Skvělý vedlejší efekt

Zdeněk Hanka » Blog » Skvělý vedlejší efekt

7.6.2013, Zdeněk Hanka

Celkový dojem byl velkolepý. Během celého procesu jsem nepřestával mít pocit hry, se vším, co k tomu patří. Sem řadím i závěrečné hřejivé pohlazení po zkoušce.

Aby však pohlazení neakcelerovalo sebevědomí nezdravě, je třeba přiznat, že jsou okamžiky vice či méně významné, kdy sami sebe můžeme pokárat pro nedostatek předvídavosti.

Šlo o dálkové studium. Vlastní učebna, byť jen virtuální, byla zakotvena ve Spojených státech a ve třídě byli přítomni, ač fyzicky nepřítomni, studenti z Francie, Japonska, Estonska, Velké Británie, Jihoafrické republiky, Nového Zealandu, Švédska, Kanady a ze Spojených států amerických. Do pomyslné třídní knihy se tehdy zapsalo sedmnáct studentů a těžko by hledali po levé ruce tři velká okna, před sebou tabuli s datem vpravo nahoře a bílými šmouhami po houbě. Za zády by nenašli naučný plakát s vymalovanými listnáči a po pravé ruce dveře jimiž vchází učitel se slovy: “Tak co je to tady?”

Na monitoru se mi pokaždé v určenou hodinu otevřela nabídka, jejíž všechna pole jsem si po přihlášení otevřel. Napadlo mě, v kolik hodin si musel přivstat student z Ósaky nebo ta studentka z Aucklandu. To touha po vzdělání je vyhnala z pruhovaných duchen.

První setkání bylo z technického pohledu impozantní. V jednom okně se nabídla tvář přednášejícího. To žák očekává i před běžnou tabulí. Pedagog měl k dispozici další okno, kde se zobrazovaly jeho grafy, diagramy a fotografie. Ty se navíc vrstvily tak, že každý student si mohl nahlédnout zpětně do kteréhokoli z nich. Tady jsem přestával soustředěně poslouchat a začínal se zaujetím zkoumat obrazovku monitoru. Pomyslná tabule v jiném okně umožňovala přednášejícímu doplňovat, psát, ba i kreslit, vybarvovat a mazat. Zápisy a kresby na tabuli však mohl doplňovat, upravovat a mazat každý. To by si ale nikdo nedovolil. Snad jen jeden student. Ze zvědavosti. Jen tak trochu umazat. Přetažený konec křivky. Tak jako tak tam nepatřil. Jemně a pomalu jsem kliknul na ikonku gumy a umáznul. Poopravil jsem pedagogovu rozevlátost. Ten zmlkl, zřetelně svého korektora mezi posluchači zaznamenal. Ťuknul někam na svou klávesnici a na okraji tabule se objevilo jméno Zdenek. Zdá se, že tedy nalezl toho, kdo umáznul nadbytečný konec křivky. Navázal na svůj výklad, ale už se cítil zneklidněn. Na toho Zdenka si musí dát pozor, protože to je jistě odborník, který bdí nad precizností výkladu.

Další okno nabízelo možnost promluvit. Možná ano, možná ne. Někdo by to měl vyzkoušet. Raději jsem se soustředil opět na výklad a počkal, až přednášející svou rovnováhu opět zakotví. Na celou plochu monitoru se rozběhl didaktický film. Tlačítko pro přihlášení do diskuse však nadále magicky přitahovalo mou pozornost. Přesto jsem se ukázněně věnoval výkladu. Řeč byla o vztahu mezi incidencí a prevalencí onemocnění obecně a prvek epidemického rozšíření z hlediska statistiky. To tlačítko bylo magnetické. Edukační film skončil a přednášející si vzal slovo a na monitoru se opět rozběhla sestava oken.

Vpravo nahoře vyjelo okénko s pohybující se novou tváří, poněkud vylekanou a překvapenou. Pod ní naskočil text Ian Holström, Uppsala. Vypadal vážně, vlasy rozcuchané, rychle pomrkával a pak okénko zase zhaslo. Tedy druhý výzkumník měl taky magnetizující tlačítko. Přednášející zaznamenal bleskovou návštěvu ze Švédska a po dvousekundovém odmlčení opět navázal na výklad.

Objevil jsem novou ikonku. Poznámkový blok. Cítil jsem jistotu a kliknul. Právem jsem věřil, že tato možnost se jistě neozbrazí všem. Přesto jsem drobnou změnu zachytil. Docela při pravém okraji monitoru přibylo jméno Zdenek i s příjmením do sloupečku šesti jmen, která jsem až dosud chápal jako náhodná, či přesněji jsem je nevnímal vůbec. Sloupek byla nadepsaný Notes. Muž pokračoval ve výkladu, ten však začínal prokládat vzdechy a nepatrným vrtěním hlavy ze strany na stranu. Do seznamu Notes naskočilo Marie-Louise Ferrand, Lyon. Vzápětí přibyl Janusz Wydziek, Toronto. Marcel Smith, Houston. Marie-Louise zmizela. Naskočil Mito Macukata, Sapporo. Zmizel Holström, který byl hned nahoře a ihned znovu naskočil, zařadil se však docela dolů.

Přednášející tentokrát přestal hovořit na dobrých pět sekund a seznam se stabilizoval. Po nějakou chvíli monitor ukázněně zobrazoval okna, nikoho magnetické klávesy nepálily. Alespoň po nějaký čas.

Jenomže co to přihlášení? Je to i s hlasem a nebo se jen zobrazí pole pro písemný dotaz? Jak to asi funguje? Kde by se to objevilo? Tady a nebo tam? Možná na té virtuální tabuli. Ale jak?

Ťuk!

Nikde nic, jen malá zelená ručička vpravo nahoře a u ní zase ten Zdenek. Jak to rychle zhasnout?!

“Ze-de-nyk has a question?” ozvalo se z reproduktorů. Tak, teď co????

“Yes.” Promluvila ústa a lebka mohla zůstat v překvapeném očekávání, co bude dál následovat: “Jakým způsobem můžeme modelovat změny v prevalenci v návaznosti na klesající incidenci vlivem systematické prevence?” Podařilo se, Zdenek se dočkal dlouhé odpovědi a zřetelně prorazil osmělení auditoria, rozesetého po celé Zeměkouli. Spustil řetězení dotazů, oživil a zahřál předivo mezi lidmi, kteří se vůbec neznali, třebaže jsou stejní.  Ano, lidi jsou stejní v každém ohledu.

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?