Na hraně

Zdeněk Hanka » Blog » Na hraně
1.5.2013, Zdeněk Hanka

‚Procházíš-li peklem, nezastavuj se.‘ To řekl Winston Churchil. Jde o princip, který platí nejen pro vrabce a sýkorky, když na krajinu lehne mráz třicet pět stupňů pod nulou a do promrzlých větví se plnou silou opře blizard.

Našel jsem v brázdách cest a pod kmeny stromů zmrzlá tělíčka malých pěvců. Přesto se po drsné dlouhé zimě na jaře z korun stromů pokaždé do daleka rozezní mohutný sborový ptačí zpěv a cvrlikání.

Před lety jsem vyjížděl v rámci dětské  lékařské pohotovosti k rozmanitým případům. Čas mezi ohlášením naléhavé situace a příjezdem na místo je často určujícím faktorem, rozhodujícím o dalším životě člověka v nouzi. Jsou spuštěny pomyslné přesýpací hodiny a jen těžko lze odhadnout, kolik jemného písku ještě zbývá. Tedy, jeden můj přítel s nadsázkou razil teorii, že k případu se spěchat nemusí. Jediným důvodem ke spěchu by byla otevřená krční tepna a k ní se tak jako tak přijede pozdě. Ponecháme však stranou tuto glosu z lékařské brašny mého přítele.

Volali mě tehdy ke dvanáctileté dívence. Šlo o zápal plic, jehož příznaky se během večera prudce zhoršovaly. Přijel jsem na místo a uvedli mě k malé pacientce. Píšu malé, protože taková byla skutečnost. Na posteli se ztrácela drobounká dívenka s těžkou, hrubě deformující vrozenou vadou. Nechci zde popisovat celý obraz. Zůstaňme u představy, že byla nepohyblivá. Za hlavou měla vysoké okno, kterým mohla vidět korunu stromu a oblohu, pokud se zaklonila. Před sebou na kovovém rameni měla nevelký televizor, po levé straně tranzistorové rádio. Takový byl její svět na horečkou propoceném prostěradle. Na televizní obrazovce viděla jistě spoustu pohádek, kdy krásná princezna se šťastně setká se ztepilým princem, aby s ním v lásce žila na věky. Viděla soutěže krásy a štěstí bohatých na plážích v romantických příbězích. S potížemi mohla přepnout svůj dálkový ovladač, aby mohla prostřednictvím malé obrazovky cestovat po krásných místech na celé Zeměkouli. Viděla také všechno násilí mezi jinak zdravými lidmi, jak jsou k sobě bezohlední a nelítostní. Viděla hašteření o moc, o peníze, o cokoli. Pak mohla pokaždé večer obtížně dosáhnout na svůj ovladač a zmáčknout tlačítko, aby si v tichu svého pokoje nechala zdát o světě za tou korunou stromu, kterou viděla za oknem. Někdy pod sněhem, jindy rozkvetlou, potom plnou šťavnatého listí a pak její holé větve.

Na plicích měla oboustranně chrůpky, celkově těžký nález. Její statečné a odhodlané srdce pod pelotou fonendoskopu utíkalo, jak jen mohlo, měla vysokou horečku. Nelze říct, že stav by byl obtížně řešitelný. Jenomže to ona nevěděla. Podívala se na mě a s velikými obtížemi formulovala svou otázku: „Pane doktore, neumřu?“

S čistým svědomím jsem ji mohl uklidnit. Vůbec nejde o to, jak dále postupovala léčba. Věřím, že třeba později měla možnost účastnit se nějaké cesty a navštívit místa, která znala z televize. Jádro tkví v tom, že jinými slovy tehdy řekla to, co kdysi zpíval Karel Zich. ‚A tak si važ, važ toho co máš, co jiný nezískal a nebo platí dráž.'

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?