Plameňák

Zdeněk Hanka » Blog » Plameňák
28.4.2013, Zdeněk Hanka

Olympiáda je dominantní událost, která spojí nejen sportovní svět, ale tradičně už od dob antických si ve hřejivém teple olympijské pochodně podají ruce všichni lidé. Při vší posvátnosti a velebnosti se může náhodný svědek dočkat podivného překvapení.

 

Je to romantická představa a úžasné vědomí, že týž oheň přechází z pochodně na pochodeň, ze země do země a z generace na generaci. Tak by to mělo být, přikyvuje dojatý svědek té obrovské události a symboliky, nesené v čistém plameni. Vidíme jednotlivce, jak přes vzdálenosti, cesty, pěšiny a silnice neúnavně běží s hlavou vztyčenou a s planoucí pochodní pevně v ruce. Hrdý úsměv překryje únavu z dlouhých kilometrů pod rozpáleným sluncem, v dešti a také za mrazu. Olympijský běžec nese své poselství, chrání svůj plamen a svůj úkol, předávaný od dob antických atletů, čestných sportovců a nadšených lidí, kteří hledí do sluncem ozářené budoucnosti. Týž plamen, týž vzkaz. Jaká vznešená hrdost zůstává v člověku do konce života. V paměti toho muže či ženy, kteří měli tu vzácnou možnost svírat ve své dlani pochodeň se skutečným olympijským ohněm. Vědí, že oheň půjde dál a dál. Jednou plamen převezme někdo, kdo se možná dosud nenarodil, poběží dál a dál ponese po mírových cestách na Zeměkouli ušlechtilé poselství, v podobě jasného plamene.Schylovalo se k olympiádě ve Vancouveru a ten plamen putoval dlouhou cestou, předáván z lidské dlaně do lidské dlaně. Událost nepatří do alba vzpomínek pouze běžce, který drží pochodeň, ale také náhodného svědka, protože i na něj padl odlesk a krásný žár nesený z dob Starověku.Byl jsem právě na letišti v Yellowknife. A teď, věřte nebo ne. Stalo se to. V nevelké letištní hale zavládl slavnostní ruch. Nevěděl jsem, že právě v příštím okamžiku budu obdarován něčím tak mimořádným, jako pohledem na skutečnou olympijskou pochodeň v ruce běžce. Najednou tam byl. Vběhl do prostoru letištní haly, vztyčil svou pochodeň a tu hrdost jste mohli číst v jeho měkkém pohledu. Několik objektivů ho zachytilo, několikrát blesky fotoaparátů ozářily jeho tvář. Všechny přítomné pohladil ten spirit olympijského ducha.Teď bylo na běžci, aby cestoval dál a dál. K pohybu přes rozlehlé pláně velké země bylo nutno použít letadla. Technické vymoženosti dneška, vymoženosti s níž antický běžec nepočítal. Pochodeň se během uplynulých staletí dočkala změn, úbory běžců se proměnily, ale ten plamen, ten pořád hoří. Stále týž, to jedno teplo, sdílené a předávané z minulosti do budoucnosti.Sledovali jsme toho sportovce v porozumění, respektu a úctě. To i v okamžiku, kdy před nastoupením do letadla sáhl na kohoutek, a plynem krmený plamen prostě vypnul. Přítomní se zarazili. Pochodeň s olympijským ohněm se proměnila v tuhou chladnou hůlku. Předmět, který se stal zavazadlem.  Pak už mi zbýval jen prostor pro představivost. Atlet sedí u okénka, cestou si čte, dostane na maličký stolek maličkou porci vylisovaného kuřete s mikro houstičkou, z kelímku vypije kolu, sklopí opěradlo a usne a pak vystoupí z letadla. Včas blafne nad kahancem zapalovačem a s vypjatým hrudníkem vběhne do jiné letištní haly.Dočetl jsem se později, že malá jiskřička, jako trvale žhnoucí jádro někde v hloubce toho zařízení, zůstala. Nepátrám po tom. Věřím, že to tak je. Co?

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?