Živé muzeum

Zdeněk Hanka » Blog » Živé muzeum
29.4.2013, Zdeněk Hanka

Jsou muzea, kam člověk zajde častěji, než jednou za život. Zvláštní muzea, která se vlastně vůbec mezi opravdová muzea neřadí. Mají otevřeno pravidelně, vstupné nikdo nepožaduje a jsou rozeseta všude po světě. Nestojí na hlavních bulvárech, přestože ke koloritu velkých měst nesporně patří. Mají pokaždé nabito.

Tou institucí je Muzeum lidských osudů a lidově se nazývá Bleší trh.Znám publikovaný případ dvanáctileté dívky, která systematicky a promyšleně nakupovala právě na Bleších trzích. Zaměřovala se na předměty, jejichž hodnota zjevně převyšovala navrženou prodejní cenu. Pak je jednotlivě prodávala v dražbě cestou Internetu. Byla pozvána k rozhovoru do prestižního televizního pořadu proto, že si takto vydělala na dům. Patřila mezi pravidelné zákazníky. Předpokládám, že čtenáři teď zpozorněli a mám za to, že se rozdělili do několika skupin.Než se vrátím k této netypické zákaznici, chci nabídnout setkání s prodávajícími. Zamýšlím se nad tím, kdy se v člověku, který stojí u svého stolku, poprvé probudí rozhodnutí, že se vypraví na Bleší trh. Poprvé sebere své předměty, o nichž věří, že je může zpeněžit, uloží je do kufru a vyrazí na Bleší trh. Tam je pečlivě rozloží na desku stolu a připojí rukou psané cenovky. Předměty o člověku za pultem, který se svých maličkostí právě zbavuje a odstraňuje ze svého života, mlčky vypovídají.U jednoho ze stolků stává prošedivělý starý pán, vždycky je upravený, jeho oblek mu padne, ale stylem prozrazuje módu dávno přežitou. Před ním leží pečlivě vyrovnané a dokonale vyleštěné zubařské nástroje. Zrcátka, sada extrakčních kleští, resekčních háčků, jehelce, zavaděče drénů, stomatologická cpátka, sondy, pátradla. Cena jeden dolar, dva dolary, jeden dolar, jeden dolar, tři dolary. Muž se tváří vážně a v případě zájmu zákazníka, doplňuje podivné doporučení.„Zde toto pružné hladítko je dlouhé patnáct celých pět centimetrů, dvoumilimetrová koncovka. Může se vám hodit v dílně nebo při jarních zahradnických pracích.“ Co ho přivedlo do Muzea lidských osudů?U jiného stolku sedí, odhaduji, sedmdesátnice. Nabízí otlučené panenky, dřevěné dětské kuchyňky, odřené pohádkové knížky, pokreslené pastelkami. Musela je mít doma velmi dlouho, ty panenky určitě mají svá jména. Teď leží před ní jako nabídka cizím lidem.Na stolech jsou poválečné elektrické mixéry, knížky o hokeji, modely autíček, gramofonové desky, domácí promítačka filmů, obraz Johna Fitzgeralda Kennedyho, nalakované mořské mušle s vymalovaným výjevem oceánu, noční lampa s motivem Marilyn Monroe, tři nepovedené figurky Myšáka Mickeyho, brusle, odpeckovávač ovoce, dva módní časopisy z roku šedesát tři, náramkové hodinky, vázičky, odznaky. V jiné části Muzea lidských osudů na velkém talíři nabízí paní s dcerou domácí sušenky. Zdá se mi, že lidé u stolků v nabízených drobnostech prodávají sami sebe.Věřím, že jsou mezi námi lidé, které myšlenka oné dvanáctileté dívky inspirovala. Jeví se jim to jako pružnost podnikatelského ducha. Jsou druzí, kteří si hodnotu vázy z roku osmnáct set dvacet tři uvědomí a za požadované čtyři dolary si ji koupí. Mají ji pak doma a těší se z chytré koupě. Jiný možná takovou vázu mine s pocitem, že by ho doma tlačil nepříjemný pocit, že prodávající paní tak trochu ošidil. Ke stolku možná přijde i někdo, kdo tu paní upozorní, že nabídkovou cenu může zvýšit na stonásobek. Z nich se nejspíš verbují další, co nakoupí drobnosti, které vůbec nepotřebují. Jen tak, aby udělali obchod.To je Muzeum lidských osudů na obou stranách stolků. Muzeum známé jako Bleší trh. Vzorek toho našeho velkého, opravdového.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem