Dva pacienti – dvoje brýle

Zdeněk Hanka » Blog » Dva pacienti – dvoje brýle
2.4.2013, Zdeněk Hanka

Nabyl jsem přesvědčení, že rozhodující je způsob pohledu. Událost sama nebývá určující pro konečné skóre a pro pocit výhry nebo prohry. Dva pacienti a dvě naléhavá volání mě o tom přesvědčují.

V severní oblasti Kanady, v  kraji těžko dostupném a po dlouhé měsíce pokrytém sněhem, žijí lidé ukovaní drsnými podmínkami. Tam je pohotovostní služba omezena na případy vpravdě život ohrožující.

Uháněl jsem tehdy se svým spolupracovníkem, partnerem ve službě, dlouhé kilometry sněhem a ledem nesnadným terénem k naléhavému případu.

Na místě, na dubové podlaze v přítmí malého srubu nehybně v krvi ležel mladý muž.  Několik hlubokých bodných ran svědčilo o proběhlém boji muže proti muži, o boji na život a na smrt. Pod klíční kostí jedna, v břiše druhá, v dlani po čepeli, kterou chtěl sevřít třetí a v podpaží další bodná rána. Bylo třeba jednat rychle. Těžko jsme mohli odhadnout, kdo volal, nikdo jiný už ve srubu nebyl. Zasáhli jsme, jak bylo třeba. Neodkladně vyšetřit, usadit pevný límec kolem krku, kyslík, připravit infuzi, léky a připojit elektrokardiograf spolu s monitorováním krevního tlaku a kyslíkovou saturaci v krvi.  

Ve chvíli, kdy jsme nehybné tělo na nosítkách ukládali do terénní sanitky, přiblížily se dva reflektory a červeno modrý maják nad nimi. Rozdělili jsme se a můj partner mimo vůz ambulance vysvětloval, co jsme nalezli. Já jsem zůstal se svým pacientem uvnitř prostoru vyhřáté sanitky. Ošetřil jsem mu nejtěžší rány a právě jsem klečel na jednom koleni u jeho pravé paže a aplikoval ampuli za ampulí, když se začal probírat k životu. Ohnal se a chtěl si infuzi vytrhnout. Zmítal se a jak jen mohl se snažil vymanit z nosítek. Prostor vedle nosítek mi znemožňoval otevřít zadní dveře a dovolat se tak asistence. Rozhodně se nechtěl dostat do rukou zákona. Tehdy se mu podařilo osvobodit pravou nohu v těžké vysoké botě a prudce mi dupl do obličeje. Zapotácel jsem se a nadobro přišel o brýle. Teprve po zabouchání na stěnu ambulance přišla pomoc a pacient ke svému kyslíku a infuzi dostal i pouta. Já jsem si ošetřil poraněný obličej, trochu otřel krev a nasadil náhradní brýle, velmi málo módní.

Po daleké cestě ledovou vozovkou pod bohatě hvězdnatou mrazivou oblohou jsme dojeli do nemocnice a pacienta předali k další péči. Teď byl čas na příběh mého partnera ve službě. Podíval se na mé brýle a vyprávěl mi, jak kdysi on vyprostil pacienta z havarovanéno vozu a na místě se mu ho po dlouhém a intenzívním úsilí podařilo přivést zpět k životu. Pacienta předal do nemocniční péče s dobrým pocitem, že ho přes kritický můstek nad propastí věčnosti úspěšně převedl.

Za několik týdnů ho pacient vyhledal. Snad by to bylo krásné gesto, pokud by nepředložil žádost o nahrazení škody a související újmy. Při ošetřování a záchranné pohotovostní akci mu můj přítel rozšlápl brýle. Neviděl je vedle vozidla.

Řešili jsme, kdo z nás dvou je na tom lépe. Já jsem tvrdil, že jednoznačně já, protože jsem měl náhradní brýle u sebe. Jsem tedy dítě Štěstěny. On naopak tvrdil, že je na tom lépe on, protože jeho pacient mohl mít docela dobře diamantem obložené obroučky a dítětem Štěstěny je tedy on.

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem