Přílet 

Zdeněk Hanka » Blog » Přílet 

25.6.2015, Zdeněk Hanka

- Jak to vypadá s přesunem na terminál 5? Prosím, napiš, až budeš na místě. 
- Jsem na terminálu č.5 dá se tady na letišti platit všude kartou. Neměnila jsem si libry. 
- Dobře. Už se těším. S Vilémem je to špatné. Dnes večer se uvidíme a zítra pojedeme do B. 
- Copak se děje? Potřebovala bych se připojit k WiFi, ale pořád mi to nejde. 
- Potřebovala bys dát vědět domů? Já můžu napsat, že jsi v Londýně. Vilémek je na tom velice špatně. Jsi před odletovou brankou? 

Ještě jedna výměna textových zpráv a pak už se výtvarnice Alena Trávníčková neozvala. Takový byl začátek její kanadské cesty. Cesty, na jejímž konci na ni čekaly dvě výstavní síně, připravené ukázat veřejnosti něco z její tvorby. Uprostřed obrovského letiště Heathrow, sama, vyzbrojena znalostí němčiny, jen vstala z křesílka, odložila si telefon na bundu, vzdálila se několik kroků a bunda i s telefonem sublimovaly do neznáma. Už nikdy je nespatřila. 
Právě jsem se jiným letadlem vracel z Toronta. Dovídal jsem se, že jsme ten den ztratili Viléma. Už nezaštěká a už nebude loudit u snídaně. Auta za plotem už bude honit jen v nekonečných zahradách, kam odcházejí stateční, věrní a oddaní rošťáci v psím kožichu. 
Letadlo dosedlo, zapnul jsem mobil a ve chvíli, kdy jsem procházel s lehkým zavazadlem uličkou mezi sedadly, telefon zazvonil. Cože, vláda? 
„Letiště, vstupní celní a hraniční kontrola. Stojí zde osoba, která prohlašuje, že vás zná. Potřebujeme s vámi hovořit.“ 
„Za okamžik budu v letištní hale.“ 
„My vám znovu zavoláme.“ To znělo zlověstně, příliš úředně a chladně. 
V hale jsem pak svíral mobilní telefon a očekával příkrý telefonát. Místo toho se však skleněné dveře rozestoupily a v nich stála Alena. 
„Jak to? Myslel jsem...“ 
„Já vím. Nedokázala jsem jim vysvětlit všechno, co bych potřebovala. Ukázala jsem jim však tu naši knížku. Vyrozuměli, že jsem já pachatelka těch ilustrací a ten člověk, kterého mám potkat, je autor. Na zadní straně je tvoje fotografie. Ta mě vysvobodila. Rozzářil se jak fakule, řekl, že tě zná, že jsi ho učil a že všechno je v nejlepším pořádku a vysvětlovat není potřeba nic.“ 
„Učil? Zná?“ Usmíval jsem se a připustil tu možnost. 
Důvěra byla nastolena, země javorového listu otevřela náruč. Byl květnový večer a na nedalekém letištním parkovišti čekalo auto, které jsem tam před týdnem odložil a vyzval k čekání. Právě tam s cestujícími jezdí kyvadlový autobus. 
„Parkuju v uličce osm.“ Nahlásil jsem řidiči. Přikývl a vyrazil. 
„Tady to je... kde jste to říkal?“ točil volantem a projížděl mezi řadami vozů všemi směry. 
„Osm. V osmičce.“ Přikývl a vydal se opět mezi nekonečné řady parkujících vozidel. 
„Ano, ano, rozumím. Kolik jste říkal? Trojka?“ ujišťoval se. 
„Ne, je to v osmičce.“ 
Člověk by nevěřil, jak se to parkoviště najednou rozšířilo. A jak rostlo, řidič se potil stále víc. 
„Tady to je čtyři, tak... kolik jste říkal?“ 
Zabloudil. Beznadějně zabloudil a jen díky dálkovému zamykání se vůz z neobyčejné vzdálenosti nakonec prozradil sám. 
„Tady to je!“ zajásal, „to jste měl říct hned, že to je v uličce číslo osm!“ 
Pak už jen nastartovat a vyrazit. 
Alena získala v Calgary nabídku na dvě samostatné výstavy. Na jednu z nich přijel zástupce médií a pořadatel se rozhodl expozici prodloužit o celé dva týdny. V Calgary se setkala i s jiným výtvarníkem, získala pozvání na přátelskou slavnost a přijal ji i honorární konzul. 
Pohledem do zpětného zrcátka mohu vidět něco symbolického, vyššího, s trochou nadsázky něco nadčasově filosofického, co přesahuje rozměr kanadské, pracovně poznávací návštěvy. Cesta začala ztrátou, nedůvěrou a hledáním. Možná to je metafora pro začátky větší, kde i ztráty, nedůvěra a hledání mohou být větší. 
Jenomže podstatné je cestu pokaždé nalézt a jít po ní, sledovat cíl a neuhnout. Stojí to za to. 
S upřímnou radostí Áje blahopřeju k jejímu velikému úspěchu na kanadské půdě.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem