Takovou léčbu jsem neznal

Zdeněk Hanka » Blog » Takovou léčbu jsem neznal
29.4.2013, Zdeněk Hanka

Určitě však překvapivě zabrala. Řeč bude o pohybu vzduchem a zobecnitelné lekci, kterou jsem si odnesl.

Ve vzduchu se dokáže udržet leccos a měl jsem to potěšení si to užít. Plynoucí čas mi štědře chrstl do cesty let pohotovostním vrtulníkem, plavbu vzduchem na padáku, vzlétl a přistál jsem v kaskádě letadel od toho nejmenšího soukromého až po obří zaoceánské stroje, znám mrazivou chuť nouzového přistání s vypuštěným palivem, vstoupil jsem i do útrob opravdového raketoplánu. Žel, newyorská tragédie odvála mimo jiné i možnost usednout, jen tak z klukovské touhy v srdci dospělého muže, přímo na pilotní sedadlo Airbusu, letícího nad Atlantikem. Tehdy pilot vstřícně souhlasil a jeho glosy není možné zapomenout. Stroj se nesl vzduchem a já jsem s respektem přehlížel  bohatou nabídku přístrojů, táhel a kontrolek. Kapitán stál stranou a utrousil, že nezná jejich účel  a nemá nejmenší tušení, jak se ovládají a k čemu slouží. Chtěl bych, aby se ta doba stoprocentní, přátelské a nezklamané důvěry vrátila.Vážím si i zkušenosti při práci v týmu „pod křídly“ na letišti. Je to velkolepý pocit navigovat boeing 737 pomocí světelných kuželů do příslušného doku. Vysoký svist motorů v obrátkách a pomalu se přibližující nos letadla má svou vznešenou poezii.Kam se ale poděla ta léčba, o níž jsem v žádné tlusté knize nečetl?To byla malá cessna, která se nesla nevysoko nad prérií na pomezí Skalistých hor. Seděl jsem na sedadle vedle pilota a těšil se z pohledu na roztroušené farmy a na zalesněné svahy nedalekých hor. Vítr začal cloumat malým letadlem  a – proč to nepřiznat – začal jsem cítit docela obyčejnou nevolnost.  Takovou, jaká potká člověka na kolotoči, když se před tím nacpe cukrovou vatou, limonádou a opékanou klobásou. Ten let mi neseděl. Kamarád pilot to zaznamenal, když jsem přestal mluvit. Pohlédl na mě a viděl bledého člověka, s lehce oroseným čelem. Tehdy mě překvapil tak trochu podobně jako tehdy ten kapitán Airbusu.„Ale mně se taky někdy dělá v letadle špatně.“ Znělo to sympaticky a kumpánsky chápavě. Ta slova však mou nevolnost nezahnala. Mlčel jsem dál a nebyl si jistý, jestli mi pomůže dívat se okénkem ven na větrem zmítaná křídla a nebo civět do podlahy. Pilot mě ale chtěl překvapovat dál. K řečenému ještě doplnil.„Totiž, abych byl přesný, špatně mi bývá jen tehdy, když letím jako cestující. Jen jako cestující.“ Podíval se na mě a já jsem tušil, kam ten člověk míří. Stočil jsem pohled na paralelní přístroje před sebou. Tak jsem to rozhodně nemyslel. Spíš jsem doufal v nabídnutí papírového sáčku.„Tak se toho chyť a já to pouštím.“ Jak řekl, tak udělal. Teď jsem měl před sebou skutečnou výzvu. Cože? Jak? Co?„Koukej se na tady tu čáru. To je umělý horizont. Tak se toho drž. Malinko přitáhni. Vidíš, co to dělá?“ Ano to jsem viděl. „A teď velice jemně dolů. Cítíš to?“ Zachutnalo mi to. Pevněji jsem sevřel madla a letěl. Já jsem letěl!A ta nevolnost? Vymizela jako kola na vodě.A tehdy jsem to pochopil. To je ta odpovědnost. Ten pocit, že nesmím selhat. Teď vedle mě totiž seděl člověk, který spoléhal na to, že to dokážu. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem