Den otců

Zdeněk Hanka » Blog » Den otců

16.6.2013, Zdeněk Hanka

Okolnosti jsou stejné, zkušenost je táž, návyky jsou shodné a přece člověk jedná zcela jinak, vstoupí-li do hry emoce.

Takové nestandardní počínání může pak vyznít komicky, možná o člověku vypoví něco víc, někdy to může být dobré, jindy ne. Ať tak či onak, naše člověčí pocity, vnímání a srdeční hnutí řídí naše jednání víc, než se na první pohled zdá.

V letech gymnaziálních jsme si nedokázali představit víkend bez šlapání dlouhých cest. Jednoduchá klopová torna, zvaná  ‚Ú-eska‘ musela být utažená jako píšťalka. Ta uvnitř držela pevně sbalené celty s kamufláží, po boku k ní byla řádně upoutaná sekerka ‚kanadka‘ a polní láhev. Na nohou vysoké boty ‚insulejty‘ a před sebou nádherné dlouhé kilometry. Během sobot, nedělí a prázdnin jsme prošlapali pěšky, projeli vlakem nebo autostopem celé Československo. Poznali jsme Roháče za úsvitu i při bouřce, Tatranskou Lomnici v létě i pod sněhem, prochodili jsme Beskydy, Znojemsko, Domažlicko, Adršpašské skály, dál, než oko dohlédlo. Večer obvykle přišel čas k zažehnutí vařiče Juwel, propašovaného z Drážďan a pak jsme vybalili kytaru a spolu s ní příběh o Jižní Eskadroně a o tom, jak je na Západ cesta dlouhá. Nikdy nás nenapadlo, že bychom měli čelit nějakému nebezpečí. Každý nový den byl trochu jiný a pokaždé bezstarostný.

Uplynulo jen několik let, ‚Ú-eska‘ zůstávala netknutá, pracovní dny začínaly v sedm ráno.

Mohlo jim oběma být kolem pěti, šesti let, když jsem naznal, že i ony mohou ochutnat romantiku pod hvězdami. V tu chvíli jsem se začal projevovat jako postava ze zdařilé komedie. Cítil jsem, že je třeba postavit řádný stan s podlážkou a zabalit s sebou dvoje, raději troje suché ponožky pro každou z nich, poctivé spací pytle a především najít bezpečnou cílovou lokalitou. Nepříliš daleko od nádraží, ale přece jen dost daleko. Řeknete ‚mastňák‘.

Dlouho jsem určoval, které místo pro postavení stanu je nejbezpečnější a nejsušší, než jsem rozhodl. Vařič Juwel si dobře pamatoval lehounké dny z dávných dob a spolehlivě poskytl svou službu, aby jen ohřál předem připravený pokrm.

Lehla noc. Donekonečna jsem se ubezpečoval, že jim bude teplo a málem bych pro samou starost přehlédl, jak se jim nové dobrodružství líbí a jak jsou nadšené z noci, otevřené ke hvězdám.

Usnuly, zdravě unavené z větru nasáklého borovou vůní.  Mezi nimi jsem ležel já a ostražitě dešifroval každý zvuk mimo stanovku. Přikryl jsem se pouze dekou, abych pohotově reagoval na jakékoli nebezpečí. Někde praskla větvička a já jsem vyjel ze stanu jako šelma. Obě dvě nerušeně spaly, zatímco já jsem rázoval kolem stanu, odhodlaný, zlověstný, pěsti sevřené a bradu předsunutou. Propaloval jsem pohledem okolí a hledal padoucha, který by si troufal ohrozit jejich spánek. Ta elektřina ze mě musela žhnout do dálky. „Jen si zkus!“ varoval jsem už svým postojem jakéhokoli vetřelce.

Střežil jsem je celou noc. Když jsem vyhodnotil okolí jako klidné, na chvíli jsem tiše ulehl s očima dokořán a ušima na stráži. Za okamžik jsem zase vyjel ze stanu, když jsem měl pocit, že slyším blížící se kroky. Věděl jsem, že  obrannou hradbu mého sveřepého odhodlání nikdo na světě neprorazí.

Kolem čtvrté hodiny ranní obloha zasvětlela, ptačí zpěv naplnil prostor nad loukou u lesa a na mě padla únava. Teprve před devátou hodinou ranní mě probudilo jejich rozesmáté dětské pobíhání okolo stanu a slunce za jasně ozářenou stanovkou.

Ty další výpravy na Bezděz, Vrchlabsko, k jihočeským rybníkům a kdovíkam pak vypadaly jinak. Přesto ale nezapomenu na to vůbec první moje tátovské stanování a musím se smát sám sobě, stejně, jako se mně teď smějete vy. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?