Zdeněk Hanka » Povídání přes oceán

Povídání přes oceán

Chtěla jsem vědět, kdo je Zdeněk Hanka. Dobrodruh? Provokatér? Lékař? Emigrant? Bohém? Grafoman a nebo jeden z nejpodstatnějších autorů v česky psané současné literatuře? Našla jsem si k němu cestu položila mu řadu otázek.

Dočetla jsem se, že máte zkušenost s jevištěm. To myslíte vážně?

To je pravda, průzračná a čistá pravda. Můj bratr i já jsme získali dětské role v dramatu Alejandra Casony Jitřní paní. Zatímco můj bratr nesl v roli důstojné jméno Andrés, já jsem se jmenoval Falín. Netušil jsem, proč se rodiče tehdy smáli. Nevím dodnes, zda to jméno vlastně nemělo být lichotivé.

Není to náhodou důvod, proč dnes nejste herec?

Zasáhla jste přesně. Falín tedy zůstanu jen pro přátele.

Pojďme k jinému tématu. Přečetla jsem si, že vás múzy navštěvují jen z čiré zvědavosti. Jak to vlastně je? Jak vzniká pod vašima rukama kniha?

To je tak. Vím, co chci sdělit. Dokonce mohu říct, že znám poslední větu celého děje. Na začátek svého herního plánu rozestavím postavy a nechám je jednat. Hovoří mezi sebou a já je jen poslouchám a zapisuji. Sleduji kam jdou, co je cestou potká a píšu, čeho jsem svědkem. Přitom je nenásilně vedu k vyvrcholení příběhu. Jen tak, aby to mí hrdinové nevěděli. Mluvme tedy o tom, prosím, šeptem. Někdy mě také překvapí. Jedna postava docela pěkně odpálí druhou, že se nestačím divit. Až nakonec všichni doputují k poslední stránce.

Tedy tak to je? Tak vám přeji, aby se vám postavy z knížky nerozutekly, dříve než dojdou k poslední stránce.

A já si totéž přeji na adresu čtenářů. Aby se nerozutekli za těmi rozuteklými postavami.

Soubor ‚Rozhovory s oblohou‘, který nikdy nebyl publikován, vycházel z vaší horolezecké činnosti. Vy jste horolezec?

Byl jsem. Vlastně ani tak bych to nenazval. Deset let jsem byl v horolezeckém oddíle a užili jsme si spoustu legrace i napětí. Velmi rád na to vzpomínám. Odtud jsem těžil tresť pro ty povídky.

Pane spisovateli, povídáme si takto na dálku přes oceán a já váhám, jak vás vlastně oslovovat, civilním nebo uměleckým jménem?

Navrhuji Zdeňku. A říkáte spisovateli? To je velké slovo.

Copak se tak necítíte?

Mezi pojmy Autor a Spisovatel cítím týž rozdíl, jako mezi pojmy Doktor medicíny a Lékař.

Tuším, co chcete říct. Můžete mi to objasnit vy sám?

Doktor medicíny je člověk, který vystudoval příslušnou školu a nabyl předepsaných vědomostí a diplom je dokladem o dosaženém vzdělání. Je to pojem, který je neživý ve smyslu hřejivého obsahu. Je to neosobní údaj, který postrádá jakýkoli jiný obsah než právě ten titul, vydaný příslušným akademickým tribunálem. Lékař je naproti tomu člověk, který přichází za jiným člověkem. To není titul, ale vztah. Nevydává jej žádný úřad, ale lidé. Lékař v sobě spojuje vědomosti, moudrost, porozumění, schopnost naslouchat, talent, umění, dovednost, trpělivost, nadhled. Hlavu, ruce i srdce.

Podobně Autor je někdo, kdo napíše třeba vyhlášku, nebo soupis cen pro obchodní nabídku, také někdo, kdo sepíše takový text, který může mít rozměr a formát knihy. Spisovatel však umí promluvit k člověku, rozumí hlasu druhého, jeho příběh není pouze souhrnem slov, jímž se populisticky podbízí pokleslému vkusu. Spisovatel bezvadně ovládá jazyk, jímž se vyjadřuje. Umí postavit čtivý příběh, jehož etické sdělení je nadčasové. O spisovatelově díle stojí za to diskutovat a přít se. Autor sám sebe nemůže nazvat spisovatelem, to označení si musí vydobýt u svých čtenářů.

Tak tedy, Zdeňku, pokud čteme vaše knihy, přečetli jsme si váš životopis, nějak podvědomě cítíme, že právě Partitura pro srdce je lehce autobiografická. A pokud bychom měli podobně usuzovat i z vašich dalších knih, musel byste stejně dobře jako v profesích, kterými jste prošel při vašich začátcích v Kanadě, být zběhlý třeba jako hudebník, vědec – astrofyzik. V případě lékaře a záchranáře, tam je to jasné.  Z toho plyne, že máte opravdu hodně široký záběr. Se kterým z vašich hrdinů se nejvíc ztotožňujete? Je to houževnatý, nezničitelný a neustále se štěstím v patách a za ním se plahočící doktor v Partituře pro srdce, vědecký pracovník s detektivním instinktem v Zrcadle v mlze, doktor Lang poznamenaný osudovou láskou v Dopise do ticha, záchranář v tragickém příběhu Na sever od šedesáté páté nebo všichni tito hrdinové nesou tak zadřené autobiografické prvky, že to ani dost dobře odlišit nejde? Každopádně, co jste nejvíc? Lékař, spisovatel, jaké další profese můžeme ještě přidat a v čem jste opravdu nejvíce svůj?

S inspirací je to jako se semínky. Musíte je držet v ruce. Zahřát v dlani. Celá záplava jich proteče dlaní a některá z nich můžete zachytit a zasadit. Ta zahradnická péče patří k onomu řemeslu, o němž zde mluvíme. To semínko však představuje přímý dotek s životem. Inspirace nikdy nemůže být odtržená od života, nemůže být jalová tím, že nepatří svým zdrojem a dopadem mezi lidi. Vždycky proto nalezneme v každém příběhu chuť pravdy.

Upozorňujete ve svých knihách na příkoří, nespravedlnost, jasně ukazujete ty záporné lidské typy, takže hlavní hrdinové jsou tak trochu Don Quijotové z rytířských časů a těm pochopitelně fandíme. A někdy to i vyjde. Kterou myšlenku a ze které vaši knihy byste ale sám použil jako vaše životní motto, heslo, krédo, jak chcete, můžeme něco v tomto smyslu citovat?

Krátkou větu? Násilí je slepá ulice lidstva.

Ve vašem díle je silně cítit láska k vlasti, vaše popisy současné i té budoucí země, krajiny, měst, architektury (Zrcadlo v mlze), jsou tak citově zabarvené, že působí přímo idylicky, a já tam cítím i stesk po domově.  Jezdíte sem a uvažujete o návratu do vlasti?

Teď jste se do mě strefila. Vztah k domovu si neseme v sobě. Pokud se do cizí země přistěhuje emocionálně zdravě vybavený člověk a to v době, kdy už zapustil kořeny v podobě prvních tříd, pak tento vztah nemůže popřít.  Mluvím o citovém poutu o vědomí sounáležitosti. Nemám na mysli nepřátelský šovinismus, tedy nadřazování jednoho národnostního celku ve vztahu k druhému. Mluvím o vzájemném respektu a pevných nohách. Myšlenka Velkého návratu vězí někde za šedou kůrou každého z těch, kdo sem kdy přišli. Ne vždycky to přiznají nahlas. Ale každý se dívá zpět do své země. Vietnamec, Němec, Slovák, Rus, Nigerijec, Libanonec, Ind. Možná dosáhl lepších ekonomických podmínek, třeba víc cestuje po světě, jeho dovolené mají větší lesk, ale ví přesně, vedle koho seděl ve škole tehdy doma a jak mu byla maminka nablízku, když se vrátil z bruslení v promrzlých botách, jak ujížděl na kole s cizími třešněmi za tričkem. Přesto se jen málokdo vrátí. Už to nejde. Stabilizoval se a technicky to není možné. Možná proto nahlas říká, že se vrátit nechce. Ještě přesněji, chtěl by se vrátit do celé bubliny, kterou tvoři místo a čas. Jenomže tu by už tak jako tak nenašel.

S naší zemi jste ve spojení, v úzkém spojení přes internet a k tomu směřuje má další otázka, co se vám na aktuálním stavu českého internetu líbí a nelíbí, co vás zaráží, překvapuje nebo děsí, co naopak těší a oceňujete ve srovnání právě třeba s Kanadou?

Je to více otázek najednou. V úvaze nad tím, co se stalo Čechům, vypomůžu si tak trochu pomedicínsku. Na pacientovi vidíme nějaké příznaky. Například teplotu. Víme, že něco není v pořádku. Vnější znak má však nějaké příčiny. Pokusím se dojít k popisu příznaků zevnitř, od příčiny. Vžijme se do člověka, který sedí v pojízdném křesle. Odmalička a trvale. Uvykl takovému životu, třebaže má představu o svobodné chůzi a nespoutaném běhu. Cítí a chce něco jiného, chce kráčet, kam ho napadne. Překročit vysoký práh, vyběhnout po schodech a dojít na rozhlednu. Stane se, že tu možnost dostane. Vstane z křesla a rozběhne se. Neumí to, upadne. Možná mu vadí i ten, kdo opustil tu židli právě tak jako on. Má za to, že mu ten otevřený prostor bere. Cítí, že bezpečnější byl tam, kde byl, v pojízdné židli, i přes ta omezení, jenomže si netroufá to říct nahlas. Nechce zpět, ale svobodně kráčet neumí. Zůstává viset v neurčitém vzduchoprázdnu a to ovlivňuje jeho pohled na svět. Začíná vidět ten svět okolo černobíle, protože je to jednodušší. Někdy až nenávistně, protože je zklamaný. Neví, že je zklamaný sám ze sebe, ze své neschopnosti důstojně jít. Schéma a jednoznačné kategorie mu napomáhají v orientaci. Tudy ano, tudy ne. Hledá ty berličky, které mu najednou chybí. Právě na internetu, právě v komunikaci mezi lidmi vidím tu vnitřní rvačku, která vyplouvá na povrch v podobě černobílé nervozity a křečovitosti. Odpověděl jsem na vaši otázku? Až se i tito lidé naučí zacházet se svou svobodou a možnostmi, bude dobře.

Co se mi líbí na Kanaďanech? Mezilidská slušnost v komunikaci. Nečetl jsem v novinách vzájemné urážky čtenářů mezi sebou, nevidím ten nepokrytý rasismus, tu pichlavou zapšklost. Někteří našinci se snaží kopírovat cokoli vidí, jen zrovna tu slušnost přehlédli.

Když se díváte přes ten pomyslný plot zpět odkud jste odešel, vidíte asi jinou zemi, než tu, kterou jste opustil. Řekla bych, že se Česko dost amerikanizuje. Co si o tom myslíte?

Zmínil jsem se o těch jednoduchých šablonách. Podle mého soudu jsou výrazem slabosti a nejistoty. Nedůvěry v sebe sama, ve vlastní názor a úsudek. Striktní a nesmiřitelné tábory propůjčují pocit sounáležitosti se silnou tlupou. Jako příklad si dovolím nabídnout náladu před volbami. Jakoby každý musel patřit nesmiřitelně někam. Silný člověk a osobnost s vlastním názorem nepotřebuje takovou oporu v davu. Říznu do živého. Otevřeně řeknu, že za socialismu byl systém povinné zdravotnické prevence výborný prvek. Například zubní prohlídky u školních dětí. K smíchu a špatné naopak bylo, že lidé byli sledováni jak vyvěšují praporky a jak chodí na brigády. Řekl bych, že si to ve skutečnosti myslí všichni. Ale vymyká se to jednoznačné sounáležitosti do jednoho či druhého tábora. Pokud jde o to slepé kopírování vnějších prvků, je to znakem vnitřní slabosti a navenek to působí komicky.  Například ti Američané nebo Kanaďané nijak nežasnou nad tím, jak pan Nováček vypadá jako opravdový kovboj a říká slova jako menedžr, oukej nebo wow. Líbí se mu naopak to, co je české. Hrady a zámky, krajina, kuchyně.

Taková je globalizace a taková je světová ekonomika. Splývání zemí a kulturní prolínání.

Ano. Souhlasím. Ať je tedy vzájemné a rovnocenné. Žádná země nemusí stát vedle druhé ve vztahu učitel a žák. Navíc žák, který horlivě pospíchá za svým učitelem s mapou. Důstojné partnerství je lepší. Což teprve, když jeden a týž člověk se přerodí ze soudruha vedoucího v pana ředitele a nakonec v Head manažera.

Když jsme takto odbočili od knih, jak se díváte na patřičnost Česka do Evropské Unie?

Jedenáctého dubna tohoto roku vyšla v celokanadském deníku Globe and Mail několikastránková příloha, zvoucí k turistice po Evropě. Jen na jediném místě bylo zmíněno slovo Czech Republic. Bylo tam uvedeno, že do Česka připlujeme po Dunaji. Nedávno se celá Česká republika rozhořčila nad záměnou Česka s Čečenskem v souvislosti s dopadením dvou teroristů v Bostonu. Čemu se však divit? Češi sami se vzpouzejí před identifikací se s Evropou. Dobrá tedy, do Evropy řada Čechů nechce. Kam tedy? Africkou zemí Česko není, hra na americké manažery je nedůstojná, o Asii se Češi často vyslovují s posměchem. Snad zbývá Austrálie. Trochu méně nezdravé hašteřivosti a více zdravého sebevědomí je možná ten recept.

Jak se máte?

Je-li to myšleno jako kategorie dlohodobá, řekněme jako pojem klima či podnebí, mám se určitě dobře. Stojím na nohou, vidím před sebe a jsem v pohybu. Ve smyslu momentálním, tedy jako počasí, mám vydařený den.

Je vám veselo?

To je most k předchozí otázce.V obojím smyslu mohu odpovědět kladně.

Máte rád lidi?

Je nás na světě tolik! Nikdo jsme si nevybrali tu roli být člověkem. Nikdo neměl v rukou rozhodnutí, kdy se narodí a do jaké rodiny, v jaké zemi a do jakého režimu. Zda se narodí jako muž, žena, černoch, Róm, diabetik,  člověk muzikální nebo albín. Všichni jsme ke své existenci přišli bez vlastního přičinění a na té modré kouli se společně někam neseme temnotou. Všichni chceme prožít tu svou časově vymezenou roli v radosti, ve štěstí a ve zdraví. Celý ten nápad se mi líbí a mám tedy lidi rád. Jsme na tom v tomto smyslu všichni stejně, miluju lidi. Nemám proto rád ty lidi, kteří během své role na Zemi škodí. Ubližují, pomlouvají, rozlišují lidi podle kritérií, která si vybrat nemohli. Nemám proto tedy rád rasisty, násilníky, ty, kteří kolem sebe sekají slovně i se zbraní. Lidi zlé. Jsem přesvědčen, že na ty je potřeba ukázat a nesmlouvavě jim znemožnit působení zla. Tento typ lidí rád nemám. Zákeřné zbabělce, vychytralé darebáky a bezcitné násilníky. Skutečně nemám. Nemám.

Hrabe vám?

Ale to nebyla otázka, že? To bylo sdělení.

Stojí vám to za to?

Stojí mi za to, abych se pouštěl do nových věcí. Když mi někdo napíše, stojí mi za to, abych mu odpověděl. Stojí mi za to vyvěsit každý rok nové koše s květinami, přestože něco stojí, stojí mi za to, abych postál na vrcholu hory, která stojí tam, kde stála odjakživa a bude stát.

Co je na světě nejdražší?

Bez pathosu a doopravdy. Normální slušnost mezi lidmi, tolerance, když si lidi pomáhají. Když se mají rádi.

Co je pro vás nejdražší?

To by ta má odpověď zněla asi moc divadelně a kýčovitě. Myslím však, že to sdělují postavy v mých literárních příbězích.

Proč se smějete?

Toho se nemůžu zbavit. Je to diagnóza.

Po čem nejvíc toužíte?

Nejsem v tom jiný, než kdokoli jiný. Abych hodil šestku, když to potřebuji.

Co je smyslem života?

Možná to vědět nemáme. Pro každého z nás však je důležité hrát dobře a slušně, i když šestka nepadá.

Proč se země točí?

Ta otázka zahrnuje dvě možné interpretace. Na otázku proč se roztočila se nabízí odpověď snad astronomická. Ptáte-li se, zda tím sleduje nějaký účel a mohl bych zkusit nabídnout odpověď spirituální, religiózní nebo filosofickou. Mohl bych se zamyslet nad nějakou čarovnou pohádkovou odpovědí. Ale tu opravdovou neznám. 

Kde se berou slzy?

Myslel jsem si, že v slzných žlázkách pod horním víčkem na vnější straně oka. Ale spíš to je v srdci. To bude asi správnější odpověď.

Proč jste se chtěl stát lékařem?

Bavila mě biologie, chtěl jsem objevovat přírodu, přitahovala mě ta úžasná a fungující síla trvalého pohybu a účelných proměn, chtěl jsem hloubat nad zázrakem života, nad neuvěřitelnými jevy v živé hmotě. To je vlastně cesta k diagnóze.

Kdyby vám v Kanadě někdo nabídl práci pro Českou republiku. Přijal byste ji?

Vyloučil bych asi nějaké extrémní činnosti a s radostí bych takovou práci přijal. V kultuře i v obchodní činnosti.

A co je ta extrémní činnost, kterou byste vyloučil?

Nehodím se pro práci tanečníka v celotělovém trikotu nebo opraváře duhy. Ani kuchaře.

Kuchaře? Vy jste přece vlastnil v Kanadě restauraci!

To ano, to je pravda. Ta restaurace byla zisková, to ano. Ale vařit neumím vůbec. Možná čaj. Ten z  pytlíku.

Děkuji vám za rozhovor.

Já velice upřímně děkuji vám

 

                                                    Rozhovor prostřednictvím Skype vedla Hana Juričková.

 

 

Ve fotogalerii zatím nejsou žádné obrázky

Time flies, but you are the pilot

 

Zdeněk Hanka

Zdeněk Hanka,  český spisovatel, pohotovostní specialista a profesionální instruktor, St. John Ambulance v Calgary v Kanadě.

Kniha návštěv

Jana K. napsal
Dobrý den, pane Zdeňku, zdravím Vás z jižní Moravy z Velkých Bílovic. Těším se na Vaši novou knížku. Všechny, které jsem doposud přečetla, se mi moc líbily. Přeju Vám krásné Velikonoce. Jana
Irena Kolářová napsal
Pane Hanko, dočetla jsem Hedvabný řetěz. Děkuji za příběh končící radostně, i když ta radost je schovaná za notnou dávku smutku, kterou si málkodo dokáže představit, když nezažil, četl se hezky. Pište dál.
Hádej napsal
Máťo, Gymnázium Na Pražačce, chmely, kytara - ty starý průseráři! Chybíš! Je fajn, že ještě držíš pohromadě. Píšeš skvěle, vydávej víc, číst se to fakticky dá, klidně se nafoukni, jde to. A teď nějakou veselou příhodu z natáčení. Piva.
J. Plicková napsal
Kdo si dokáže najít cestu neprůhledným prachem dnes vydávaných knih, nalezne trvalou a skutečně hodnotnou literaturu. Takového spisovatele jsem objevila ve Vás. Kresba postav, stavba příběhů a brilantní práce s jazykem jsou prvotřídní. Přitom témata jsou jiná a pokaždé zásadní. Je zcela unikátní, že Váš hlavní hrdina může vstoupit do příběhu tiše, jemně a téměř vysunutý do zámezí. Tím Vaše nejnovější kniha Dopis do ticha dokazuje, že jste spisovatel vymykající se zažité šabloně. Tím, že neidentifikujete, kdo má stát na piedestalu hlavního hrdiny s praporem v ruce, naznačujete, že hlavní postavou může být i ta, která do děje téměř nezasahuje a promluví do příběhu tichým, ale zásadním hlasem až ve finále. Z takové smeče se rozbuší srdce. Výjimečná kniha a výjimečný autor.
Lucie Holzerová napsal
Omlouvám se *Severně od šedesáté páté :)
Lucie Holzerová napsal
Dobrý den, nebo spíš dobrý večer? V ČR je osm hodin večer, tak za mě dobrý večer. Takže ještě jednou... Dobrý večer pane Hanko, jsem žákyní 8.třídy základní školy Oseku nad Bečvou. Chtěla jsem se vyjádřit k vašim knihám. Ne, nebojte se. Nebudu Vám je kritizovat, jenom chválit:). Vaši tvorbu knih miluju. Líbí se mi, jak ty Vaše knížky umí úplně rozvíjet fantazii. I když nejsem moc velký čtenář, stejně mě donutilo si přečíst Hedvábný řetěz. Nejlepší kniha, kterou jsem zatím četla. Chystám se také číst knihu Západně od šedesáté páté. Slyšela jsem na ní plno pozitivních názoru, tak si myslím, že bude stejně úžasná jako ostatní. Chtěla bych si také koupit Vaší novou knížku, určitě bude také hodně o vaší představivosti. Doufám, že jsem Vás aspoň trošku potěšila mým názorem. Moc se těším, až nás zase přijedete navštívit do naší školy, nebo až budeme zase volat přes Skype během nějakého programu ve škole. Mějte se krásně s pozdravem Lucie Holzerová.
Jana Mužíková napsal
Pane Hanko, Vaše kniha Hedvabný řetěz je úžasná četla jsem ji velmi moc ráda sama od sebe .Nejsem moc velká čtenářka ale Hedvabný řetěz je prostě úžasný !!! S pozdravem Jana Mužíková žákyně 8.třídy Zš a Mš Osek nad Bečvou
Marina napsal
Rada by som sa podelila o môj zážitok z prečítanej knihy Severně od šedesáté páté. Autor znova nesklamal. Dokáže veľmi strhujúco vtiahnuť čitateľa do príbehu, ktorý sa mu v tomto prípade podarilo veľmi pekne vygradovať. Vďaka nemu som sa úplne vcítila do toho, aké je to zostať úplne ticho a sám. Sám odkázaný na seba a technické vybavenie, ktoré nemôže zlyhať. Podarilo sa mu preniesť ma do záchranárskeho auta a všetko prežívať s hrdinom príbehu Richardom. Do momentu keď ste široko ďaleko sám. Nikto len vy a príroda. Vy a – 70 stupňov celzia vonku. Knihu som nedokázala odložiť z rúk až kým som ju neprečítala celú. Odkaz z tejto knihy je však ďaleko hlbší. Odporúčam prečítať každému kto i len trochu miluje literatúru. Myslím, že príbeh je vo veľkej miere inšpirovaný skutočnosťou v podmienkach na severe Kanady. Pán Hanka je pre mňa spisovateľ s veľkým S. Je to veľký človek, ktorý rozhodne má svetu čo povedať. Ďakujem.
Laurie McCane napsal
There are several writers, that I love. You've just become one of them exceeding my highest expectations. Your book Swing for the Heart is a masterpiece of literature, and I would like to read all of your books. Maybe this is why I'll start to learn Czech. You are an exceptional writer. Thank you, L.
Marcela Richterová napsal
Vážený pane Hanko,na úvod bych se chtěla představit a myslím,že postačí jen to ,když řeknu ,že jsem z Oseku nad Bečvou,ze třídy,kde na vás padla otázka ,jestli píšete jak Mozart ,nebo Beethoven. Vybrala jsem si knížku Hedvábný řetěz,který mě velmi silně poznamenal. Pamatuji si snad každý okamžik malé Naemy,která na svůj věk,pobrala víc rozumu,než leckteré malé dítě v její věkové kategorii. Přiznávám se ,že pro mě je nejtěžší,prokousat se úvodem,ale u téhle knížky to stálo opravdu za to. Když jsem dočítala poslední stránky,kde malá Naema ,měla hovor s Paní Sirou,hnaly se mi slzy do očí. Jen mě mrzelo ,že ten konec zůstal otevřený a tím to bych vás chtěla požádat ,jestli by jste nechtěl napsat pokračování malé hrdinky Naemy. Moc děkuji.Tahle knížka,mi otevřela oči a udělala hluboký šrám do mého srdce. Ještě jednou velké dík. S pozdravem M. a celá devátá třída.
Antispam
Napište číslo 100 slovem
Stránka: 123