Zdeněk Hanka » Rozhovor

Rozhovor

Píše Zdeněk Hanka do ticha?

Sympatický usměvavý muž, lékař, spisovatel, specialista pohotovostní a záchranné služby a instruktor v tomto oboru, člověk, který miluje hudbu a výtvarné umění - to vše v jedné osobě je Zdeněk Hanka, česky píšící autor žijící od roku 1999 v Kanadě, tvůrce knih, mezi jinými Lék pod kůží, Vila v Rokli, Partitura pro srdce, Platina, Kavárna, Hedvábný řetěz nebo Severně od šedesáté páté.
Příběhy jeho knih vycházejí z obyčejného života a dotýkají se problémů společnosti, které kolem nás v různých odstínech denně vyvěrají a k nimž by žádný člověk neměl zůstat lhostejný. Protože jsou nabity pozitivními myšlenkami,  promlouvají ke čtenáři vlídně a laskavě, svým námětem a otevřeným koncem však zároveň palčivě provokují k hlubokému zamyšlení a touze po změně. 
V těchto dnech Zdeňku Hankovi vychází nová knížka. Poprosila jsem jej proto, aby si udělal čas a odpověděl na několik otázek.

V těchto dnech Vám vychází v nakladatelství Alpress nová kniha Dopis do ticha, psychologický román o složitosti lidských vztahů. Je těžké prosadit v České republice rukopis, když žijete a tvoříte v Kanadě?
Pokud jde o Alpress, míček je v důlku, trefa.Na Vaši otázku ale odpovím obecněji. Vzdálenost hraje velkou roli. Přestože hledím přes oceán, určitou představu o knižním trhu v České republice mám. Na první pohled je z čeho vybírat. Vždyť v té malé zemi je přes dva a půl tisíce aktivních nakladatelství. A sem nejsou zahrnuta ta nakladatelství, která mají pouze zápis v obchodním rejstříku, kdoví proč. Ročně vyjde okolo sedmnácti tisíc titulů, ten počet kolísá. Znamená to jednak, že Češi rádi čtou a že kniha jako kulturní statek s příchodem nových technologií nezaniká. Při hlubším pohledu ale na obou stranách knižního pultu objevíme něco víc. Při sondování trhu a hledání nakladatele jsem například dostal odpověď – „...pane, my tady knížky přehazujeme vidlema.“ Pak se ptám, zda si takový nakladatel zvolil svou podnikatelskou aktivitu přiléhavě ke své letoře. 
Jsem přesvědčen, že kniha není pouhým předmětem směny, zbožím určeným ke spotřebě a semletí. Literatura se totiž tradičně podílí i na etickém formování člověka a nakladatelství tedy musí cítit i jistou odpovědnost. Tady ve smyslu svých příběhů ponechám svou úvahu otevřenou.
Přestože v Kanadě žijete již sedmnáct let, Vaše čeština je brilantní a umělecký styl velmi vytříbený, Vaše popisné pasáže živě podněcují představivost. Používáte velmi netradiční a neotřelé slovní obraty. Seznámíte nás alespoň částečně s Vaším tvůrčím prostředím, v němž se Vaše příběhy rodí, nebo je necháte v tajnosti? 
Jazyk, to je celý orchestr a představuje úžasný potenciál. Ponechat hudební nástroje němé, odložené na židlích, na to snad ani nemáme právo. Ta dlouhá odluka od přirozeného užívání jazyka ale znátje. Někdy v mluvnici klopýtnu, ale svůj jazyk zapomenout nechci. 
Ptáte-li se, jak příběh vzniká, odpovím. Ale pak to ponecháme v tajnosti, ano? Například útlá knížka Vila v Rokli. Na počátku je pravdivé jádro, které je inspiračním semínkem. To nějakou dobu hledá oporu pro svůj růst. Každý příběh rozhodně musí mít vztah k životu člověka a musí něco sdělovat, musí k něčemu vést, má-li mít smysl. Je-li inspirace semínkem a já je nechám vyklíčit, pak je třeba se o rostlinu postarat a kultivovat ji. To je forma příběhu. Zásadní ovšem je vlastní poselství, či vzkaz, tedy důvod, proč příběh má být sdělen. Pokud tomu tak není, jde o prosté vychrlení slov. Na takto připravenou mapu pak nechám postavy rozběhnout do děje a jen sleduji a zapisuji jejich přirozené počínání. Tyto postavy pak vedou svůj příběh k závěru, který narozdíl od nich znám od samého počátku.
Citlivostí námětu se Dopis do ticha vymyká Vašim dosud vydaným románům. V Kavárně jste se věnoval problému nečitelnosti lidské povahy, v Hedvábném řetězu jste naznačil téma šikany a těžkosti začlenit se do majoritní části společnosti, v Partituře pro srdcepodáváte obraz nebezpečí  cíleného pronásledování, závisti a následně vyobrazujete tíhu nové cesty za životním cílem.V Severně od šedesáté páté nabízíte čtenáři myšlenku, jak peníze dokážou rozvrátit přátelství. V povídkách Léku pod kůží můžeme sledovat osudy jednotlivých lékařů v konfrontaci s pohledem společnosti. Ve Vile v Rokli upozorňujete na skryté stránky lidské duše jako je strach, egoismus a schopnost manipulace jinými lidmi. Dopis do ticha je jiný, vykresluje dramatický vztah mladé zdravotní sestry a ženatého lékaře, dotýká se tématu nevěry, důsledků z ní plynoucích a dopad na život mladé ženy. V čem spatřujete důležitost tohoto námětu?
Žijeme naše životy, a aniž si to uvědomujeme, trvale usilujeme o naplnění nadějí. Každý dostaneme nějaký vějířek karet a s nimi hrajeme, jak umíme. Všichni chováme v sobě nějaká přání, často nevyslovená, která si na té krátké poutichceme vyplnit. Cestou ke štěstí je ten mezilidský magnet v nás. Jeden druhého potřebujeme. Ve vztahové kolizi, která je osou příběhu, každý čtenář či čtenářka tak či onak naleznou svou roli. Román Dopis do ticha chce nabídnout ruku těm, kterým příběh zazní známým tónem a současně ukázat, kam je ta směrovka může vést. Vypovídá o přirozených lidských hnutích.
Děj Dopisu do ticha se odehrává na pozadí  lékařského prostředí, které je Vám velmi blízké. Čtenáře jistě napadne ptát se, zda má román reálnou předlohu.
Film, román, obraz, divadelní kus, poezie, socha, hudební tvar, cokoli, co je nějakou emocionální komunikací mezi lidmi,musí být zakotveno v opravdových životních polohách. Teprve pak takový symbolický hovor má smysl, protože na obou stranách je porozumění a přikývnutí. 
Román jste napsal před několika lety, ale knižně vydaný byl až nyní. Cítíte rozdíl mezi vnímáním tohoto problému tehdy a dnes?
Ano, to je pravda. Půdorys celého příběhu jsem si načrtl už před lety. Tehdy možná nebyl dost zralý. Někdy je dobře, když se popsané stránky zapečetí na nějakou dobu, i třeba na několik let. Nový pohled může přinést jiné vnímání, třebaže fabule sama zůstává. Možná pak autor i svým postavám porozumí lépe.
Přirovnal jste inspiraci ke semínku, z něhož vzejde příběh. Klíčí ve Vaší autorské dílně nová rostlinka?
Připouštím, že nějaký výhonek se klube. Současně však musím odhalit jistou magii v této zahradnické práci. Výhonek je citlivý na průvan, když se u něj otevře okno. Ponechejme proto zatím okno u něj zavřené.
Co byste chtěl vzkázat svým čtenářům?
Jsou to ti lidé, s nimiž si povídám. Mám je rád a jsem vděčný za jejich zájem. Co bych svým čtenářům vzkázal? I na tomto místě bych snad mohl pronést něco ve stylu svých pootevřených konců. 
Upřímně Vám děkuji a ...
Já děkuji za Váš čas a za rozhovor. Přeji Vám mnoho dalších inspirativních impulsů a Dopisu do ticha přeji, aby našel své adresáty v lidech, kteří jeho obsah přijmou jako obohacení své duše a nezůstanou po jeho přečtení tiší. 
                                                                                                                                                                       Radka Jakubíčková

http://www.kultura21.cz/rozhovory/15430-zdene-hanka-dopis-do-ticha

Zdeněk Hanka v rozhovoru s Radkou Jakubíčkovou nejen o nové knize

Se Zdeňkem Hankou přes skype nad knihou Severně od šedesáté páté. 

    

V ruce držím knihu Severně od šedesáté páté, vydanou právě v těchto dnech nakladatelstvím Triton. Nakolik se děj knihy odehrává ve skutečných reáliích? Jde o konkrétní krajinu nebo fikci?

 

Možná by to bylo lepší, kdyby celý příběh byl z neskutečného světa.
Jak to tedy je?
Nevím, jestli je to dobrá zpráva, ale musím říct, že krajina, do níž je děj zasazen je právě tak reálná a pravá, jako je žulová dlažba pod nohama. Je to nedozírná, ale úžasná a mystická oblast, kde stopy ve sněhu vítr zamete dřív, než zmizí z dohledu. Právě tam si mí hrdinové zasadili svůj příběh.
Znamená to, že i postavy jsou skutečné a celý příběh se odehrál tak jak běží kapitoly?
Dejte mi, prosím, nějakou snadnější otázku.
Odráží se popisy polární krajiny a práce v této oblasti z vaší vlastní zkušeností?
Ano, v oblasti, která rámuje příběh, jsem pracoval, takže se mi pozadí děje snadno popisovalo, klávesnice ťukala sama. Podobně to platí i o líčení profesionálních aktivit, které určují děj. Právě práci záchranné služby jsem tady vystudoval a pod červeným majákem pohotovostní ambulance jsem se dostal i do oblastí, kde se příběh Severně od šedesáté páté odehrává.
Kromě práce pohotovostního specialisty v terénních podmínkách Kanady jste sice původní profesí dětský lékař, ale z vašeho dokonale vykresleného portrétu lidské povahy vyplývá, že i dobrý psycholog, neláká vás i tato profese?
Lékař je vlastně psychologem a asi jím má být. Je to součástí přístupu k člověku. Mám-li po pravdě odpovědět na vaši otázku, musím přiznat, že bych si netroufal dávat doporučení lidem, kteří jsou v nějaké tísni. Lidsky snad ano, ale mít odpovědnost za právě tu správnou radu, poskytnutou někomu, kdo se zamotal do bludiště uvnitř sebe sama, takovou odvahu nemám. Porozumět člověku, to asi možné je, pokud přímo nemluvíme o psychopatických osobnostech. Ale na základě toho mu vložit do ruky mapu a zakreslit do ní čáru, to je něco jiného.                                                                                   Žijete v Kanadě, která je u nás vnímána jako krajina lesů. Máte je blízko? Chodíte do lesa a máte nějaký svůj oblíbený strom? A chodí se v Kanadě do lesa, tak jak to známe od nás? Na procházky, na houby a sbírat lesní plody?
Z vaší otázky sálá hřejivé teplo, dech domova. Oblíbený strom? Ano, ano, mám. V parku Sandy Beach ve stínu ostatních stromů, spíše stranou od frekventovaných pěšin, roste smrk. Je zvláštní tím, že ti, kteří o něm vědí k němu chodí a věší na něj dobroty pro ptáky, o Vánocích ho zdobí a nejen to. Visí zde fotografie psů, kteří odešli na věčné louky. U některých je povídání jinde pouze fotografie nebo jenom lístek na šňůrce. Prostřednictvím toho stromu spolu mluví zvířata s lidmi a naopak. Vím to. Ptáci, kteří do větví toho smrku zaletí zůstanou v těsné blízkosti lidských návštěvníků, kteří na strom právě něco věší. Je to živý strom a šíří okolo sebe porozumění a ubezpečení o pozitivním vztahu mezi těmi, kteří dýchají týž vzduch. A to je můj oblíbený strom.  Ano, Kanada je štědrá na nezkažené přírodní bohatství a je si toho vědoma. Je zde řada národních parků, chráněných oblastí a přírodních rezervací. Skalisté hory s jezery, vodopády a lesy, kde je možné vidět medvěda, vysokou zvěř a nad hlavou letícího dravce, máme na dosah. Podobně jako ostatní obyvatelé města jezdíme v zimě na běžky a v létě jen tak se toulat do přírody. Obraz návštěvy lesa v Kanadě ale vypadá jinak ve srovnání s tím naším zažitým. Skutečně do hloubky lesa nevkročí nikdo, kromě zaměstnance lesní správy. Jednak je to doopravdy nebezpečné a také lidé respektují daná pravidla. Lesem vede vymezená cesta, podobně jak to známe z Beskyd, Orlických hor nebo z chřibských kopců. Lidé zůstávají na ní, a tak i to je možná důvod, proč se tady houbaření nerozmohlo. Kanaďané mají rádi houby také. Kupují je ale v obchodech, už hotové a označené. Žampiony, kozáky, hřiby, asi i lišky, nevím. Nesebrali by houbu v lese. Upřímně, nejsem si jistý, že by vůbec věděli, že to je táž přírodní plodina, kterou si koupili den před tím v zataveném balení.
Tím jsme se seznámili trochu i s kanadskou mentalitou. Váš příběh odhaluje velmi intimní a ne právě lichotivé povahové rysy, v tomto případě právě Kanaďanů. Jsou takoví?
Jsem velice rád, že jste se takto zeptala. Použil jsem prostředí, ale nepíšu jen o určitých lidech. Píšu o lidech. Dovolím si to vyložit na přirovnání. Potkáváme se na ulici a jsme různě oblečení. Kulturní zvyklosti, také doba, věk člověka i klimatické podmínky nás oblékají různě. Možná lze odhadnout podle těchto vnějších prvků původ člověka. Jenomže pod oblečením mezi námi zásadní rozdíly nejsou. Nahý člověk je tím, kým opravdu je. Zrovna tak můžeme říct, že lidé se dorozumívají různými jazyky, ale hovoří ve skutečnosti o týchž touhách, radostech a zklamáních, vyloučíme-li opět chorobné či zrůdné extrémy. Nevidím rozdíl mezi láskou či nenávistí křováka z džungle a týmiž hnutími uhlazeného diplomata. Snad jen jejich vyjádření bude jiné. Příběh je o lidech bez rozdílu jejich jmen, či národností.
Zaznamenala jsem již u vašich předchozích knih, že příběh nabízí několik rovin. Mám na mysli třeba povídku Bylo, Nebylo z vaší knihy Vila v Rokli. Jde o komediální zápletku, která pobaví čtenáře na dece v létě na koupališti. Jenomže zdánlivě lehký příběh má hlubší notu, která doznívá i po zavření knížky. V daném případě jde o téma podvodu ve vědě.
Ano, to máte pravdu. Vy jste užila hudební metaforu a já rád souhlasím. Usiluji o zvuk více než jednostrunný, spíše akord, v ideálním případě orchestr. Kéž by se mi to dařilo.
Takto psané noty nezapřete ani v tvorbě pro děti. Hovořím o Horečce ostrova Zang nebo Fortissimu s půvabnými obrázky Aleny Trávníčkové.
Je to pravda. Chtěl jsem sdělit víc, než jen pobavit dětského čtenáře. Literatura je i určitým nositelem společenských etických norem. Myslím, že právě dětem je třeba vkládat knížky do rukou velice odpovědně. I proto mi udělalo obrovskou radost, že obrázky do nich vytvořila právě Alena Trávníčková. Zcela určitě příběh povyšují. Ostatně vážím si toho, že ilustrovala i novelu Severně od šedesáté páté.
Ráda bych se v této souvislosti zeptala na něco jiného. Jak zapadá do popsaného vzorce vaší literární tvorby útlá sbírka Vezu husu v autobusu z brněnského nakladatelství Lynx. Pokud vím, není vůbec na pultech a ani na nich být nemá. Je provokativní, současně půvabná a velmi se liší od vašich ostatních prací. Je to neobvyklé, že vyšla knížka a přitom, pokud tomu dobře rozumím, vy sám jako autor ji nechcete vidět na pultech a nechcete, aby se o ní psalo, aby z ní bylo citováno. Knížku Vezu husu v autobusu důvěrně znám, byl to skvělý dárek. Myslím si, že je škoda, že není běžně dostupná.
Vlastně jste to řekla sama. Drobný dárek. Tak to bylo myšleno, a s tím ta knížka vznikla. A tak si myslím, že i když není běžně k dostání, kdo ji bude chtít, najde si ji.
Vraťme se ještě k vaší nové knize Severně od šedesáté páté. Mohu asi oprávněně říct, že nikdo z účastníků příběhu není jednoznačně kladný nebo záporný. Každý v sobě nese do určité míry stín ďábelský i světlo andělské. Tím je velmi pravdivý. Přesto jeden hrdina je jednoznačně a nepopiratelně kladný, ať se na něj díváme z jakéhokoliv úhlu.
Já vím, ano to je pravda. Nevím, jestli je to kompliment nebo výtka. Ponecháme to na úsudku čtenářů. V každém případě popřejme Grimmovi hodně psího zdraví.
Děkuju za povídání.
Já děkuju vám.

Ptala se Hana Juričková 

Leccos nám o něm prozradila Alena Blažejovská na vlnách Českého rozhlasu.

yes