Aerovka

Zdeněk Hanka » Blog » Aerovka
27.2.2013, Zdeněk Hanka

Rád bych to stádo koní pod kapotou viděl. Těžko ochočitelných valachů pod dlouhou kapotou automobilu Aero 30 z roku 1929. Pořídili jsme je všechny s bratrem proto, abychom je ochočili. Přehlédli jsme naléhavé úsilí prodávajícího, který tehdy přidal desku Bridge Over Troubled Water, aby vystupňoval naši ochotu koupit. Světle modrý stroj typu dodávka.

Dveře se otvíraly dopředu, jako by vehikl chtěl nabrat vzduch a vzlétnout, deštníková řadící páka se zpod  volantu za jízdy  vysouvala celá ven a voda z chladiče unikala i tehdy, kdy koně v noci spali.

Výchova stáda začala v den jejich pořízení.  Práskli jsme pomyslným bičem a stroj roztlačili, abychom všechno s kumpány oslavili.  Několik úspěšných zatáček, až v jedné levé stáli dva příslušníci. Rostoucí rachot a dunící dlažba v jejich vidění ohlašovaly příjezd tankové divize. V úžasu jim klesly paže se ‚stavěcím terčem‘, tedy plácačkou, když se proti nim vynořila maska vozu. Právě v okamžiku, kdy náš stroj míjel oněmělé příslušníky, otevřely se doširoka dveře spolujezdce. Tam seděl můj bratr. Mírně obě dvě uniformy pozdravil, sáhl dozadu pro dveře a zavřel je. Byli jsme rychlejší.

Před cestou zpět jsme po sympatické oslavě hledali spínač, kterým bychom rozžali světlomety. Bratr stál přímo před reflektorem, aby ohlásil alespoň náznak rozžhavení vlákna. Po několika pokusech jsme usoudili, že žárovky už zřejmě svítí a vyrazili jsme. Už tam stáli zase! Tentokrát nás dostali a přiměli nás zastavit. Překřikovali burácení motoru a trvali na tom, abychom motor vypnuli. Stejně hlasitě jsme rachot překřikovali i my ve snaze vysvětlit, že už bychom nenastartovali. Rozhovor ale byl nemožný a motor jsme pod tlakem úřední autority ulmčeli. Z nastalého ticha až zvonilo v uších. Technický průkaz nesl známky jakýchsi úprav a bylo na nás, abychom vyložili, že jde o historický technický klenot, který vezeme k provedení odborných zásahů. Dokázali jsme tehdy víc, než jsme sami čekali. Příslušníky Veřejné bezpečnosti jsme přiměli, aby nás roztlačili.

Cesta do kopců vyžadovala zvláštní strategii. Tak jak stroj v táhlejších kopcích zpomaloval, posádka se musela z útrob vozu plynule přesunout za něj, aby pomohla tlačit. V kritickém momentě zpomalení první vystoupil ze sedadla spolujezdce bratr, počkal, až ho stroj minul a opřel se do něj zezadu. Za chvíli ze zadních sedadel vystoupily obě naše spolujezdkyně a i ony se připojily za automobil a tlačily také. Před dosažením temene kopce musel jsem své sedadlo opustit i já, abych pravou rukou stlačoval plynový pedál a levou tlačil na volant. Na mrtvém bodě vrcholu kopce jsme do vozu postupně nastoupili a vůz se spustil ve směru gravitace. Dvě naše spolucestovatelky se vzadu poklidně bavily a sledovaly zčerstva ubíhající krajinu. Vůz zvyšoval rychlost a můj bratr se na mě znepokojeně podíval, aby mi navrhl brždění. Zaskočilo ho, když shledal, jak vzpřímený stojím na brzdě, zařazenou jedničku a ruční brzdu zataženou. Navzdory tomu automobil letěl z dlouhého kopce čím dál rychleji. Pištění kol v zatáčce vlevo, pak vpravo a teprve v ďolíku pod svahem stroj upustil od svého žertování a zpomalil.

Na vrub vysílení motoru lze  patrně připsat fakt, že voda z chladiče vytekla téměř do sucha. Tehdy jsme ale měli zásobu několika velkých pet lahví s kolou a tu žíznivý chladič rád přijal.

Jinou výzvu automobil předložil v dešti. Ze střechy shora se zleva napravo v obloučku pohyboval na ploše malého okénka jediný stěrač. To vyhovovalo do chvíle, než proti nám jel mohutný náklaďák. Ten vyslal proti aerovce tak úžasný gejzír vody, že po odplavení vodních spoust stěrač zmizel. Nízké přední okno bylo prázdné. Zastavili jsme a nehledali dlouho. Stěrač stále plnil svou funkci, pohyboval se zleva napravo, jenomže teď do prostoru nad střechou a nenechal si domluvit. Po mechanickém zákroku zůstal trčet vpřed, aby se posměšně nakrucoval na obě strany. Abychom mohli dokončit tehdejší misi, bratr otevřel dveře a hleděl kupředu tak, aby se zmáčel jen do nezbytné míry. Za jízdy mi diktoval směr, protože okénko přede mnou bylo do neprůhlednosti zalévané deštěm.„Teď rovně. Trochu doprava. Ano, asi tak. To je moc.

Teď rovně...“

Navzdory tomu jsme vůz prodali za vyšší cenu, než byla cena kupní. A jen doufali, že nadšený nový majitel bude mít na křižovatce pod prvním kopcem zelenou.

Kdybyste mě někdy viděli, jak se při písni Bridge Over Troubled Water usmívám, tak víte proč.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Anny. - 8.6.2017 16:18

Jejku.  :)..

Moc líbí..

Faktis překrásně napsané.

Je v tom kouzlo psaní. Takové to kouzelné kouzlo. Opravdové.  Magic ..

Odesláno z IP: 37.188.227.143