„Tývole!“ (...to jsem opravdu řekl)

Zdeněk Hanka » Blog » „Tývole!“ (...to jsem opravdu řekl)

26.5.2013, Zdeněk Hanka

Měli jste někdy možnost navštívit dražbu? To jistě ano. Jenomže já mluvím o dražbě automobilů v Kanadě.

Jde o výjimečnou podívanou, přesněji show, která vás svou dynamikou vtáhne do děje hlouběji, než  byste čekali.

Cítil jsem, že je třeba mým hostům za staré vlasti nabídnout ještě něco víc, než jsou kanadské národní parky a cesty prérií k pozoruhodným kaňonům. Chtěl jsem nabídnout dokonce něco, co by předčilo pozorování medvěda obírajícího bobule u silnice. A myslím, že se mi to podařilo. Přišel jsem s nápadem navštívit dražbu motorových vozidel.

Zdravé obchodní napětí mezi prodávajícími a kupujícími cítíte už u registrační přepážky. Jedni přišli prodat za co nejlepší cenu a jiní chtěli týž vůz koupit, právě tak za nejlepší cenu. Ty se však od sebe významně liší. Projdete hlouběji do haly a zvědavost vás vyvede ven na rozlehlé parkoviště. Tam se řadí vedle sebe naleštěný Cadillac ze sedmdesátých let a Mercury Grand Marquis z téže doby. O kus dál, trochu povýšeně před sebe hledí luxusní Maserati, aby nemuselo mluvit s posledním modelem Porsche. A což teprve obrovské kamiony s přední maskou jako brána do hradu? Pokud se tváříte jako kupující, zadumaně pokyvujete hlavou a mumláte si něco pro sebe, můžete otevřít obrovskou kapotu, jako byste odklopili pramici. Tam hledíte na strašlivou sílu zakletou do bloku válců a systému trubek a v úctě pramici opět přiklopíte.

Monotonní zvuk, přicházející od průjezdní haly vás zarazí natolik, že jdete blíž. Až tam rozlišíte, že takto vypadá vyvolávání. Na vyvýšeném podiu jako v kazatelně stojí muž a z něj se sype podivné staccato, které se nepodobá žádnému jazyku. Jakoby z té kazatelny sypal brambory na plechovou střechu. Rytmické drnčení  jeho hlasu letí z reproduktorů ke stojícím i sedícím kupujícím jako krupobití. Občas se kmitne v proudu jeho slovního řetězu nějaká číselná hodnota a slova tryskem letí dál, bez jediného nadechnutí. Před jeho balkonek předjede automobil a už se spustí dunivé tremolo jeho vyvolávání. Muž ukazuje velmi pohotově na ty, kteří projeví zájem o koupi a zvednou ruku. Nad vzrušenými kupujícími se ježí jejich paže, vyvolávající do nich metá své zvyšující se nabídky a rychle svým ukazovákem zasahuje právě toho, kdo vykmitne ruku nad dav. Přiklepnuto! Hotovo, nový majitel podepíše doklad a automobil opouští průjezd, aby uvolnil místo dalšímu.

Zážitek, který je třeba vidět nebo alespoň zachytit na film. Přijíždí další vůz. Tentokrát je to malý bílý náklaďák, truck. Muž v kazatelně hrne částky na hlavy kupujících a do vzduchu letí paže za paží. Vyvolávající ukazuje na jednoho, na druhého, na třetího.

„To musím zachytit.“ Myslím si. Připravuji si mobilní telefon, nastavuji kameru a už jej zvedám nad hlavu, aby mi nic neuniklo. 

„Tady vy!“ Ukazovák namířil přímo na mě a nikdo další ruku už nezvedal. Svůj mobil jsem v panice stáhl až ke kolenu a tehdy jsem tiše vykřikl: „Tývole! On na mě ukázal!“

„Už nikdo?“ Strašlivé ticho, které jsem si nepřál. Farmář, stojící jen dva kroky ode mě, toužil po tom náklaďáku ještě víc než já. Hnal své nabídky výš a výš a byl jen velmi nerad, že jsem ho nakonec přebil svým zvednutím mobilu. Rychle si něco sumíroval, když muž na kazatelně cenu vyhnal ještě o něco výš, tak jak jsem mu svým zájmem naznačil. Můj protivník, ten farmář, přece jen vyhodnotil koupi jako dobrou, sekl po mně pohledem a zvedl ruku. Už jsem ho dál nepřebíjel.

Postaral jsem se jednoduchým švihem ruky o zvýšení zisku pro prodávajícího a tak jsem vlastně udělal dobrý skutek. Kromě toho mám ten záběr – jak říkáme my filmaři – v kufru. Vidím na něm drmolícího vyvolávajícího, pak jeho namířený ukazovák do objektivu a následuje rychlé kmitnutí záběru na mé boty.

Odjížděli jsme z dražby s dobrým pocitem. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?