Ucítil jsem tu vůni, tak jsem si vzpomněl

Zdeněk Hanka » Blog » Ucítil jsem tu vůni, tak jsem si vzpomněl
14.3.2013, Zdeněk Hanka

Je možné, že o ten krátký příběh už někdo zavadil a bude se mu zdát povědomý. Opravdu se stal a ve svém povídání po větru se o něj podělím tak, jak se skutečně udál.

Nezáleží, myslím, na tom, že se váže k vánočnímu času.

Věřím, že si to zaslouží.

Na pochodu za dalekým cílem je člověk prověřován. To možná ale není tak podstatné, jako to, co se na té cestě naučí, pokud chce vidět neviditelné.

Dříve se jim říkalo domovy důchodců, dnes nesou svá jména a také se mezi sebou liší svým vybavením, úrovní péče, nákladností provozu a také lidmi, kteří v nich žijí. Právě tak to je i v Kanadě. I v těch, které jsou trochu schované před očima obecné veřejnosti, prožívají své radosti a všední život jejich obyvatelé, staří lidé. Někdy sem zavítá hudebník se syntetizérem, aby si všichni zazpívali písničky z mládí, jindy přijdou zazpívat školáci.

Pro zajištění ráznějšího rozběhu jsem tehdy držel dva plné pracovní úvazky a pokaždé stačil přejet mezi třetí a čtvrtou odpolední z toho obyčejného do toho s tlustými koberci. Právě v tom prvním zařízení s vícelůžkovými  pokoji jsem jako ošetřovatel navázal srdečné vztahy. Věděl jsem o těch lidech všechno. Odhadl jsem, co je rozesměje, jaké fotografie mi chtějí ukázat, který vystavený diplom je pro ně nejcennější a po kterých koutech světa je život protáhl. Paní Helen potřebovala více času, než dokázala vypovědět svá přání, protože se snažila zotavit z mozkové mrtvice. Ruka ji neposlouchala, nedokázala říct všechno tak, jak chtěla, byla odkázaná na pojízdnou židli, ale poznal jsem na ní, kdy se spokojeně smála. Bývalo to tehdy, když mohla vyjet autobusem spolu s ostatními mimo zdi zařízení.

Bylo před Vánocemi. V hale stál stromek a zaměstnanci si navzájem přáli šťastné a veselé svátky. K některým babičkám a dědečkům přišly jejich dcery, zavítali synové nebo vnuci. Jiným jejich rodinu, alespoň v jejich očích, nahradili zaměstnanci zařízení. Právě tak oni naopak věřili, že alespoň takto pomyslně mohou být v myšlenkách někde doma u svých.

Chodbou se ozývala melodie  Let It Snow, tak jak ji podmanivě zpíval Frank Sinatra, odněkud voněl perník a podél stěn visely barevné vánoční koule. Paní Helen mi naléhavě chtěla něco říct, když jsem ji na Štědrý den ráno přišel umýt a připravit ke snídani. Něco měla na srdci a bylo to pro ni velmi důležité. Vyrozuměl jsem, že má něco v nočním stolku. Otevřel jsem malou kovovou zásuvku, viděl hřeben, fotografie, zrcátko, jablko. Ale to nebylo to, co paní Helen měla na mysli.

V ubrousku byly zabalené dva malé podlouhlé válečky. Rozpačitě jsem je vzal a paní Helen planula nedočkavostí. Horlivě přikyvovala a chtěla, abych je rozbalil. Našel jsem dvě skleněné tyčinky, reklamní vzorky s vodou po holení. Takový měla pro mě dárek. Byla na vrcholu štěstí, když jsem opatrně jeden ze vzorků otevřel, přičichl a řekl jí, že to je právě ta voda po holení, kterou mám ze všech vůbec nejraději.

Vánoce se rozběhly, drobné dárky dostali všichni obyvatelé toho domova a v atmosféře vzájemné lásky se přehouply k Novému roku a pak ve všední dny.Mně ale zůstal námět k přemýšlení. Neměla vůbec žádné peníze a neměla ani technickou možnost něco jít vybírat a koupit. Nemohla nic vyrobit, možnosti měla téměř nulové a radost mi přesto chtěla stůj co stůj udělat. Vymyslela to a dokázala. Využila jeden z výletů do nákupního mallu, musela se někým nechat dovézt ke kosmetické sekci a tam s obtížemi vyjádřit své přání. Poprosila o vzorek vody po holení, za který se nemusí platit. Stálo jí to za to, chtěla se účastnit Vánoc a sama mi pořídit a věnovat dárek.

Ty dva malé vzorky ještě mám.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem