Zdeněk Hanka » Tradice

Tradice

Vynášení Morany symbolizuje konec zimy. Vítání jara je spojeno i s dalšími očistnými rituály

Vynášení Mořany
Vynášení Mořany

Vynášení Morany 

Tento starodávný pohanský zvyk, vynášení Morany (Moreny, Mořeny, Mařeny neboli smrtky), se na mnohých místech zachoval až do dnešních dnů. 
K zhotovení symbolické ženské postavy - Morany se používaly a používají již nepotřebné větve, sláma apod. Tuto ženskou figuru pak většinou mladé a svobodné ženy nastrojily do starých šatů a na krk jí navlékly náhrdelník z bílých vyfouknutých vajíček, některé Morany se zdobily zase náhrdelníkem z prázdných ulit šneků. V některých oblastech se Morana ozdobila i stuhami. 
Dominantními barvami, ve kterých je figurína smrtky oblečena jsou černá a bílá. Nazdobená a oblečená Morana se poté nastrčila na tyč a za zpěvu obřadních písní byla vynesena z vesnice. Za vesnicí pak byla vhozena do vody, do příkopu, spálena nebo zakopána do země. Morana je symbolem nejen zimy, ale také nemoci, smrti, dlouhých tmavých nocí a vůbec všeho, co lidem škodí. Po vhození Morany do vody nebo příkopu se pak se všichni zúčastnění rozutekli zpátky do vesnice. 
Symbol zničení Morany není o jejím znehodnocení, ale spíše o jejím poslání zpět do podzemní říše, do podsvětí. 
V Lužici se smrtka oblékala do košile člověka, V Lužici se smrtka oblékala do košile člověka, který zemřel ve vesnici jako poslední a byla ozdobena do závoje poslední nevěsty. Nejsilnější dívka z vesnice byla pak pověřena nesením figury a ostatní po ní metali kameny a klacky. Jakožto pozdější přídavek k Moraně se na Moravě a ve Slezku oblékal i Mařoch – mužská figura. Tu zase připravovali chlapci a mladí muži z vesnice. 
Zvyk vynášení smrtky z vesnice je starým pohanským zvykem. První zmínka o tomto rituálu pochází roku 1366. Z tohoto zápisu vyplývá veliká oblíbenost tohoto obyčeje. Popěvky, tento zvyk doprovázející, byly v době rozmachu křesťanské víry odsouzeny jakožto pověrečné a kněžím bylo přikázáno všem, kdo se těchto zvyků účastní, zakázat přístup ke svátostem, dokud jim arcibiskup nestanoví vhodnou pokutu. 
​Rituál vynášení Morany se však v průběhu času i tak zachoval, jeho důležitost však postupně upadá a v 19. století již mívá jen podobu mládežnických her.

Vyrábění májíčku 
​Pokud úspěšně vynesete Zimu, nezapomeňte, že je stejně tak důležité dovolit si přijmout Jaro, jeho požehnání a schopnost nechat se naplnit jeho silou. 
Opakem Morany, symbolu zimy, byl májíček, májka, líto neboli lítečko. Májíček symbolizoval nový život, novou sílu a příchod jara. Vyráběl se z barevných a živých materiálů – hlavně ze dřeva borovic, smrků nebo břízy. Ze stromu jsou odstraněny větve a kůry, pouze vrchní část je ponechána v původní podobě. Staví se v noci na prvního května na návsi, v dřívějších dobách také u domů svobodných dívek. Důležitým úkolem bylo také májku uhlídat, aby se nestala obětí přespolních, kteří si na ní dělali zálusk. Proto se u májky držely denní i noční stráže. Pokud byla májka ukradena nebo předčasně pokácena, znamenalo to pro vesnici skutečnou pohromu. Za normálních okolností se kácela až koncem měsíce a tato událost byla spojena s vesnickou veselicí.

Stavění máje
Stavění máje
Děti v mateřské škole v Suchovršicích poctivě trénují a připravují si pásmo tanečků, říkadel a halekaček.
Děti v mateřské škole v Suchovršicích poctivě trénují a připravují si pásmo tanečků, říkadel a halekaček.

Vítání jara v Polsku

V Polsku je lítečko nazýváno Dziewanna. Vytvářelo se ze zeleného stromu nebo ratolesti, která byla zdobena barevnými vajíčky, kokardami, řetízky, stužkami nebo papírovými holubičkami či jinými ozdobami většinou v červeném nebo zeleném provedení. Líto bývalo občas nahrazováno symbolickou panenkou, jež byla nošena na rukou. Tato panenka bývala uchovávána na další roky. Jiné alternativy líta měly kulovitou podobu symbolizující solární symboliku. Tento způsob se v jistých oblastech zachoval déle, než samotné vynášení smrti.
Doprovodem líta byla obvykle panenka coby symbol budoucnosti a plodnosti. S nimi pak omladina obcházela vesnici, přičemž u každého domu oznamovali obřadními zpěvy a říkankami, že zima je už pryč. Za to mladí dostávali od obyvatel domů výslužku ve formě jídla nebo pití, po jehož nashromáždění uspořádali hostinu se zábavou, muzikou, tancem a zpěvem.

Vítání jara ve Velké Británii

V britských tradicích se setkáváme se zvykem zahánění zimy tancem. Tzv. Morris dance se původně objevoval v keltských tradicích tanců jara, které měly za úkol zastrašit a odehnat zimní duchy. První zmínky o těchto tancích se objevují už v průběhu 15. století. Původně se jednalo o májové tance, v pozdějších dobách se staly součástí oslav svátku Velikonoc. Důležitým atributem tanců byl kostým tanečníků, obvykle bílá košile, bílé nebo tmavomodré kalhoty (u žen převládala hlavně červená nebo jinak barevná sukně). Tanečníci byli ozdobeni barevnými šerpami, klobouky s květy, barevnými stuhami nebo zvonečky.
ítání jara na severu

V severských zemích, hlavně pak ve Finsku, je svátek vítáni jara spojen s Velikonocemi. Finové slaví tento svátek v březnu až dubnu, ačkoliv v těchto zeměpisných šírkách vládne tuhá zima. Finské děti zasadí v malých hrncích semena jílku vytrvalého. Zelená tráva je symbolem jara i přesto, že v tomto období roste pouze v okenních římsách. Dalším finským symbolem jara jsou kočičkové vrby nebo březové větvičky, které se umisťují ve vázách v interiéru domu. Jako ve většině evropských zemí ale v dnešní době bývají nahrazovány klasickými liliemi, tulipány nebo narcisy, které bývají dovezené z jiných evropských zemí.

Jarní rovnodennost
Z mýtů se rovněž dozvídáme, že rovnodennost je čas, kdy se můžeme rozhodnout, na kterou stranu se přidáme, zda tmavou nebo světlou. Rovnodennost neboli Ostara, což je původní germánský název svátku, bývala časem rovnováhy mezi světlem a tmou. Lidé tedy mohli žádat o rovnováhu těchto elementů do kteréhokoliv aspektu svého života. S tím souvisela tzv. očista, zahrnující jarní úklid, jehož záměrem bylo přerušit energetická spojení s těmi předměty, které už nekorespondovaly s danými aspekty života.

Jarní rovnodennost a její rituály
​Jarní očistné a detoxikační kúry a půsty mají za úkol ozdravit a zregenerovat naše tělo.Jedním z rituálů jarní rovnodennosti bylo zapálení několika svíček v bílé a černé barvě na různých místech v místě domova. Pozorování hoření svící mohlo symbolizovat celkovou harmonii v jednotlivých místnostech.
Dalším rituálem bylo barvení vajíček neboli kraslic. Vajíčka byla nabarvena přírodními barvami, ne ně pak byly malovány magické symboly jako runy a astronomické nebo osobní symboly, spojené s jednotlivými přáními.
Případně se vyráběla panenka či figurka, která symbolizovala právě končící temnou polovinu roku, do níž se vložilo symbolicky vše, co souviselo s odcházející zimou, čeho se lidé chtěli zbavit. Panenka se pak hodila do vody nebo ohně, jako znamení nového začátku.
Někdy se vložila přání do semínek trávy tím způsobem, že se do nich zašeptala a následně zasadila. Na již vzrostlou trávu se pak položila vajíčka, která byla symbolem plodnosti a celistvosti.
Vajíčka se také vařila natvrdo, poté se ozdobila a popsala daným přáním, což ho nabilo energií a následně bylo snědeno, aby tak jeho síla přešla do strávníka. 
S jarní rovnodenností docházelo také k obměně ošacení, ušití nových šatů a odkládání toho starého, což symbolizovalo nový začátek.
Jarní deprese a Bohové, 
Ačkoliv je jaro všeobecně především spojeno s rozpukem sil, novými začátky, plozením, růstem a radostí, má jaro i svoji odvrácenější stránku, a tou jsou jarní chmury a deprese. Tuto nevítanou stránku jara však můžeme přijmout také jako jakousi obrodu. Podíváme-li se do mytologie, tak toto náročné přechodové období je zmiňováno i tam. Vstup jarních božstev na trůn totiž není právě snadný. Jejich ohnivý aspekt a válečný charakter dává možnost nám lidem vytrhnout se ze zajetí zimní tmy a energie smrti. Na základě těchto mytologických symbolů si můžeme uvědomit, že na pozadí depresivních jarních stavů stojí pohřbený oheň v nás, kterému jsme nedovolili přirozeně propuknout.

Ostara
Ostara
Ostara
Ostara

Jarní očistné rituály 
Očistný přechodový rituál si můžete udělat i sami. Pokuste se vytvořit si svoji figurku Morany, a při jejím vyrábění do ní pomocí vizualizačních technik, slov, křiku, psaní či kresby přeneste vše, čeho se chcete zbavit. Zkuste uvolnit a popustit vše, co jste dlouhodobě potlačovali a popírali v sobě, je nezbytné touto fází projít. Důležitou součástí takovéhoto rituálu je i odevzdání našeho břemene bohům Smrti s vědomím, že to, co projde jejich branou, už nepřivoláváme zpět. Zbavení se Smrtky probíhá jejím odevzdáním – zapálení, zakopání nebo puštění Smrtky po vodě vám ukáže, nakolik jste schopní se zbavit svých starých traumat a nefunkčních vzorců.

Jarní půst 
Jarní očistné a detoxikační kúry a půsty mají za úkol ozdravit a zregenerovat naše tělo. Stejně tak je možné takovýto půst prožít duchovně, což ukazuje naši ochotu pustit se něčeho nezdravého, ať už jde o životosprávu, zvyky nebo myšlení.

Jarní úklid 
Jarní úklid slouží k tomu, abychom z domu vymetli všechny stopy temnoty. Učení feng šuej hovoří o tom, že stav našeho domu je zobrazením našeho nitra. Nezáživné uklízení tak můžete proměnit v jistou formu relaxace a terapie, v očistný rituál. Úklidem domu podpoříme i naše snahy o úklid v duši nebo ve vztahu s lidmi, se kterými byt či dům obýváme. 
Náš majetek je v pravém slova smyslu součástí naší osobnosti. Staří Římané to chápali doslovně, dá se říci, že vše, čeho se dotkneme, je součástí našeho energetického pole a všechny vazby spojené s tímto předmětem si přejímáme do svého pole. Takový jarní úklid se pak může stát činností doslova magickou, kdy můžeme uvolnit spoustu zablokované energie tím, že se důkladně zamyslíme nad tím, co si chceme ponechat a co chceme nechat v našem životě růst a čeho se naopak chceme zbavit.

Vítání jara novým oblečením 
​K příjemným jarním zvykům patří i jeden týkající se našeho šatníku. Vyhažte ze skříní vše, co už nepotřebujete, odhoďte tak zároveň i vaši "starou" osobnost, kterou nepotřebujete a objevte tu novou, která je možná i plná zářivých barev. Pořizování nového šatníku je také typem duchovní očisty a navíc je to aktivita pro mnohé velmi zábavná. 

Pálení čarodějnic provází i noc plná kouzel a magických rituálů

Poslední dubnová noc je již tradičně spojována s tzv. upalováním čarodějnic. Po celé republice se rozhoří tisíce ohňů a vater, u kterých se lidé sejdou především kvůli světským radovánkám, jako je opékání vuřtů, a zábavě. Málokdo už si ale tuto noc spojí s magickými rituály, na něž věřili naši předci, kteří jim přisuzovali obrovskou moc.
Filipojakubská noc nebo-li Valpuržina noc je noc plná kouzel a čar. Podle dochovaných písemností mají především zlé síly větší moc než jindy a lidé před nimi musí ochránit nejen sami sebe, ale i své domácnosti a dobytek.
Podle etnologů mají tyto tradice svůj původ u předkřesťanských pastevců, kteří považovali 1. květen za počátek nového půlročí, kdy docházelo k přechodu ze studeného období do teplého a doposud ustájený dobytek byl vyhnán na pastvu. Rychlý přechod ale pro dobytek představoval obrovské zdravotní riziko, které pastevci přisuzovali zlým silám.

Ochrana před čarodějnicemi

Ve většině křesťanských zemí je poslední dubnový den spjat s ochranou před čarodějnicemi, kdy se především na kopcích pálí ohně a v nich zlé čarodějnice.
Muži staví velké hranice. Dívky ze starých hadrů dělají čarodějnice, připevněné ke koštěti a společně je zdobí dlouhým věncem z pampelišek.
Večer se zapálí hranice i s čarodějnicí. Chlapci zapalují košťata, vyhazují je do výše, prý proto, aby viděli čarodějnice létající na košťatech, či aby je takto srazili k zemi. Děvčata přeskakují ohniště a intenzivně myslí na to, co si přejí, nebo čeho se chtějí zbavit.

Keltské svátky Beltine

Keltové v tento den slavili svátek Beltine, při kterém se konalo mnoho očistných obřadů a v noci se tančilo a zpívalo.
Podle tradic se na Beltine pálily ohně, které měly všechny živé tvory zbavit všeho nečistého, co se nashromáždilo v temném zimním období a zároveň jim dodat ochranu pro období nadcházející.
"Půlnoc je hranicí mezi dvěma polovinami roku. V noci je zapalována dvojice ohňů a předěl mezi nimi symbolizuje hranici mezi temnou a jasnou částí roku. Mladí lidé přeskakují oheň, ostatní se spolu se zvířaty očistí tak, že se mezi ohni procházejí," uvádí literatura.
Vedle popisů veselí, tance a zpěvu se zachovaly zprávy o některých tradičních zvycích. Patřily mezi ně třeba soutěže mládenců ve vyhazování zapálených březových košťat do výše, stavění a hlídání májek, což se udrželo dodnes, očistné koupání či alespoň symbolické namáčení do potoka, čištění chlévů, řezání proutků jívy a polykání květů kočiček i další.

Svátek i pro zamilované

Snoubenci a dvojice zamilovaných se vydávali v předvečer svátku Beltine do lesů. Měsíc květen se pak následně stával symbolem sexuální volnosti, sexuálního zasvěcování a milostných her.
V tomto období se prý uzavírala zkušební manželství na rok a jeden den. Pokud svazek nefungoval, partneři se po tomto období prostě rozešli.
Z těchto dob nám zřejmě zbyl i zvyk líbat se na prvního máje pod rozkvetlou třešní, břízou či jiným stromem.
Podle dalších tradic patří tato noc i mezi nejplodnější, kdy mohou otěhotnět i ženy, které o dítě nestojí. Děti počaté na Beltine pak mají prý štěstí po celý život.
Noc také může prozradit tajné lásky, včetně nevěr. Například zvyk, který se ještě dnes dodržuje v Rakousku, tzv. vysýpání "cestičky lásky". Úzké bílé proužky vápna nebo písku vedou od jednoho stavení ke druhému, a na 1. máje zrána se tak celá ves dovídá, kdo s kým chodí. Cestičky občas směřují i k zadaným lidem a prozrazení nevěrníků je na světě.

