Jak jsme na tom se seriály

Zdeněk Hanka » Blog » Jak jsme na tom se seriály

10.12.2013, Zdeněk Hanka

Televizní seriály obecně jsou v obecné oblibě snad proto. že  divák vstupuje mezi své hrdiny podomácku v bačkorách a ti se tak stávají součástí rodiny.  Úvaha o seriálech je proto nadčasová. 

Pokud bych chtěl srovnávat seriály severoamerické a ryze české, pak v zájmu zachování zdvořilosti bych musel na adresu těch severoamerických naznačit, že vkus je odlišný. V případě těch českých kvalita kolísala pokud byly poplatné povinnému dobovému úradku.  Trvalá hodnota seriálů Byl jednou jeden dům, Sňatky z rozumu, Sanitka, Dobrá voda nebo F. L. Věk, abych jmenoval jen některé, však dává jednoznačně na srozuměnou, že česká televizní tvorba umí vybrousit skutečné šperky.

Zamyšlení mne vede ke dvěma dominantním postavám české dramatické tvorby. Jsou jimi Jaroslav Dietl a Jiří Hubač. Každý z nich má jiný rukopis a dovolím si uchýlit se k přirovnání. Zatímco tvorbu Jaroslava Dietla bych přirovnal k populární taneční hudbě, práce Jiřího Hubače měly by blíž k hudbě klasické. Obě formy mají své diváky, podobně jako je mají  třeba různé výrazové styly ve výtvarném umění.

A dostávám se k práci Ivana Hubače.  Seriál Sanitka 2 mě zajímal z několika důvodů. Předně seriál patří k již zmíněné televizní tradici. Za druhé to byla jména tvůrců, kteří se na práci podíleli a za třetí, jde o zpracování tématu, jehož prostředí znám. Zajímalo mě, jak dnes vypadá Záchranná služba Praha, abych mohl jako profesionál srovnat s tím, co znám z kanadského prostředí. Tady bych se omezil na krátké ubezpečení, že Záchranná služba, kterou jsem viděl v seriálu stojí na světové úrovni zcela bezpochyby.

Pokud jsem nabídl srovnání autorského vidění Jaroslava Dietla a Jiřího Hubače,  pak  Ivan Hubač nabízí v tom nejlepším slova smyslu popularizaci klasické hudby. Psychologické polohy postav jsou vykresleny velmi citlivě a pravdivě. V případě nedýchajícího kojence nebylo hlavním hrdinou dítě, ale skvěle se proměňující postava matky. Neliba, herecky mistrovsky představený Markem Vašutem, je nádherná postava. Má svou vrstvu povrchní, ráznou až hrubou, ale okolnostmi příběhu odkrývá svůj měkký kout. Přitom rozumíme i tomu, že se jej snaží skrýt, protože chce být vnímán „svalnatě“. Nevěrná mladá manželka není jednoznačně záporná, lze jí rozumět a její další vývoj je vynikajícím vhledem do takového duševního posunu. Omyly, kterých se postavy dopouštějí jsou lidské a srozumitelné a proto je přijmeme a věříme jim.

A ta popularizace? Pravdivě a nezkresleně je s plnou úderností předvedeno několik zásahů, tak jak je zblízka zná každý, kdo na pole záchranné služby vstoupil. Není snadné rozběhnout živou a velmi dramatickou, divácky chytlavou akci a přitom se přidržet pravdy. To považuji za velmi cenné a tady vidím onu popularizaci klasické hudby.

Sanitka 2 je původní, ryze domácí, velmi hodnotné dramatické dílo, které se nesnaží připodobnit nějakému modelu, ale zůstává věrné staré dobré poctivé tradiční kvalitě.  Skutečnost, že se k příběhu v myšlenkách vracíme, přemýšlíme o postavách a objevujeme i po uzavření příběhu nové souvislosti, alespoň pokud mohu mluvit za ty lidi za mořem, které znám, svědčí o tom, že Sanitka 2 se zařadí do pomyslné Dvorany mezi ty výjimečné, nadčasové a kvalitní seriály, k nimž se chceme a budeme vracet.

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?