Věřím, že ano. Určitě ano.

Zdeněk Hanka » Blog » Věřím, že ano. Určitě ano.

27.6.2013, Zdeněk Hanka

Byla to tehdy přirozená samozřejmost? Hloupost na nepravém místě nebo odvaha na místě pravém?

Možná to byla pověstná klika, možná dva náhodní lidé měli štěstí nebo  jsme k sobě byli slušnější. Že by to bylo v tom? Tak se ptám, zda by se to mohlo stát i dnes, právě tak, jako se to odehrálo tehdy. 

Nastavuji zpětné zrcátko a vidím polovinu let osmdesátých. Za doprovodu muzikálního dvoutaktu svého wartburgu jsem se vracel z oslavy narozenin. To můj bratr, tehdy už běžec po vlastní ose, zvedal sklenku a my s ním, i když já jen pořidičsku s tehdejší žlutou libertou nebo zelenou amarou. Mohlo být po druhé hodině v noci, čas návratů zbloudilců a nočních tuláků. Po několika zatáčkách jsem si uvědomil, že jsem u něj na botníku  zapomněl řidičský průkaz. Ten někdejší růžový. Zakulacený wartburg s rozesmátou maskou se však hnal Prahou dál a když pod mou pevnou rukou v rachotu opouštěl Mezibranskou, dále pak Sokolskou, aby vjel na předmostí Nuselského mostu, děj se začal odvíjet jinudy.

Stála tam tehdy stopařka. Právě tam, na hlavním tahu, ve dvě hodiny nad ránem. Výzva pro ty, kteří by chtěli její samoty zneužít. Cosi mi říkalo, že to není ta, která čeká na zákazníka. Zastavil jsem a natáhl se, abych stočil okénko.

“Prosím vás, nejedete do Brna?” Zeptala se. Moravskou melodiku lze rozpoznat po první slabice.

“To nejedu. Já jsem vám zastavil pouze proto, abych vám řekl, že tady stopovat nemůžete. Nesmí se to a kromě toho jste zranitelná. Jakkoli.”

“A můžete mě hodit na výpadovku na Brno?” Tady jsem si uvědomil, že jsem právě přijal  odpovědnost a protože jsem znal Malého prince, věděl, jsem, že odpovědnost je třeba brát vážně.

“Tam byste na tom byla stejně. Víte, kolik je hodin? Tady ovšem stát nemůžeme. Naskočte si a něco vymyslíme.” Dvoutakt zadrnčel a už vezl noční tuláky dva.

“Ale když jste z Prahy, tak možná tady znáte…” padlo jméno. Dovolte mi, abych na tomto místě uhnul od dokumetárního charakteru reportáže a to jméno smlčel.

“Vy si děláte legraci,” zůstal jsem v překvapení uvažovat o spiknutí, “toho opravdu znám. Kde bydlí?”

“Na Pankráci…” I zde padlo jméno ulice a mé překvapení opustilo meze. To město má milion obyvatel!

“Jsme vlastně nedaleko. Vím, kde bydlí a mohu tam zastavit.”

“Víte, přijela jsem se zájezdem z Ostrožské Nové Vsi. Ujel mi autobus na Moravu a já jsem tady zůstala jen tak. Bez dokladů a bez peněz.”

Byli jsme před vchodem do jednoho z těch paneláků. Na dosah, jen zmáčknout zvonek.

“Jen si nejsem jistý, zda teď je můžeme burcovat. Vždyť bude půl třetí ráno.”  Nápad jsme zamítli. Opět seděla v autě a byli jsme v pohybu. Tentokrát za námi zvolna brouzdalo legendární žiguli žlutobílé barvy s písmeny VB. Nepřál jsem si kontakt, protože bych nedokázal vysvětlit, proč nemám s sebou řidičák a moje nová spolucestující věc neusnadňovala. ‘Jeď podle předpisů a vrcholně ukázněně’ vybízel jsem sám sebe. ‘Tak jak by rádi viděli každého řidiče. Třebaže v hrbatém wartburgu.’

“Kde mě vysadíte?” Ruce v klíně na holých nohách a bezradná.

“Tady zastavíme, já zavolám z budky domů a přivezu vás k nám. Tam přespíte a ráno vyrazíte na Brno.”

Moje nekonečně dobrá a laskavá maminka, jak ty nejlepší maminky na světě bývají, rychle prostřela na stůl, abych mohl novou nocležnici uvést a pohostit jak pocestné hostíváme. Nasytila se, osprchovala a usnula jako jezevec.

Teprve teď jsme se šeptem radili. Tehdy maminka pronesla ten památný výrok: “Ale co když se ráno probudíme zabití?” To byla vážná otázka. Jsouc velmi sečtělá, věděla, že musíme zevnitř zamknout a klíč skrýt. Alespoň neuteče. Tak jsme neslyšně také konali.

Jitro nás postavilo na nohy, zatímco dívka pod vysoko stojícím sluncem ještě spala jako batole. Cítíce zahanbení, snesli jsme klíče tiše zpět na příslušná místa. Mladá cestovatelka opět přijala lázeň a štědrou snídani a spolu s ní červenou padesátikorunovou bankovku, krytou zlatem a ostatními aktivy Státní banky československé. Odešla na vlak.

Rád jsem zavolal to ráno svému bratrovi, abych se s ním podělil o zážitek. Kdepak, pomyslně po zádech mě nepoplácal.

“Ty jsi přece vůl.” Mezi bratry se to může, “abych ti řekl, co bude dál. Byla už těhotná, zná tvoje auto, zná přesně adresu, jak to vypadá doma, z toho se nevysekáš. Začnou ti chodit složenky.” Toho vola, myslím, zmiňoval několikrát. Ještě jsem zažertoval pobratrsku.

“Tak bych se pro ni ještě aspoň mohl vrátit, abych si to zasloužil.” Byl jsem ale bez nálady dlouho, dny byly napínavé.

Pak skutečně ze schránky vypadl dopis z Ostrožské Nové Vsi. Přiznejte, že byste se taky při otvírání chvěli.

“Vážený a milý pane, my, jako rodiče jsme ji seřezali. Takové riziko! Cizímu člověku do auta! V Praze! A do bytu! Vůbec nedovedeme domyslet, co všechno se mohlo stát! Měla obrovské štěstí a vám a vaší mamince patří veliký dík.”

Já to vím, že zasluhuji za svůj dávný skutek v očích mnoha pětku a snad i výprask. Přesto se nedovedu ubránit pocitu, že možná ji to noční setkání s wartburgem odvrátilo od několika řádek v černé kronice. Třeba dnes k ní to volání dolehne a když bude opět stopovat, zastavím jí.

Mohlo by se to stát dnes?

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?