Na to jeden prcek nepostačí

Zdeněk Hanka » Blog » Na to jeden prcek nepostačí

4.11.2014, Zdeněk Hanka

Rozumím vám. Tak vy si říkáte, že už jste skočili bungee, pod vodou do vás dloubnul žralok a letěli jste si padákem pro potlesk. Víc adrenalinu, že už do těla napěchovat nelze. Pak mám pro vás zvláštní nabídku, pokud jste ovšem dost silní a odhodlaní. V takovém případě ztratíte tři kila, oko vám bude škubat ještě týden a sami pro sebe budete mluvit už napořád.

Chtěl jsem zakoupit dva lístky na sympatické představení a to samo už je zdrojem dobrého naladění. Tedy připojil jsem se na příslušnou webovou stránku předprodeje a uvítal jsem, že od minula patrně prošla vylepšením. 
Ano, ale jaké je mé heslo k přihlášení. Jako mnoho z nás užívám stále totéž, ale tentokrát si stroj postavil hlavu. Zkouším podruhé - zase nic? Počet pokusů je však omezený, teď to musím strefit. Ani tentokrát jsem, žel, neuspěl. 
Využiji možnosti “Zapomněl jste heslo?” Výborně. To by mohlo vyjít. Téměř obratem mi přišel sled čísel a písmen a já jsem se cítil bohatší. 
Jakže? Ani to nové, právě doručené heslo neúčinkuje? To je podivné. Emailová adresa je správná, heslo jsem zkopíroval a přece vpuštěn být nemohu. Vzápětí přišlo heslo jiné. To bude ono! Jedno z nich určitě odemkne objednávkový formulář. Ani tentokrát? Co to? Umoudřilo se však to první. Hned však dostávám instrukci, že jde o heslo prozatímní a je třeba, abych je změnil. Zadám tedy to své obvyklé a všeplatné heslo a hned jsem pokárán. Mám přijít s takovým heslem, které jsem ještě nikdy neužíval. To znamená, že mé původní heslo znají? Chachá! A bylo tedy správně? Nermoutím se pro to. Vymyslím si heslo jiné. I tentokrát jsem však vybídnut, abych užil heslo, které jsem ještě nikdy neužíval. Překvapilo mě to, ale možné to nakonec je. Moje fantazie je mělká a pamět krátká. Zadávám třetí, čtvrté, sedmé, desáté, jakékoli – vždy jsem umravněn, že heslo se musí lišit od těch předešlých. 
Nebudu tedy heslo měnit a jako nové prostě beze změny použiju to, které jsem získal. Výborně! 
A mohu objednávat. 
Na jaké představení? V kterém městě? Jaké lístky? Kolik? V jaké ceně? Chci je seřadit podle nejlepšího místa, podle konkrétního místa v sále nebo podle ceny? Teď je nutno spěchat, protože se rozběhl čas a zřetelně vidím jak čas míjí sekundu za sekundou. 
Ještě mám jednu minutu a třicet osm sekund. Třicet sedm. Třicet šest. To představení se dává dvakrát. Který den tedy? Vyskakuje upozornění, že zbývá už jen málo lístků, vlastně jsou pryč. 
Zbývá padesát jedna sekunda, padesát, čtyřicet devět sekund. Rychle už to mám a postupuju. Kreditní kartu, rychle, třicet tři sekundy, třicet dvě sekundy, třicet jedna. Tak, tady to je. Ťukám, ťukám číslo. Platnost do kdy? Ano. A teď ten kód. Dvanáct, jedenáct, deset sekund. Tady to je všechno, výborně, dva lístky, cena, už to vidím. Šest, pět, čtyři. Odesílám. Znamenité a prošlo. Teď jen chvíli počkám, jsem rád, že jsem to stihl, srdce tluče jako ve formuli jedna. 
Na obrazovku skočí: Nelze pokračovat ve vyřízení vašeho požadavku. 
Cože? Proč? Zadal jsem všechno jak jsem měl, stihl jsem to, tedy proč nemohu pokračovat? Ba co víc, někde v internetu už zmizelo číslo mé kreditní karty!
Tady se stává hra napínavou. Hlavně se neodpojit. Teď svou objednávku musím dotáhnout do konce. Je třeba najít v labyrintu odkazů položku Mé objednávky. Dobrá. Mám. Co to? Žádná objednávka nebyla realizována. To je asi dobrá zpráva. Tedy znovu. 
Na jaké představení? V kterém městě? Jaké lístky? Kolik? V jaké ceně? Chci je seřadit podle nejlepšího místa, podle konkrétního místa v sále nebo podle ceny? Teď je nutno spěchat, protože se rozběhl čas a zřetelně vidím jak čas míjí sekundu za sekundou. 
Jenomže teď mám lepší čas, soupeřím sám se sebou. Výtečné. 
Objevuje se nová zpráva: Upozornění! Vstupenek zbývá už jen omezený počet. 
Jenomže já to stihnu. Podle mapky sálu vidím, že zůstává několik jednotlivých míst a jen tu a tam dvojice sedadel vedle sebe. Musí se to podařit. Vbíhám, vbíhám: 
Nelze pokračovat ve vyřízení vašeho požadavku. 
Hledám kontakt na Zákaznický servis. Napíšu jim email. To musí být hned. Svůj dotaz vybavím fotografií obrazovky a odesílám. Posílají heslo. Nefunguje. Posílají nové, funguje, posouvám se dál: 
Nelze pokračovat ve vyřízení vašeho požadavku. 
Vidím, že lístky se vypařují. 
Zatelefonuji tam. Hledám číslo na rozsáhlé webové stránce. Mám, výborně! A dlouho to zvoní, nevadí nějaké lístky jistě budou a teď už mi odpovídá automat. Poslouchám pozorně možnosti, na které mám reagovat. Možnost jedna – Přejete si koupit lístky? Možnost dvě – máte problém s objednáním lístků? Možnost tři, čtyři, je jich šest. Hodí se mi dvojka. Zde následuje pět možností. Tady vyhovuje jednička. Za ní je možností šest, vyhovuje trojka. 
“Litujeme, kancelář je v tuto chvíli zavřena. Zavolejte v běžných úředních hodinách.”
Pro dnešek jsem tedy v kleci. 
Jenomže druhý den jsem v práci a mám s sebou jen mobil. V poledne je vhodná chvíle, to by tam být mohli a také měli. 
Ne. Ani tentokrát se mi nedaří zastihnout živou osobu ať mačkám volby jak mačkám. 
Třetí den se už štěstí usmálo. Obávám se však, že lístky už nebudou. Alespoň ne dva vedle sebe. Můžeme si pak sdělovat dojmy doma, ale chápete, společný zážitek je silnější. 
Volám, řetězím číselné volby a už to mám. Je tam nějaká hodná paní. 
“Před třemi dny jsem cestou vaší stránky objednal dva lístky, ale zakázka nebyla dokončena. Mohu vás poprosit o vyhledání a dokončení mé objednávky? Jde o dva lístky.”
“A co byste si přál?”
“Ty dva lístky. Ta objednávka je pravděpodobně někde na půli cesty, už máte I číslo mé kreditní karty. Můžete tu objednávku dohledat?”
“Vy ji chcete zrušit?”
“Ne, prosím, já chci ty dva lístky. Chci tu objednávku realizovat.”
“Můžete si je koupit cestou naší webové stránky. Mohu vám ještě nějak pomoci?”
“Ano, prosím, počkejte ještě. Zastavilo se to někde na půli cesty. Chtěl bych ty dva lístky a proto vám volám.”
“Dám vám jiné číslo.”
“Děkuji.” A zapisuji si nové číslo. 
Dlouho to zvoní a dovídám se, že přede mnou jsou ještě další zákazníci. Pak kontakt ztichne. Mlčení je dlouhé, vyrozuměl jsem, že hovor je přerušen. Volám znovu na to první číslo a hle – teď je vyhráno. Získal jsem číslo na automatickou možnost po telefonu zadat svou zakázku. Jen věřím, že stále zbývají lístky. 
A mám to. Automatická linka. Volby jsou moderní, nikoli mačkáním tlačítka, ale přímo hlasem, jednoduše odpovím. Ta technika je omračující.
“Uveďte město, kde se představení koná.” Hlas z nahrávky je chladný, věcný.
“Calgary.”
“Rozuměla jsem Denver. Je to správně?”
“Ne”
“Moje chyba. Uveďte město, kde se představení koná.”
“Calgary.”
“Rozuměla jsem Phoenix. Je to správně?”
“Ne.”
Slyším, že ta automatická dáma je v rozpacích. Aha, to je linka, která obsluhuje jen Spojené státy. Musím najít obdobnou pro Kanadu. 
Daří se, mám číslo a teď jen věřím, že ty moje dva lístky se ještě stále drží futra a nevzal je vítr. 
Hlas je týž, otázky shodné. Jsou to snad jiné dveře do téhož salónu?
“Uveďte město, kde se představení koná.”
“Calgary.”
“Rozuměla jsem Winnipeg. Je to správně?” To je skvělé, blížím se.
“Ne.”
“Moje chyba. Uveďte město, kde se představení koná.”
“Calgary.”
“Rozuměla jsem Calgary. Je to správně?”
“Yes!”
“Uveďte jméno představení nebo účinkujícího.”
“Stuart McLean.”
“Rozuměla jsem Nickelback. Je to správně?”
“Ne.” Přiznám se, že jsem do telefonu tu slabiku vykřikl. Automatický hlas navázal zcela nevzrušeně. 
“Nerozuměla jsem. Odpovězte, prosím, Ano nebo Ne.” Já vím, to bylo proto, že jsem to vykřikl. Odevzdaně a tiše hlesnu.
“Ne.”
“Nerozuměla jsem. Odpovězte, prosím, Ano nebo Ne.” Já vím, já vím, to bylo moc tiše. Nebylo mě slyšet.
“Ne.”
“Moje chyba. Uveďte jméno představení nebo účinkujícího.”
“Stuart McLean.”
“Rozuměla jsem Stuart McLean. Je to správně?”
“YES, YES!”
“Nerozuměla jsem. Odpovězte, prosím, Ano nebo Ne.” Já vím, odpověď má být ukázněná, úsporná, srozumitelná. 
Po uvedení data, hodiny a vyjasnění ceny jsme přešli na počet lístků. Tady jsem trnul.
“Uveďte, prosím, počet požadovaných lístků.”
“Dva.” hlásím do telefonu.
“Objednávka je potrvrzena. Opakuji zadaná data.” Dával jsem dobrý pozor. Hlas z telefonu mi recitoval místo konání, datum, hodinu, jméno účinkujícího a mně začínalo být hezky. Najednou slyším:
“…čtyři lístky… je to správně?”
“Ne!”
“Moje chyba. Objednávka je zrušena. Přejete si pokračovat?” Vytřeštil jsem oči na telefon. Vykřikl jsem to naše slovo, pěkně počesku. Všechno jsem odeslal rázně do toho temného, nevábného prostoru s tím naším r. Ten poslední rezort, kam všichni drsně a ve frustraci odesíláme to nežádoucí. Nečekal jsem však, až řekne Moje chyba,…
“Ano.” Hlesl jsem.
“Uveďte město, kde se představení koná…”

Považte. Já ty lístky mám. Uznejte, nezasloužím si je?

Tedy přesněji, mám je slíbené. 

Přišel mi email. Sdělují mi s díkem, že jsem úspěšně změnil svou adresu, na níž lístky mají být doručeny. To mě zarazilo. Nikdy jsem nikam neuváděl žádnou jinou adresu, než právě tu jedinou, kterou jsem schopen poskytnout. 

Na lístky zatím čekám. Kam ovšem doputují na svých měkkých nožičkách, to opravdu nevím. Svět je plný otazníků a tím je zajímavý a krásný.

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?