Zdeněk Hanka Nad kávou (prosím, dopijte až k sedlině)

Zdeněk Hanka » Blog » Zdeněk Hanka Nad kávou (prosím, dopijte až k sedlině)
6.11.2015, Zdeněk Hanka

Mám představu řeky. Vodního toku, na němž je zbudováno stavidlo. A na to stavidlo někdo napsal datum. Ne jeden člověk, nýbrž obrovská spousta lidí. Právě tolik, kolik se jich vešlo nejen na Letenskou pláň, ale na všechna tehdejší náměstí, na Náměstí Svobody v Brně, v Bratislavě, Ostravě, Plzni, Košicích, všude.

Přirovnání bychom tedy měli a teď jen zbývá upřesnit, kam ta metafora míří.
Před stavidlem vodní tok stagnoval. Nebyl nijak prudký, spíše stojatá voda, řízená a uměle zastavená stavidlem. Zahnívala a bylo proto nutné psát na transparenty, že voda vlastně nezahnívá, že císař nahý není. Nebylo udržitelné předstírat a proto to datum, energicky napsané na stavidlo. Zvednout stavidlo muselo právě to obrovské množství lidí, kteří skutečně jím pohnout chtěli a museli.
Voda se vyvalila volným proudem a brala s sebou břehy, vzedmulo se zahnívající bahno ode dna. Prudký proud promíchal hladinu s tichou vodou pod vymletými břehy. Na dříve stojaté hladině před stavidlem tehdy viditelně plulo, podřimovalo a zatouchalo všechno to, co bylo nadnášeno tvořícími se plyny. V prudkém proudu, který se toho data strhl, i to se sice namočilo, ale rychle zase vyplulo na povrch, udrželo se na hladině a proplouvalo. A stále proplouvá.
Pojďme se společně obrátit od metafory ke skutečnosti. Jde o zamyšlení a proto odlišnost názorů je na místě, ba dokonce žádoucí. 
Dnes uplynula řada let od onoho památného dne. Rád se dívám přes ty vody rozlehlého oceánu do své země, jak se tam daří lidem, jak ta země prosperuje a jakou má pověst. Čtu si například komentáře čtenářů pod zprávami deníku Novinky.cz nebo iDnes.cz. Ptám se, proč lidé, kteří žijí vedle sebe, jsou sousedi, jedou spolu autobusem do práce, stojí za sebou u pokladny, jsou náhle k sobě tak nepřátelští, jízliví, proč se navzájem shazují a urážejí. Musí to mít nějaký zdroj a taky nějaký cíl.
Pokud jde o pramen takového chování, mám za to, že zde přerostl kořen nebezpečného plevele, původně nevinného vtipkování na adresu druhého. Štípnutí, lehké dloubnutí, které zranilo, ale možná bylo chápáno stále jako legrace. Taková móda se stupňovala, podobně jako vrácený tenisový míč bývá ráznější. Přičtěme k tomu nově nabytou a dlouho nepoznanou svobodu slova. Tady se zaměnila se zvůlí a byla zneužita. Vína si mohu dát sklenku, dvě, ale vypít na posezení dva litry jen proto, že mě nikdo v tom neomezí, to je známkou nezralosti. Dnes vidíme výsledek. Sprostě, snadno a beztrestně může se ten, kdo chce ukázat, že se takzvaně „nebojí říct něco od plic“ opřít do kohokoli.
Kdo jsou ti útoční diskutující? Nebudu asi daleko od pravdy, když soudím, že to jsou lidé slabí, neúspěšní, v zásadě zbabělí, hloupí a zlí. Takoví, kteří vědí, že jejich schopnosti sociální, odborné nebo i sexuální jsou mizivé. Tuší, že promarňují svůj život a dusí se vlastní závistí. Proto okolo sebe sekají. Je to vlastně diagnóza. Ti druzí o sobě totiž dávají vědět pozitivní stopou.  Nemusí být úspěšní, třeba se jim nedaří jak by chtěli a jak by bylo možná spravedlivé, ale nevzdávají se a především jsou slušní.
Jsem hluboce přesvědčen, že právě ti slušní, kteří zdvořile nechávají křičet ty první, musí dát najevo, že takto pojatá budoucnost je slepou ulicí. Nenávidět každého je projevem slabosti a strachu. Strachu ani ne o sebe jako strachu ze sebe.
Bráním se zdviženému prstu. Na té mé zemi mi však záleží a proto se nad jejím osudem a budoucností zamýšlím. Věřím tomu, že zárodek musí vzejít z vejce zvaného tolerance, ze vzájemného pochopení a docela normální slušnosti, respektu. Je snad lepší volbou umřít ve žlučovité nenávisti?
Což tak zavést módu slušnosti, úsměvu a podání ruky?
Úvaha mě vede dál. Je to pravda, že peníze jsou na prvním místě? Nemyslím si to. Na první místo si troufám postavit čisté svědomí, životní pohodu, přátelství, nezraňující srandu, lásku, zdraví, důvod k dobré náladě, klidný spánek. Když to po sobě čtu, ani jednu z těch hodnot není možné koupit. Peníze jsou pouhým nástrojem k existenci, nikoli cílem. Peníze jsou párem kolejí. Je pošetilé hnát se tak, že míjím krajinu, aniž ji vnímám, jen abych dosáhl toho bodu v dálce, kde se koleje dotýkají. Rovnítko mezi finanční silou a radostí ze života neplatí. Je snad šťastnější ten, kdo se starostlivě každou chvíli dívá oknem na své velmi drahé auto, než dva ‘–náctiletí‘ na letním táboře, kteří večer rozpačitě spolu mlčí, stranou ostatních, dotýkají se malíčky a nemají ani korunu v kapse?
Hlásím se jednoznačně k těm jednoduchým slovům: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.
Nebo straníte té druhé alternativě, když si větu obrátíte? Prosím?
Tak jinak: Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou.
Sem mě dovedly mé listopadové úvahy. To víte, to je ten podzim.
 
Nad to přicházím s jasně formulovanou a konkrétně vyslovenou iniciativou a tématem k diskusi, či lidovému hlasování.
Za tři roky bude rok dva tisíce osmnáct. Nabyl jsem dojmu, že rozpad Československa vůbec nebyl dobrý nápad. Vlastně k tomu došlo tak rychle a bez jakékoli otázky, že spíše byli všichni překvapeni. Dva politici - a přiznejme, ani jeden z těch dvou nezanechal za sebou příliš pozitivní účet – jednali velmi kvapně. Dva podpisy a najednou země, která společně vytvářila důstojné jméno ve světě, byla ze dne na den rozťata. Dva politici zmačkali Masarykův dokument. Proč to udělali? Dnes ve světě nikdo přesně neví co je Česko, co je Slovensko. Válčili snad ti lidé spolu? Stály ty země proti sobě ekonomicky? Ve sportu, vědecky, v kultuře, v průmyslu? Ptám se, komu to přineslo prospěch a kdo vlastně na tom získal.
 
Navrhuji, aby se Česká republika a Slovensko 28. října 2018 opět spojily v jedinou zemi. Jak vám zní Československo?
Troufám si současně navrhnout pro diskusi a případnou podporu název akce:
Made in Czechoslovakia
Československo nemusí být velmocí v kategorii rozlohy nebo počtu obyvatel. Může ale získat respekt a být zemí, která určuje standard v oborech, které jí jsou dostupné.
 
-       úroveň vzdělanosti (nároky na školství, vědecké obory jako je medicína, nukleární výzkum,...)
-       kultura a umění (hudba, malířství, sochařství, sklářství, literatura, kinematografie,...)
-       legislativa (lidská práva,...)
-       globální přínos (životní prostředí, technologie obnovitelných zdrojů,...)
-       péče o historické památky
-       stát proti násilí (odmítnout dětské hračky ve tvaru zbraní, krvavé filmy, bojové počítačové hry,...)
 
Můj blog je malý kamínek v záplavě názorů a pramálo záleží na tom, jestli ten hlas přichází z Kanady. Prostě přichází. Je tady a odhodlaně vstupuje mezi čtenáře k zamyšlení.
Češi a Slováci nedostali možnost vyjádřit se k rozpadu své země. Zaslouží si tedy odpovědět na otázku, zda chtějí ustavit nové Československo, kde by základní normy byly účelné, důstojné, perspektivní a srozumitelné. 


Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem