Nebylo o tom pochyb

Zdeněk Hanka » Blog » Nebylo o tom pochyb

4.4.2015, Zdeněk Hanka

Zcela záměrně do příběhu zavedu jiné, smyšlené jméno. Hubert. V popisu událostí, tak jak mi je vylíčil, bude vystupovat jako Hubert.

Jednak nemám Hubertovo svolení k uvedení jeho pravého jména, a pak - byli byste překvapeni, že ho totiž znáte. 
Sám jsem nevěděl, že kdesi v hloubce jeho vzpomínek leží jako nalezený diamant zdánlivě nicotná a pomíjivá minuta, kterou by možná mnohý z nás nechal uniknout bez povšimnutí. Hubertovi se zadřela tak hluboko do podvědomí, že se jí nezbavil do konce života. Ano, zemřel a proto až teď mohu promluvit o jeho výhybce. Vím, že chtěl, abych o ní promluvil, ale z důvodů, které vyplynou z vyprávění nemohla být zjevena dřív. Ostatně, s Hubertem jsme si sjednali jistou podmínku, vztahující se ke zveřejnění jeho případu.
Tehdy měl týden před maturitou. Měl a chtěl se soustředit, jenomže myšlenky měl rozevláté, unikaly od látky, kterou potřeboval vstřebávat. Usednout ke knihám dokázal až pozdě v noci, kdy mu ostrý kužel stolní lampy nedovolil žádné rozptýlení.
Ve dvě hodiny v noci se mu text začal rozplývat, odstavce se proměňovaly v duhové obrazy a Hubertovi začala klesat hlava do poznámek. Oční víčka, těžká jako opona, se nedařilo udržet. V přicházejícím snu tušil, že by se měl probrat a učit se. Tehdy se to stalo.
Z knihy vystoupila drobná stařenka, zformovaná z karmínového kouře, stoupajícího z učebního textu. Její obličej Hubert nedokázal rozlišit, jen věděl, že něčím probouzí jeho strach. Lehounká jako saze a mystická jako temnota Vesmíru promluvila k němu dutým hlubokým hlasem.
„Zemřeš dvacátý den v měsíci...“ dál nerozuměl. Hubert se vyděsil a okamžitě se probudil. Co to bylo? Skutečně se mu to zdálo? Určitě, ano, určitě to byl jenom sen. Ale kdo byla ta žena? Proč mu to sdělila? Dvacátého, ale který měsíc? Rychle se upamatoval kolikátého je.
„Už je po půlnoci,“ zašeptal sám pro sebe, „dnes je tedy jednadvacátého května.“ Teď už rozhodně usnout nemohl. Který měsíc měla na mysli? Nesmysl! Měl jít dřív spát, pomyslel si. Pak by ho takový zlověstný sen nezalehl.
Hubert by vlastně možná zapomněl, kdyby hned následující noc nevstoupil do jeho snu jiný nezvaný host. Tentokrát neponocoval. Učil se do půl dvanácté a raději šel spát. Hodiny v jídelně odbily půlnoc, když se u jeho postele objevil drobný stařík s holí a plnovousem, který se stále vlnil, jakoby pobízený trvalým větrem. Široce se usmíval, jen pokyvoval hlavou a nic neříkal. Dříve však než se rozplynul Hubert zaslechl jeho slova: „Dvacátého. Dvacátý den v měsíci...“ opět zmizel, aniž větu dokončil. Možná ji dokončil, ale Hubert ji neslyšel. Otevřel oči a hleděl do stropu, po němž se honily stíny větví kaštanu, hrající si se světlem z pouliční lampy. Který měsíc? Květen už ne. Může to být červen? Listopad? Nebo září za pět let? Srpen za osm let? Nebo snad leden od této pochmurné noci za třicet let?
Hubert každopádně pochopil, má-li zemřít hned příští měsíc, možná může učení hodit za hlavu. Okamžik. Po maturitě je konec? Hubert už neusnul. Házel sebou na posteli a uvažoval o tom, co by měl udělat. Nejlepší by asi bylo, kdyby se na celý ten sen vykašlal. Jenomže ty sny byly dva. To nemůže být náhoda. Je to znamení.
Naopak. Má-li odejít z tohoto světa krátce po maturitě, pak ať naopak zazáří. Ať je vidět, že ze světa neodešel někdo, kdo po něm chodil jaksi omylem a navíc.
Hubert vstal v pět ráno, osprchoval se a plný síly, chuti a odhodlání se pustil do učení. Celé dopoledne štípal stránku za stránkou. Nesmí usnout. Jedu, jedu! Poroučel sám sobě. Teď není čas na spaní. Možná mu zbývá necelý měsíc. A ten by měl prospat? A to tedy ne!
Maturitu složil se hvizdem na rtech, vysoko nad nastavenou laťkou.
„Huberte, překvapil jste mě i celou komisi. Skvělé. Doopravdy skvělé.“ Tiskl mu ruku sám ředitel.
Dvacátého června se probudil s úzkostí a raději nejel nikam na kole, třikrát se rozhlížel na každém přechodu, hleděl po střechách, odkud se mu do hlavy zatne bobrovka.
Každý měsíc po dvacátém cítil úlevu. První roky Hubert žil ve stresu. Jednadvacátého přijal s jistotou dvě skutečnosti. Jednak, že tento měsíc ještě ne a za druhé, že po onom přelomu mu po celý měsíc nehrozí žádné nebezpečí. Během svého, možná už posledního, toho jediného měsíce musí po sobě zanechat otisk, musí něco dokázat, musí žít na plný plyn. Kdy jindy?
To byl Hubert, o kom se tehdy psalo v novinách. Vzpomenete si na tu zprávu?
 
Neohroženě skočil do rozvodněné řeky dokonce dvakrát za sebou. Pro sedmiletého J.M.,  za nímž plaval pět set metrů divokým proudem, než ho dostihl a zcela beze strachu o vlastní život s ním připlaval k podemletému břehu. Vzápětí se vrhl do běsnících peřejí znovu, to když zahlédl ve vlnách kokršpaněla ze sousedství.
 

Ano, to bylo jedenáctého. Pokud bych uvedl nyní úplné datum, dohledali byste si, o koho jde. A to si Hubert nepřál.
Hubert si na svůj pravidelný stres zvykl. Věděl, kdy knot jeho pomyslné svíce může vyhořet a plamen zhasne. Na druhou stranu naučil se pracovat s jistotou bezpečného měsíce a využít jeho každou minutu.
Dostal chřipku. Hovořím o významné vlně potenciálně smrtících virových infekcí. Tehdy byly nahlášeny oběti a pokud si dobře vzpomenete, ta epidemie budila hrůzu. Hubert ulehl a byl hospitalizován. V té době už byl ekonomicky dobře zajištěn, život začínal skutečně milovat, včetně děsivého měsíčního ultimáta. Teplota vystoupala ke čtyřicítce a Hubert věděl, že halucinace, které má, jsou předzvěstí naplnění dávné věštby. Bylo mu tehdy třicet osm let a v nemocničním kalendáři odtrhli devatenáctého. Tedy zítra.
„Prosím vás,“ šeptal s obtížemi Hubert a pevně se studenou rukou přidržoval naškrobené bílé zástěry sestřičky, „tady to je šek. To je šek, který, prosím,“ sotva mu bylo rozumět, „předejte nadaci...“ rozkašlal se. Sestra ale viděla adresáta. Tehdy už bylo devatenáctého odpoledne a slunce přetáhl ocelový mrak.
„Tolik?“
„Ano. Když to jde, tak...“ Snažil se hovořit zřetelně, ale rty vypovídaly svou službu. Peníze vnímal jako louč, jejíž světlo může posloužit i těm, kteří je nemají.
„Já vím, pane Huberte. Všichni to přece víme. Pořád někam posíláte své peníze. Jste vzácný člověk.“ Hubert jen náznakem mávnul rukou a s nezměrnými dechovými potížemi usnul.
Další dny se rychle zotavoval a byl vděčný něčemu vysoko nad svou hlavou a nebo snad v sobě, že má před sebou jistotu nádherného měsíce.
Žhavé léto přišlo po teplém jaru a pak vítr nahnal do ulic tlející listí.
Den jako každý jiný, snad jen obloha zářila jasnější modrou a zlaté listy svítily více než obvykle.
Hubert pevným krokem rázoval z práce a málem by zapomněl na své periodické zatmívání slunce. Bude muset jet s autem na výměnu oleje, což by neměl odkládat, protože už přetahuje. Jenomže teď se mu to nehodí, musí odjet na pětidenní konferenci. A nazítří je v kanceláři oslava.
Řezavý zvuk sirény požárního vozu proťal poklidnou atmosféru podzimního dne a Hubert musel rychle uskočit dozadu. Ohlédl se za mizejícím červeným vozem a spatřil kouř a dokonce i plameny.
„To je škola!“ uvědomil si Hubert. Rychle vyhodnotil, že je třináctého října a neváhal. Dobře si vědom své imunity vyrazil daným směrem. Sbíhali se i ostatní lidé, jenomže všichni z pouhé zvědavosti. Hubert věděl, že musí jednat. Prodlužoval svůj krok až přešel do běhu.
Do okna druhého poschodí mířil dlouhý žebřík a na jeho konci stál požárník s těžkou přílbou na hlavě. Snažil se dostat dovnitř. Hubert neváhal a vnikl do budovy.
„Co to děláte! Vraťte se! Okamžitě...“ Ta slova slyšel už jenom slabě, protože skleněné dveře se za ním zavřely. Vyběhl do druhého poschodí. Chemický kabinet stál v plamenech a ze dveří vyháněl dlouhé ohnivé jazyky hluboko do školní chodby. Skrz jejich rudou hradbu viděl malou postavu. A hned vedle druhou. Oba žáci křičeli z plných plic a drželi se za ruce. Hubert proběhl žárem a sevřel je oba dva do kleští svých paží. Otočil se a utíkal zpět do ohně, aby se dostal do bezpečí chodby za útočnými plameny. Proběhl. Ze stropu mu však stačila na obličej kápnout hořící slza polystyrenu. Rychle pustil oba školáky: „Běžte, běžte!“ Ještě se za ním ohlédli, ale Hubert jim pouze rychle kynul a vybízel k útěku. Viděl, jak seběhli ze schodů a to věděl, že jsou v bezpečí. Sám klesl na dlažbu chodby a plazil se z místa pekelného žáru. Dostal se z budovy a padl do trávy s nezadržitelným, dusivým kašlem. Jak se dostal do nemocnice si vůbec nevzpomínal.
Stav se zhoršoval a Hubert počítal své dny. Čtrnáctého, patnáctého. Obličej pokrytý sterilními obvazy, v paži zavedenou infuzi, kyslík a bodnutí při každém nádechu.  Šestnáctého se Hubertův stav propadl a jen s krajním vypětím vnímal, co se děje okolo. Sedmnáctého neodpovídal a celý den měl zavřené oči. Laboratorní hodnoty si žádaly více zásahů. Hubert vnímal, že obličej je v jednom ohni. Nebyl si jistý, kolikátého je, tušil pouze, že brzy bude dvacátého.
„Jak...“ snažil se vyslovit něco, co mu leželo v hlavě od okamžiku, kdy se probral, „jak...“
„Co byste potřeboval?“ Sestra chtěla vytáhnout z úzkého svazečku slov jejich smysl.
„ti dva...“
„Myslíte ty dva školáky?“
Hubert jen přikývl.
„Ti jsou v pořádku, pane Huberte. Jsou v pořádku.“ Hubert se usmál.
Devatenáctého Hubert celý den mlčel. V jeho pokoji bylo ticho, do pokoje lehl soumrak a pak noc.
Ráno dvacátého vešla velká vizita a obestoupila Hubertovu postel.
Primář osobně Huberta vyšetřil a všechno podrobně zapsal.
Další týden se Hubertův stav zlepšoval a za šest týdnů mohl být propuštěn domů.
Vánoce, Nový rok, jaro a plastická chirurgie, dlouhodobé léčení.
 
Znáte ho? Jistěže ano. Když se usmíval, neřekli byste, že jeho tvář byla kdy olíznuta plamenem.
Ve vysokém věku, který není nutno sdělovat, protože to si Hubert nepřál, na své chalupě poklidně usnul. Tak jak si to přál on a jak by si to přál každý. Ten večer ještě řekl s nepatrným úsměvem:
„Těm denním, těm ano. Ty následujte, jsou kompasem a motorem. Ale nočním? Kdepak, nočním snům nevěřte. Protože v těch to není.“ Unavený, avšak vyrovnaný a spokojený pohled mu padl na stolní kalendář. Hubert se usmál a docela tiše zašeptal: "Tušil jsem to."
 Bylo prvního.