Z vody přes vodu

Zdeněk Hanka » Blog » Z vody přes vodu
27.2.2013, Zdeněk Hanka

Jenom nevím, kde se v nás ta síla vzala. Něco musí být v člověku, o čem nevíme. Něco navíc, co vyplave v pravou chvíli, když to nečekáme. V daném případě vyplave doslova. Je dobře vědět, že někde uvnitř nás tiše na stráži trvale čekají Blaničtí rytíři. Jsou připraveni a stojí v plné zbroji. A někdy přijde chvíle, kdy svou skrýš opustí a jednají.

Toho roku bylo nádherné léto. Obloha napnutá od obzoru k obzoru  a rozpálená od samého rána jako rozlitý kov. Pěšiny mezi poli vysušené doběla a nad zralými klasy se tetelil vzduch, kořeněný nekonečným vrzáním cvrčka. Byli jsme tehdy studenti, nabití energií a touhou to léto nasávat  každým pórem a nemít nikdy dost a pít ty bezstarostné dny až k opilosti.

Slunce už stálo vysoko na obloze, když jsme se vydali k Lužnici. Na smluveném místě na nás čekaly pramice a nic nám už nebránilo, abychom se plni nadšení usadili  k dřevěným bortům a  pustili se řekou.  Od hladiny k nám vál svěží vánek, aby ochlazoval naše rozpálené hlavy. Rozesmátí a šťastní jsme se nechali unášet prudkým proudem, využívali příhodných vzdutí okolo balvanů a řídili uhánějící pramici po proudu.

Řeka v tom místě nabírala na síle, vzedmutá hladina začala smýkat lodí a voda nás všechny dokonale zmáčela. Pod horkým sluncem to bylo vítané osvěžení a nevnímali jsme tehdy, jaká obrovská síla je skrytá v proudící řece. Hnala se korytem rychleji než obvykle. Pramice zvedala příď, pak prudce klesala a ze všech stran nás sprchovala studená voda. Dařilo se nám loď řídit a určovat jí kurs do okamžiku, kdy vyjela nad skrytý balvan a zadrhla se na něm. Krátký okamžik jsme seděli v trčící lodi vysoko nad vodou, než se pramice prudce zvrátila a lehla na bok. Zapřela se proti proudu o mohutný balvan. Proud se s hlukem hrnul do otevřené pramice, urval si s sebou do peřejí lodní pytle, pádla i sluneční brýle, slaměný klobouk a celou posádku. Voda energicky a nesmlouvavě vymývala loď, která pevně seděla na dně, vzpříčená o balvan a čelila hrozivému rachotu vln. Přepočítali jsme rychle hlavy nad hladinou a – ještě jednou...

„Kde je Jana?“ Křičel na mě přes rámusící vodu Milan. Drželi jsme se větve stromu nad hladinou a obhlíželi řeku. Viděli jsme všechny, bezpečně někde zachycené, jen ji ne. Spatřili jsme ji oba v týž okamžik. Na zádech ležela na dně řeky a na ní bokem celá pramice, do které bušily zpěněné vlny vzedmutého proudu.

Vím jen tolik, že jsme se tu krátkou vzdálenost zpět k pramici překonali v sekundách. On chytil pramici na přídi, já na zádi. Voda se nám opírala do prsou. Ponořili jsme se, aniž jsme se domlouvali, pevně sevřeli každý svou část lodi a zapřeli se o kamenité dno. Strašlivou silou, daleko za našimi rezervami jsme loď odlepili ode dna a nazvedli. Na hladinu vyplula Jana. Bledá, široce otevřené oči i pusu, opřela se o loď, celá se začala třást a prudce se rozkašlala. 

Z respektu k účastníkům jsem nezměnil jména. Jsou pravá. Případ má své pevné kóty v kalendáři. Jen jedno nevím ani dnes po letech, ať o té věci přemýšlím jak přemýšlím.Kde se v nás ta síla vzala. Je dobře o ní vědět.

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?