Jak to jen říci?

Zdeněk Hanka » Blog » Jak to jen říci?
10.2.2013, Zdeněk Hanka

Každá řeč má svá skrytá úskalí a Murphyho zákony mají podíl na tom, že místo zamýšleného sdělení ústa často opustí bublina s obsahem komické a nepatřičné karikatury. Takový je zápas s jazykem.

Věřím, že následující drobná stať nalezne čtenáře shovívavé natolik, že snesou hutnou porci. Ospravedlněním budiž skutečnost, že popisuje události ryze pravdivě a bez příkras.

Přiletěla za námi na návštěvu dáma v uctivém věku osmdesáti let. Od takové osoby právem očekáváte důstojné vystupování, že? Patří jí dík a obdiv za to, že vážila cestu přes oceán, avšak žádnou úctu nemohlo vyvolat její  trvale a hlasitě opakované rčení, kterým vyjadřovala svůj úžas. To je tak. Kanaďan se odvrátí v opovržení, zaslechne-li drsně vulgární slůvka, která patří jen do slovníku hrubců. Zní sprostě a útočně. Český ekvivalent snad ani nemají. Staré dobré české odeslání někoho tam, kde mizí všechno nežádoucí, je laskavým pohlazením proti anglické strašlivé slovní střele, o níž teď vyprávím. Česky se podivíme bezelstně slovy ‚Fakt jo?!‘. Českému uchu to sousloví zní mile a nevinně, ucho cvičené v angličtině naopak zrudne a zkroutí se odporem. Právě tímto výrazem údivu bez ustání komentovala naše návštěvnice to, co viděla okolo sebe. V obchodech plných lidí tak vyvolávala úžas a nevítanou pozornost. Na naši naléhavou výzvu, aby neužívala ten výraz, protože zde zní neobyčejně sprostě, hlasitě přes všechny regály se podivila: „Fakt, jo?!“ Rychle jsme obchod opustili.

---

Skládal jsem zkoušku. Lehká nebyla, však jsem ji složil až na opakovaný pokus. Na každou otázku padesát dvě sekundy a to po celý den, od rána do pozdního odpoledne. Otázky se sypaly z různých měšců: ‚Co se stane lékaři v provincii Ontario, který překročí svůj rozpočet?‘, ‚Jaký vedlejší efekt mají selektivní serotonin reuptake inhibitory na bazální ganglia pallidum a substancia nigra?‘, ‚Kdo založil pojištěnecký systém v provincii New Brunswick?‘, ‚Jaký rozměr má suprakorneální incize pro operaci katarakty?, ‚Vyberte nejméně vhodnou možnost, která...‘. Však také během zkoušky někteří účastníci opustili sál, aby se už nevrátili.

Konala se v zasedací síni hotelu, v několik stovek kilometrů vzdáleném městě, tak trochu stranou. Po zkoušce mě v předsálí zastavil kolega z jiné země. Ve tváři měl zoufalý výraz, byl bledý a na pokraji mdloby.

„How did you find it?“ Měl jsem za to, že chce vědět, jak jsem našel cestu do hotelu. Odpověděl jsem s lehkostí v hlase, že to bylo velice snadné a byl to ten nejmenší problém toho dne. Odpotácel se a s čelem v dlani se sesunul do nedaleké židle. Teprve na dlouhé cestě autem domů jsem si uvědomil, že se ptal, jak těžkou jsem tu zkoušku shledal.

---

Jindy jsem se dal do řeči se svými spolupracovníky a přišla řeč na energetické zdroje. Aby ne! Prodlévali jsme vysoko na severu Kanady v naftových polích. Chtěl jsem k hovoru přispět tím, že mnohde se v elektrárnách využívá český uran. Nemyslel jsem si, že vyzrazuji něco zvlášť tajného, dokud jsem nespatřil upřímný úžas v jejích očích. Opakoval jsem své tvrzení a mí posluchači nevycházeli z údivu. Podcenil jsem tehdy správnou výslovnost chemického prvku ‚juranijem‘. Přesvědčoval jsem je, že ‚jurejn‘, tedy v jejich porozumění moč, je znamenitým pohonným materiálem pro elektrárny. Myslím, že jsem přispěl k pověsti unikátní inventivní schopnosti českých vědců.

---

Připouštím, že mnohem strašlivější slovní přehmaty jsem si zde popsat netroufal.

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?