Určitě jsem ten hlas už slyšel

Zdeněk Hanka » Blog » Určitě jsem ten hlas už slyšel
1.3.2013, Zdeněk Hanka

Tvrdím, že to vůbec nebyl obyčejný sen. Takový, jaký nahodile přichází a v podobě nesrozumitelného děje nás ráno, spolu s otevřením okna, opouští. Všechno kolem bylo známé, laskavé a velmi živé. Poznával jsem malou hospůdku, každou podrobnost, kamkoli mě pohled uprostřed hlubokého spánku zavedl. Na stole stál přede mnou půllitr chladného piva, po sklenici zvenčí stékala kapka pěny a jinak zde nebyl nikdo.

To bylo zvláštní. Jen do okamžiku, kdy k mému stolu přistoupil nevysoký, starší muž.

Usmíval se a zdvořile se zeptal, zda si může přisednout. Hlas měl poněkud bručivý a měl jsem pocit, že ne všechny hlásky vyslovuje dobře. Rád jsem mu nabídl židli. Něčím mě zaujal.  Možná tím, že jiskru v jeho očích zastínilo nějaké zklamání. Vyzval jsem ho, aby nebyl smutný, ale on mě ubezpečil, že není smutný. Rád bych mu objednal pivo, ale řekl, že nepije. Cítil jsem, že se chce dát se mnou do řeči.

„Jak se vám tam daří? Přijel jste navštívit známá místa?“ Vypadal rozpačitě.

„Jsem tu jen na skok,“ odpověděl jsem neurčitě, protože by to bylo na dlouhé povídání, „chtěl jsem vidět, jaké je to tady.“ Muž si odkašlal, usmál se a pak se rozpovídal hrčivým barytonem.

„Lidé si sami drží kompas a podle něj, jak se zdá, vykročili. Řekl bych, ehm, řekl bych, že si mnohdy nejsou vědomi cíle, který sledují, že.“ Mírně gestikuloval, jen jakoby ladil neviditelné radio.

„Jak to myslíte?“

„Mám trochu obavy,“ odkašlal si, „obavy, že snadno přejímají zvenčí jakési šablony. Mám na mysli symboly nejen povrchní, ale především hodnotové modely, že. Tím nejen popírají identitu vlastní, ale také jistým způsobem dávají najevo určitou pochybnost o sobě, nedůvěru ve vlastní úsudek, že.“

„Taky mívám ten pocit, jen to tak nedokážu říct.“

„Evropa, ehm,“ uvažoval nahlas, „Evropa po celá staletí byla utvářena, jaksi ve smyslu tradičních hodnot. Těmi byly Umění a Vzdělanost, že. Taková je vkořeněná přirozenost evropského způsobu života.  Jistým pokřivením a řekněme chybnou interpretací cíle, kterým má být štěstí člověka, smysluplné soužití všech a v širším rozměru láska, staví se na první místo hmotný zisk. Odtud pak pramení důsledky, že.“

„A to je ta blbá nálada?“

„Lidé jsou tak trochu překvapeni, protože jejich vize, řekl bych, byla jiná, že. Přišlo, abych tak řekl, něco jiného, než očekávali. Tu svou nejistotu, pak jaksi maskují a zakrývají jistou arogancí verbálně i  v jednání. Ta jim propůjčí ošidný pocit, ehm, ošidný pocit jakéhosi ujištění o vlastní převaze nebo kontrole svých věcí, že.“ Poslouchal jsem se zájmem a viděl v jeho očích soustředění.

„Vy myslíte, že to je jen maska? Rozumím tomu dobře?“

„Je to takový, jakýsi archetypální pud, že. Jistá emoce, která vyplave na povrch v případě vlastní nejistoty, strachu, slabosti, obavy z prohry. Seknout drápem z kouta, že. Rozhodně si však nemyslím, že by lidé snad byli habituálně zlí. Je však třeba, aby dokázali svou úzkost pojmenovat a nebát se řešení, že.  Především je třeba se násilí, i tomu slovnímu, postavit. Nebát se říct pravdu, že. Ta musí, spolu s láskou...“ Díval jsem se mu do očí, pod kterými se formovaly váčky věku a únavy a chtěl jsem jeho slovům porozumět.

„... jsou tedy snad lidé hloupí?“

„To rozhodně ne. Lež a nenávist nejdou souběžně se vzděláním, ba ani s inteligencí a už vůbec ne s moudrostí. Přesněji, řekl bych, že spolu nesouvisí vůbec. Někdy snad v jistém smyslu s chytrostí, spíše vychytralostí, že.“

„To je jistě pravda. Sám znám případy, kdy i vzdělaný člověk se uchýlí ke slovním výpadům a urážkám.“

„Hm, tak to vidíte, že.“ Usmál se do široka.

„Myslíte, že tak může uškodit? Například člověku, který zemřel a nemůže se bránit?“

„To si nemyslím. Řekl bych, že cokoli člověk říká, ehm,  je výpovědí především o něm samém, že. Tím spíše, vyjadřuje-li se o zemřelém, že.“

„Může se bránit někdo, kdo už nežije?“

„Pokud byly názory a myšlenky zemřelého konzistentní a nesly nějaké poselství, mám za to, že se bránit nemusí. Jeho postoj k mravnosti je trvalý a nadčasový, že.“

„Tak to je dobře.“

„Určitě. Já jsem optimista, že.“ Usmál se a zvedl dva prsty ve tvaru písmene V. Pak se začal vytrácet. Ještě jsem se snažil rozlišit rysy jeho tváře, rozplýval se však doztracena jako opar. Pouze ty dva prsty zůstávaly zřetelné. Nabyl jsem dojmu, že mají být vidět napořád.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem