O Československu jinak

Zdeněk Hanka » Blog » O Československu jinak
27.10.2015, Zdeněk Hanka

Z Klementina to není daleko na doušek. To je jedna skutečnost a druhou skutečností je, že zločiny mládí sediment času promlčí. Tak se vydali, řekněme dva smyšlení medici, po únavném a vpravdě vyčerpávajícím studiu od šedivých stránek knih naproti, trochu se osvěžit a přijít na jiné myšlenky.

Ty zaplaví smysly v okamžiku, kdy člověk otevře dveře a dýchne na něj příjemná směs kouře, likérů a tichého hovoru, doladěného smíchem.
„Pozri tam. Čo povieš? Tam, vľavo.“
„Co blbneš? Ty na někoho čekají.“
„To treba zistiť. Čakajú, čakajú. Možno čakajú na nás dvoch.“
„Ty, vole! Tak to je odměna za ty hodiny v knihovně.“
„Veď to je to čo vravím.“
Už byli v pohybu a nasadili masku kultivovaných mladých gentlemanů.
„Prosím, je tady volno?“
„Bitte?“
„Och, entschuldigen Sie bitte. Alle stühle besetzt sind.“
„Bitte, nehmen Sie platz.“ Situace dostala zvláštní přídech. Usadili se naproti a snažili se vyvolat dojem mladíků, kteří neměli právě kam si sednout a tak z nouze si dovolili sdílet stůl.
„Čo teraz?“ šeptal Tibor.
„Nic, jedeme. To vypadá dobře.“
„Čo ak veru čakajú na dajakých chalanov.“
„Ale prd, to jsou turistky. Oklepneme to.“
„Wir wollen nicht Sie zu stören,“ usmál se ten jeden velmi vlídně a obrátil se na Tibora, „teď se to ukáže, to nám řeknou hned. Něco z nich vypadne.“
„Wir erwarten nicht, dass jemand.“ Oba dva přikývli a pochopili, že hra je otevřená. Nečekají na nikoho. Teď promluvil Tibor.
„Ich bestelle Wein? Rot oder Weiß?”
„Danke! Für mich rot, bitte.“
„Und auch für mich.“
„To jde dobře, co říkáš.“
„Dobré baby. Ak si možem vybrať, pozerám sa na tu blond. Čo ty?“
„V pořádku.“
Za malý okamžik se už ve sklenkách s rudým vínem zářivě odráželo světlo svíčky a hovor plynul velmi příjemně. Gramatika možná ujížděla stranou, ale kdo by na to dbal. Dokonce se zdálo, že večer postupuje žádoucím směrem.
To přesně do okamžiku, než se ke stolu přišourali dva mladí muži. Opálení a podle svalového vybavení pravděpodobně dobře trénovaní. Šli najisto. Jeden z příchozích promluvil, aniž dbal situace u stolu.
„Tak co bude, Jitko? Jdeme? Řeklo se v osm.“ Vzápětí promluvil ten druhý, ještě statnější, než ten první.
„A co tady ti dva?“ Otázka nezněla vstřícně.
„Chlapci nám koupili víno, že?“ Usmála se.
„Veru tak,“ souhlasil plaše Tibor.
„Zaplatím,“ zvedl krotce ruku ten první a zakrátko oba tiše vycházeli do chladného večera. Po deseti mlčenlivých krocích se na sebe podívali a hlasitě se rozesmáli.
 
Škoda, že se ta země rozpadla. Přesněji, byla aktivně rozťata. Přátele oddělila hranice. Hranice rozdělila zemi, která v řadě oblastí získala důstojné jméno. Anachronicky v době smazávání hranic. Přáli si to skutečně lidé? Přáli si to opravdu ti dva z vinárny? Jenomže nikdo se jich neptal.
Připíjím tedy na společné vzpomínky těch dvou, na kamarádství, které chladné politické rozhodnutí nepřehrnulo. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?