O nepřízpůsobení se přizpůsobivosti

Zdeněk Hanka » Blog » O nepřízpůsobení se přizpůsobivosti

23.3.2014, Zdeněk Hanka

V tom slově je totiž zakleta neřešitelnost. Špatná adresa. Znamená to, že problém neexistuje? Kdepak, problem existuje. Má různé podoby a také různé přístupy k jeho řešení. Možná ale bude dobré začít od začátku.

Dovolím si varovat před slovem Nepřízpůsobivost. To je nebezpečný zárodek zla, je to chybně namířená směrovka a věřím, že se mi mé tvrzení podaří dokázat. 

Svou úvahu začnu přirovnáním. Představme si jako model školu. Obyčejnou školu, kde rostou, vyvíjejí se a zrají děti a s nimi jejich charakter a normy chování. Zvolme si zde nějaký nešvar a na něm se pokusím ilustrovat nebezpečný vývoj.

Tím nešvarem budiž odhazování mastného papíru po svačině uprostřed chodby. Řekněme, že se takto chová několik žáků školy a připusťme, že to je obtěžující jednání, které kazí kulturu života ve škole. Vývoj, který je založený na postulátu Přizpůsobení se, prochází pak několika fázemi.

Prvním stupněm je výzva adresovaná oněm žákům: „Mastné papíry se po chodbě netrousí, přizpůsobte se ostatním.“ Je to výzva míněná přátelsky, jeví se jako podaná ruka. Řekněme, že odezva se nedostaví, alespoň ne taková, jakou společnost ve škole očekává. Na chodbě se tedy objeví více odpakových košů, ale v tom nedostatek nebyl. Potíž je v tom, že nezvedenec hodí bez rozpaků svůj papír od svačiny třeba hned vedle koše. Ne proto, že nemohl najít odpadkový koš, ale proto, že to má v povaze. 

Začíná přituhovat. Víme, že mastný papír na chodbu neodhodí ten, kdo svačinu v mastném papíru nemá. Terčem žáků i pedagogů se proto stanou žáci, kteří si svačinu nosí v mastném papíru. Tady začíná ono tragické nedorozumění. 

Vstupujeme do druhého vývojového stádia potírání nešvaru. Společnost je namířena proti těm, kteří se nepřízpůsobili a přinesli si svačinu v mastném papíru. Zde se žáci a pedagogický sbor rozdělí. Zatímco žáci přímo začínají pronásledovat své spolužáky, u nichž zjistí mastný papír, pedagogický sbor to shledává neetickým. Vejcem, z něhož vzešel rozkol je Nepřizpůsobení se dané normě chování většiny. 

Přichází třetí vývojové stádium. Pedagoický sbor ve snaze o sžití a Přizpůsobení se, začne naopak nabízet výhody a příznivé podmínky těm, kdož mají mastný papír. Dokonce přimhouří oko, pokud někdo z této skupiny mastný papír přece jen odhodí. Tady se pochopitelně setkáme s odporem ostatních žáků. Žáka s mastným papírem chtějí vyštípat, protože cítí, že je chráněn učitelským sborem. Vytváří se tak davový odpor proti všem, kteří si balí svačinu do mastného papíru. 

Zde jsme již na zcestí a proto následující čtvrté stádium nevede k řešení. Jiní pedagogové totiž radí ty s mastným papírem v zájmu pořádku izolovat. To proto, že se nedokázali Přizpůsobit většině a do školy mastný papír nepřestali nosit. Jenomže něco takového je eticky nepřijatelné, skupina těch s mastným papírem se cítí právem diskriminovaná a postaví se na odpor. U záchodků si zákonitě počká na ty, kteří izolovaní být nemusí. Je zle. Vzníká otevřený boj mezi žáky s mastným papírem a těmi ostatními.

Nelze očekávat nic jiného, než stupňování násilí, tedy páté stádium.

Tam už společnost několikrát byla. Snahy o Přízpůsobení se nikdy nevedly k ničemu dobrému. Sáhnu pouze ke dvěma příkladům Nepřízpůsobení se. Ne proto, že by neexistovalo nebezpečných příkladů víc, ale proto, že současnosti jsou přijatelně vzdálené. 

Když conquistadoři vnikali na nová území, požadovali Přizpůsobení. A vzpomeňme jaký osud stihl Mistra Jana, který vzdoroval Přizpůsobení se. V tom laskavě znějícícím pojmu je totiž skryto násilí a neporozumění, povýšenost a diskriminace, atavistická dobyvačnost. 

Znamená to, že problém rozhazování mastných papírů neexistuje? 

Jistěže existuje. Je však třeba posuzovat čin, pouze a výlučně čin. Myslím, že jen fanatik by dnes například dokázal říct, že za války všichni Němci byli fašisté. Nebyla by to pravda. Právě tak naopak nelze říct, že mimo Německo fašista neexistoval. Ani to přece není pravda. Kritériem totiž nesmí být německá národnost, nýbrž zločin fašismu. Kritériem nesmí být přirozená kategorie, ale jádro nežádoucího jevu. Nepřehlédněme totiž jednu podstatnou skutečnost. Ne každý, kdo si balí svačinu do mastného papíru jej odhodí na chodbě a právě tak rozhazovat papíry na školní chodbě může i ten, na kom to na první pohled není vidět.

Není dobrý pedagogický sbor, který straní těm, kteří si nosí svačinu v mastném papíru. Takový sbor totiž tuší zavedení špatného kritéria a vlichocováním se uchyluje k appeceamentu. Není dobrý ani ten pedagogický sbor, který chce ty s mastným papírem izolovat. To je princip apartheidu. Pedagogický sbor, který zvýhodňuje všechny bez mastného papíru je protekcionářsky stranicky totatlitní. Pedagogický sbor, který si vynucuje Přizpůsobení má sklon ke conquistě. 

Je dobrý pouze ten pedagogický sbor, který stanoví spravedlivý postih za odhození papíru a důsledně jej uplatňuje. 

Nechci, aby se mi někdo přizpůsoboval a byl jako já, protože jedině já jsem ‘správný‘. Ale chci, aby každý, ať už si balí svačinu do papíru, do igelitového sáčku nebo do ponožky, dodržoval školní řád. Pokud to nedokáže, ať je potrestán, jak tento řád stanoví. Nechci, abych se naopak musel někomu přizpůsobovat já, ale zákon dodržovat chci a musím. 

Douška na konec. 

Myslím, že veřejnost cítí oprávněnost existence dopravních předpisů. Víme, že vysoká rychlost je nebezpečná pro všechny. Aby se nebezpečí eliminovalo, stanoví se rozumná norma, omezení rychlosti. Vzniká tak uvědomění si a popis přijatelných hranic chování, ale také nástroj k postihu při nedodržení omezení. Přijmeme trest, pokud tuto normu porušíme. Platí a musí platit pro všechny stejně.

Civlizační vývoj předpokládá, že se pravidla prostě dodržují ze svobodné vůle v zájmu všech. Rozumný člověk na červenou zastaví svobodně. 

Jediná cesta ke kultuře života je tedy v existenci rozumných zákonných norem a v jejich dodržování. Někdo k tomu potřebuje tlak a uplatnění trestu, někdo ne.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem