Nezvratný okamžik

Zdeněk Hanka » Blog » Nezvratný okamžik

17.12.2013, Zdeněk Hanka

pro věrnou čtenářku jednu strašidelnou povídku

Petr se probudil o půl čtvrté ráno. Věděl, že už neusne. Slyšel tlukot vlastního srdce a na čele mu stály krůpěje ledového potu. Díval se do stropu a cítil, jak se mu studené prsty křečovitě zatínají do matrace. 

Když zazvonil budík, trhl sebou a věděl, že nemá jinou volbu. Mlčky vstal a když vyšel z koupelny, v kuchyni už stála jeho žena, skloněna nad sporákem, zády k Petrovi. Věděla. Aby alespoň zčásti rozbil tu zničující atmosféru trvalého strachu, otevřel dveře do dětského pokoje a tichým hlasem vyzval devítiletou Lindu a sedmiletého Péťu. 

„Pojďte. Musíte už vstávat.“ Bez humoru, bez nálady, kterou ještě před časem vyzařoval okolo sebe. Beznaděj lehla na celý jejich každodenní život.

„Myslíš, že dnes?“ zahájila Marta. Petr jen pokrčil rameny a pomalu se oblékal. Prodlužoval čas úpravou uzlu na kravatě a teprve za několik dlouhých minut odpověděl.

„Nevím, Martičko. Nevím. Dnes, zítra, pozítří. Opravdu nevím.“ Byl bledý a Marta mu rozuměla. 

„Budeš snídat?“ Zavrtěl hlavou a s chabým úsměvem opustil byt. 

Inženýr Petr Křička věděl, že dělá dobrou práci. Jeho projekty byly přesné a vždycky dodržel termín, byť byl jakkoli nemožný. 

Sedl si ke svému psacímu stolu v okamžiku, kdy zazvonil telefon před ním.

„Přijďte za mnou v deset hodin.“ Oznámil bez pozdravu hed-menedžr jejich kompany. 

„Stalo se něco?“ zeptal se se strachem v hlase svého o patnáct let mladšího šéfa.

„Máme šórt brífink.“ 

„Aha, ano děkuji. Budu tam.“ Zavěsil a ještě chvíli držel ruku na sluchátku. Skleněnou stěnou se podíval na inženýra Antoše, který zvedl telefonní sluchátko v příští vteřině. I on přikývl a inženýr Křička i přes skleněnou stěnu vnímal Antošův děs. 

Zapnul počítač a cítil, že se mu chvějí prsty. Po nezbytném náběhu se otevřela nabídka a Petr Křička věděl, že nejdůležitější ze všeho je otevřít zprávy od hed-menedžra. Klikl na první z nich a četl si polohlasem sám pro sebe:

„Apdejt. Senior edvetajzr Lenka Malásková od dnešního rána nepracuje již pro naši kompany. Děkujeme jí za vynikající kontribjušn k sukcesu naší kompany. Přejeme jí hodně úspěchu pří jejím endejvr.“ 

‚Lenka přece byla skvělá. Co mohla asi udělat?’ napadlo Křičku. Věděl ale moc dobře, že otázky by mohly přivodit malér jemu. Zvedl oči a skleněnou stěnou se podíval na kolegu Jardu Antoše. Zaznamenal, jak se v hrůze oddálil od monitoru a vrátil pohled Křičkovi. Zcela neznatelně pokrčil rameny a raději opět stočil pohled na vlastní desku stolu. Včera byla v práci a zcela jistě neměla nejmenší tušení, co ji čeká nazítří. 

Cestou na brífink míjel její kancelář a pootevřenými dveřmi viděl Lenčina skloněná záda nad kabelkou a prázdnou pracovnu. Musela se to dovědět teď ráno. Ještě tedy přišla do práce jako všichni ostatní a teď jde domů.

Mladý hed-menedžr zahájil velmi rázně. Inženýr Křička se díval po lidech sedících okolo dlouhého stolu. Tentokrát byli noví jen tři z nich. Věděl, že bezpečné je dívat se do stolu a přikyvovat. Jen bylo třeba předvídat, komu přikyvovat, protože by se mohlo stát, že bude přikyvovat někomu, kdo už je na cestě ze dveří. 

„Pablik relejšn naší kompany je základem úspěchu. Profit musíme zvýšit, abychom byli kompetitivní a abychom zvýšili profit, musíme být kompetitivní. Trendy na marketu to dnes vyžadují.“

Inženýr Křička měl dojem, že přesně táž slova zněla i na minulém brífinku. Nebylo z nich možno vyčíst nic. Petr Křička jen doufal, že hed-menedžr si bude ve vlastním zájmu držet lidi, kteří se na rozdíl od něj domluví i jinak než česky. Minulý týden ale zmizel Prachatický a Hradil. Dnes ráno Lenka. Nastoupil nový fajnenšl dajrektor a pejrol asistentka. Holce může být devatenáct, možná dvacet. Třeba bude šikovná. 

„To je pro dnešek asi tak všechno. Máte dotazy?“ Všichni mlčeli a prožívali v sobě ten zničující a spalující trvalý stres. Skutečný horor, sahající na tepny každého z přítomných. Věděli, že důvody ke kulce jsou nesrozumitelné a nevysvětlitelné. 

„Vidím, že dotazy nejsou, rozejděte se za prací.“ Přikázal mladý hed-menedžr. Židle začaly opatrně rachotit, když si ještě vzal slovo: „Ještě malá informace pro všechny. Od dnešního dne s námi nepracuje inženýr Jaroslav Antoš. Děkujeme mu za jeho kontribjušn k sukcesu naší kompany.“ Antoš strnul a pak mlčky dokončil sklepávání svých poznámek.

Křička v sedm hodin večer, po třech hodinách práce navíc přišel domů a nemluvil. 

„Dáš si večeři?“ ptala se Marta. Křička pomalu zavrtěl hlavou. Podíval se na Lindu a na Péťu. Nemluvil nikdo z nich. Strašlivá váha stresu, trvalé hrůzy ležela na všech plnou vahou a v nich jako chapadla. 

S chutí si pustil televizi, aby se odreagoval a zapomněl. S úlevou sledoval, jak na obrazovce nějaký chlap s vytřeštěnýma očima, s kapucí do čela a se sekyrkou v ruce honí po temné vile nějakou paní. 

Jak krásně měkké, bezzubé, neskutečné a vzdálené opravdové hrůze.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem