téma

Zdeněk Hanka -  Knižně debutoval v Mladé frontě v roce 1988 (Lék pod kůží), dnes už má na kontě přes deset titulů, ten nejnovější se jmenuje Hry a hrátky se zvířátky, vychází v listopadu v Albatrosu a ilustrace ke knize vytvořily děti z Klokánků. Jaké to ale podivné hrátky sehrál osud se samotným autorem?

Spisovatel Zdeněk Hanka v pořadu Vlna z Brna v Brněnské televizi B-TV

vysílání 27. listopadu 2013

Radio Slovensko

vysílání 23. listopadu 2013

Český spisovateľ a lekár žijúci v Kanade Zdeněk Hanka

Čo všetko musí prežiť a čím všetkým prejsť úspešný český lekár, ktorý na vrchole svojej kariéry odišiel aj s rodinou do úplne neznámeho prostredia, do Kanady, kde začínal od nuly. Pred tým významný odborník – poradca ministra zdravotníctva, sa stal v cudzej krajine robotníkom, pouličným predavačom, vodičom školského autobusu. 

Dnes je Zdeněk Šťastný naozaj šťastný – pracuje tam vo svojom odbore a píše knihy. Ak by ste hľadali jeho romány pre dospelých, či pre deti v kníhkupectvách, našli by ste ich pod menom Zdeněk Hanka. Ako sa žije českému lekárovi spisovateľovi i v Kanade, aká je to krajina, akí sú tam ľudia i príroda.

povídala si Petra Bernasovská

 

Co je pud a co je civilizace

Někde cestou v uzavřeném prostoru chladírenského vozu pomalu umírali lidé. Jeden po druhém se dusili. Viděli okolo sebe ty, kteří už v tom beznadějném přítmí zemřeli, své blízké. Bez možnosti uzavřený prostor opustit. Pak je někdo prostě nechal na kraji silnice. Mluvíme o lidech.

Právě v přístupu k celému současnému dění a k vlně uprchlíků se odlišuje civilizace od atavistické volby jeskynního lovce s kyjem v ruce.

Na úvod si dovolím předeslat, že do Kanady po desítky let každý rok přichází dvě stě padesát tisíc imigrantů ze všech zemí světa. Každý rok čtvrt milionu lidí. Je to zdaleka nejvíc imigrantů na hlavu ve srovnání s kteroukoli zemí na světě.
Zde v Kanadě jsem pracoval na klinice pro imigranty a tak velmi dobře vím, co znamená pojem běženec. Přicházeli denně, jednotlivě i ve skupinách, vyčerpaní, zoufalí. Mluvili svahilsky, španělsky, farzí, tagalog, rusky, arabsky, hindí. Podle toho se zvolil tlumočník – ostatně také někdejší uprchlík. Vyšetřili jsme je, pak byli zařazeni do systému zdravotnické péče a dostali informace o tom, kde se mají hlásit a hledat pracovní příležitosti, kdo poskytuje jazykové kurzy. Je strašlivou a nelidskou hrubkou směšovat tyto utečence, kteří hledají naději s těmi, kdo násilí plodí. To nejsou tito lidé. Ti, kteří běžence vyhánějí z jejich domovů, to jsou vyzbrojené organizované celky, brutální, cynické a bezohledné, necitelné k potřebám kohokoli jiného. Jsou to agresoři, kteří vpadnou ozbrojeně do jiné země, jsou to fanatici, kteří ve jménu jakési blouznivé doktríny vypalují všechno okolo sebe. Historie je zná a vždycky bylo nakonec nutno zvednout aktivní, účinný a jednotný odpor. Právě před nimi se běženci snaží zachránit. Hovoříme o těch, kteří utíkají před násilím, před válkou.
Na klinice jsem viděl lidi postřelené, viděl jsem hubené a hladové, kteří měli dost síly, aby vzali otěže svého života a svých dětí do vlastních rukou a odhodlali se jít někam do neznáma. To není snaha o barvotiskovou jímavost, to je skutečnost. Jsem lékař a vidím člověka.
Teď se ptám těch, kteří se do vyspělé země jakousi náhodou narodili: „Jak sis to zařídil, že ses nenarodil jako černošské dítě v zemi, kde je hlad, žádné jistoty a každý den představuje boj o život? Měl bys dost síly se zvednout, vzít za ruce své děti a jít s nimi za nadějí do neznáma? Jaká pýcha tě vede k povýšenému pohrdání a zvednutí klacku proti nim?“
Jízda naleštěným autem stojí možná někde na konci toho řetězce, zvaného civilizace. Není to ale samoúčelný cíl dětinsky určený na odiv. Evropa dnes je vyspělá dík své historické zkušenosti a růstu humanity. Z tragédií se skutečně poučila a chce jim zabránit. Děsí se násilí, nacismu, komunismu, rasismu, paušalizování. Chcete-li, nelíbí se mi ani vtipy na téma – blondýka je hloupá.
Jak přistupuje k imigrantům, jejichž příliv je trvalý, Kanada? S každým příchozím je jednáno především důstojně. Cestou úřadů je prověřeno, o jaký typ příchozího jde. Může jít o někoho, kdo něco zemi přináší po stránce profesní, v jiném případě o někoho, kdo se snaží uniknout před spravedlivým trestem, jindy je to ekonomický zájem, v jiných případech volba studia, může jít také o jedince, který chce vnést násilí a neklid, jindy je to někdo, kdo právě před něčím takovým utíká a hledá bezpečí. Kanadský systém především rozlišuje. Nemohu říct, že bych bych nenašel žádnou výtku. V každém případě jde o systém spravedlivý, důstojný, funkční a civilizovaný, odmítající paušalizování, zobecňování a hromadné předsudky. Systém respektuje člověka a rozhodně stojí proti násilí. Rozlišuje. To je to klíčové slovo. Nabízí pomoc tam, kde je jí třeba. Imigrační politika Kanady je přísná, ale spravedlivá.
Je dobře se podívat, kdo jaké stanovisko v přístupu k imigrantům obhajuje. Jsou jedni, kteří se je snaží zachránit před utopením v moři a jiní, kteří mluví o trefě do černého. Zeptat se, proč se ve skutečnosti běženci České republice vyhýbají. Přitom právě Československo si na počátku devadesátých let vydobylo pověst obhájce lidských práv a inspirovalo tak řadu jiných zemí.
 
Dnes vidíme jiný obraz. Vždyť sám současný prezident České republiky chce proti lidem, jako byli ti, kteří po strastiplné cestě zemřeli v uzavřeném kamionu, nasadit mezinárodní armádu. 

Zaujalo nás...

Termínem osobnost zpravidla označujeme člověka se všemi jeho psychickými, biologickými a sociálními znaky, proto také říkáme, že člověk je biopsychosociální jednotka. Osobnost je soustava vlastností, charakterizujících celistvou individualitu konkrétního člověka, zaměřeného na realizaci životních cílů a rozvinutí svých možností ve společnosti. Osobností  je označován člověk, který ve společnosti dosáhl vysokého uznání, ohlasu nebo povědomí. Tak ji chápu já. Ne jako celebritu, protože ta na sebe strhává pozornost médií a měřítkem přitom nemusejí být zásluhy, ale jen zájem veřejnosti se o těchto lidech více dozvědět. Čím dál s větším smutkem se proto dívám na naši politickou scénu a marně po nějaké Osobnosti pokukuji. A v srdci mám tu jedinou - Václava Havla.

Za pravdu mi dává ve svém rozhovoru bývalý ministr spravedlnosti a europoslanec za TOP 09 Jiří Pospíšil, který potvrzuje, že největší devizou České republiky v Bruselu je stále Václav Havel.

A slovy Zdeňka Hanky

Václav Havel je člověk, který české zemi velmi chybí. Paradoxně ho špiní ti, kteří mohou promluvit právě dík jeho svéhlavé a vytrvalé statečnosti. Malá země se dostala na jeviště světa - jak typické pro Havla - něčím, po čem svět hladověl a stále hladoví. Je to obhajoba lidských práv, potřeba pravdy a lásky, humoru, obyčejného lidského štěstí, úcty k potřebám druhého člověka, nenásilí, pozitivní dialog. Lidé se s chutí ztotožnili s těmito parametry života a ta společenská jednota povýšila celou zemi na velmi důstojnou velmoc. Celý svět hleděl na tu prostou cestu ke spokojenému životu s respektem. Byla to nejsympatičtější země na planetě. A ten kráter, který po odchodu Václava Havla vznikl, žel, zaplavuje protipól. Nejde o seriozní polemiku se světonázorem. Prosazují se lidé arogantní, zneužívající svobody slova ač ve skutečnosti jsou zbabělí, lidé hloupí a zlí, opojení tím, že mohou cokoli říct, cokoli udělat. Proklamovány za platné jsou pak hodnoty zvrácené. Navrch má sprostota v mluvě i v jednání, násilí, pomluva, sarkasmus, vzájemné zraňování, zlo. Netrestané zlo je epidemií, která se chová jako každá jiná nákaza. Tím havlovským protipólem je totiž logicky a právě lež a nenávist. Ty z důvodů nepřipravenosti a nedostatku nástrojů nechávají volně růst ti, kteří mlčí. Ten, kdo samospádem kráter teď vyplňuje je podoben tomu, kdo mlčí. Co nás čeká a kdo tedy vyhraje, když pravda a láska nezvítězí nad lží a nenávistí? Jak mohou žít v jednom domě lidé, kteří si lžou a kteří se nenávidí? 

Zdeněk Hanka, záznam z vystoupení v divadle Semafor, listopad 1989

Z autorova archivu jsme použili záznam vystoupení v divadle Semafor v pohnuté době listopadu 1989, vystoupení plné emocí, ale hlavně dobré víry ve věci budoucí. Možná se bude hodit v tyto dny, kdy si v novém roce budeme dávat nová předsevzetí a plány, také k zamyšlení, kudy jsme se vydali a kam dále směřovat.

Albatros 65 let – Zlatý tucet

Nevěřil bych, jak spolehlivou, romantickou a přitom fotograficky přesnou cestu do klukovských let vydláždí vzpomínka na knížky. Ty dnes už dávno zavřené knihy nejen doprovázely ony zaprášené roky, ale především formovaly ty roky budoucí. Pomyslně obracím stránky a vidím dětský pokoj, vybavuji si ilustrace a dokonce místa, kde vazba utrpěla a desky knihy ztrácely soudržnost. Některé jsem četl v nemoci, jiné dlouho do noci, další na táboře. Ostatně, den bez knížky býval nemyslitelný i proto, že maminka pracovala v knihkupectví.

Jednoznačně mohu tvrdit, že zejména dětská knížka je tichý přítel, který vede za ruku do dospělosti a je určujícím kompasem pro roky zralosti. Dává na srozuměnou jaká pravidla a jaké hodnoty mají smysl, učí stranit dobru proti zlu, bojovat za ně. Kniha je víc, než pouhý pokrm v době volného času. Je vpravdě výživou, která cihlu po cihle staví naši morálku, pomáhá vytvářet si názorovou paletu. Knihám také vděčím za to, že nezaváhám, pokud jde o pravidla českého pravopisu, třebaže žiji v Kanadě. Respektuji svůj jazyk, znám jeho úskalí i půvaby, vyjadřovací možnosti, vážím si češtiny jako precizně vyladěného nástroje, jehož hmatník je generacemi ohlazený.

Dětská kniha je poklad, který si musí vyhledat a vykopat každý sám. To krásné a dobrodružné úsilí určitě za to však stojí.

Zdeněk Hanka, Kanada,

únor 2014

Zamyšlení... nad divadlem?

  

Tady chodím na muziku. V divadle jsem tady byl myslím třikrát. Není to ono. Je to spousta drobných maličkostí, které člověku chybí, když je tady už delší čas. Jako když se rozplývá mlha a najednou jsou v dálce vidět tváře. 

   Připadá ti samozřejmé, že jdeš polní cestou v létě z vesnice do vesnice nebo na kole a jedeš do kopce, pak podél lesa, třeba kolem statku a dál někam po zvlněné asfaltce, kolem hospody - to je Doma. Tady nic takového není. Prérie, rovná silnice. Nikde nikoho neznáš, jsi stále host. Zajímá mě, jak lidi žijí tam daleko doma. Nejsem Kanaďan a nikdy nebudu, i když mám pas a jsem kanadský občan. Těším se a současně se obávám. Chtěl bych, aby se tam lidem dařilo, aby na sebe byli vlídní a aby mělo Česko tady dobrý zvuk. To je moje země. Když jsem se díval na ty klipy z Mahenovy činohry, opět jsem si uvědomil, že tam život běží beze mě. Je to stejný pocit, jaký má duch, kterého nikdo nevidí a neslyší a všechno jde mimo něj a on nemůže zasáhnout. A to je asi taky hlavní emocionální důvod, proč chci těmi svými knížkami tam s lidmi mluvit.