Pálení čarodějnic a oslava lásky

V noci z 30. dubna na 1. května planou na mnoha místech velké hranice, lidé se baví při tzv. pálení čarodějnic. I když se mnozí domnívají, že jde o velice starobylý zvyk, není to tak úplně pravda. Musíme totiž rozlišit dva různé obyčeje, které splynuly do jednoho. Den 30. dubna býval zasvěcen sv. Kateřině. Od středověku lidé věřili, že existují noci, kdy mají nečisté síly větší moc než jindy. A právě to měla být noc na 1. května. Před různými démony a později před ďáblem se lidé snažili bránit magickými úkony. Část z nich nabízela církev – šlo o upřímnou modlitbu, svěcenou vodu, škapulíře apod. Lidé však dávali přednost starým pověrám a zaručeným receptům. 
Tahle víra zesílila v baroku, kdy se začaly ve velkém pronásledovat čarodějnice. Lidé chtěli chránit svou rodinu i dobytek před uhranutím. Způsobů, jak to udělat, je v etnografických studiích zapsáno velice mnoho (před vchod se dávaly větve s trny, aby se čarodějnice zranila, někdy stačil drn trávy, jinde se prováděla kouzla s mlékem apod.). 
Někde se také pálily ohně, ovšem opravdu jen výjimečně.
Tradice středověkých ohňů se nepojila k tomuto datu, ale původně se pálily na počátku léta na svatého Jana Křtitele (24. června). Svatojanské ohně nebyly chápány jako „pálení čarodějnic“, ale šlo o zábavu, která měla v představách lidí přinášet magii pozitivní. Svatojanské koření léčilo, svatojanská zábava zajišťovala lidem zdraví, uhlíky ze svatojanské hranice chránily usedlost před ohněm. U svatojanských hranic lidé hodovali, pili, zpívali, tančili a v přítmí se mladé páry milovaly.
Zábava pálení čarodějnic nemůže být proto příliš stará. Lze si jen těžko představit, že v baroku, kdy probíhaly inkviziční procesy a na hranicích hořela těla skutečných žen, obviněných z čarodějnictví, by se lidé bavili pálením čarodějnic“. Pro většinu byla existence inkvizičních procesů frustrující. 
Ke spojení pálení ohňů s bojem s nečistými silami zla, tedy také čarodějnicemi, došlo až koncem 18. století a smyslem byla čistá zábava. V té době už lidé na čarodějnice nevěřili a jejich pálení mělo povahu nadsázky. S humorem se ironizovaly staré představy, že čarodějnice létají vzduchem na černém kozlu nebo na koštěti, aby se dostaly na ďábelský sabat. Proto mládenci zapalovali košťata a vyhazovali je do vzduchu, aby jimi letící čarodějnici zasáhli. Šlo vlastně o soutěž, který mládenec vyhodí své koště nejvýše. ¨ 
Někdy se na vrchol hranice stavěla figurína, která měla znázorňovat čarodějnici. Tahle zábava se v průběhu 19. století velice rozšířila a její organizace se již tehdy ujímaly různé vlastivědné spolky, sdružení dobrovolných hasičů či přímo obecní úřad. A mívala vždycky pokrokový, proticírkevní smysl. 
První den května spojili levicoví politici se svátkem pracujících. Povinnou účastí v prvomájových průvodech pak odradili několik generací od oslav tohoto svátku. Ale první máj býval původně svátkem mnohem romantičtějším, spojeným s oslavou lásky. V ten den se od nejstarších časů stavěly máje. Jejich smysl byl trochu jiný než dnes, protože původně šlo zřejmě o symbolickou ochranu vesnice. V baroku se máje stavěly před okny radnice, před okny zámku a kanceláří vrchnostenských úředníků jako znamení úcty. Za to poddaní dostávali pohoštění (vrchnost vyvalila ze sklepa sud či několik sudů piva). Zemské úřady zakazovaly stavění májů, protože se údajně plundrovaly porosty, ale poddaní na tradici trvali, nejspíš s ohledem na pivo, které dostávali. 
Teprve v 19. století se po zrušení vrchnostenských privilegií začaly máje stavět nikoli pod okny úředníků, ale na návsi pro radost celé obci anebo u domů, kde žily svobodné a hezké dívky. 
Jedna velká májka, u níž se koná taneční zábava, byla obvyklá v jižních Čechách a také v Rakousku a Bavorsku. Na jižní Moravě se naproti tomu máje změnily v symbol lásky. Které dívce by chlapci nevztyčili před oknem zelenou májku, ta by asi hodně truchlila. Někde přinášeli chlapci malou májku do hospody a tam ji během májové taneční zábavy dražili. Dívka, která májku vydražila, měla právo, že ji pak všichni doprovázeli domů i s muzikou. 
Lidová podoba oslavy prvního máje samozřejmě neznamenala, že by si naši předkové práce nevážili. Ale neskládali jí oslavné pocty, politici se nenaparovali na tribunách, neboť lidé se raději věnovali tomu, co považovali v životě za důležitější, radosti z obyčejného života a lásky. A tak by to při lidových slavnostech mělo být vždycky.
Napsal PhDr. Vlastimil Vondruška