Metaforou je bolid

Zdeněk Hanka » Blog » Metaforou je bolid
14.11.2015, Zdeněk Hanka

„Jsem rád, že jsme se tady všichni sešli, Pierre se omluvil a Maryla přijde později.“ Náladu měli všichni výbornou, především proto, že zbývalo už jen pět týdnů do Vánoc a všechno se dařilo jak má. Každý z účastníků se usmíval, všichni se zdravili navzájem a těžko skrývali to krásné předvánoční vzrušení.

„Napadl nám čerstvý sníh,“ pokračoval Michael, „což mi připomíná, že musíme včas ověřit, aby sněhový pluh v případě noční sněhové nadílky vyčistil parkoviště a příjezdovou cestu ještě před sedmou hodinou ranní.“
„Já o tom vím,“ zvedl ruku Miguel, „to si beru na starost já. Jeden pluh je zajištěný a druhý je v záloze, kdyby to bylo z nějakého důvodu potřeba. K tomu jsem ještě domluvil dva dobrovolníky, jsou to dva důchodci, kteří budou navigovat auta na parkoviště.“
„Výborně,“ přikývl Michael, „to je moc dobře. Dobrá práce, děkuju. Mám tady seznam jednotlivých prodejců s čísly stolků. Ví každý, kde bude vystavovat a prodávat? Prosím všechny, aby si stodolu prošli a ještě se ujistili, že všechno je tak jak jsme se domluvili při objednávání.“
Na židlích posedávalo dvacet tři účastníků předvánočního trhu a jejich nadšení z nich sálalo stejně jako ta dvoje stará kamna v rozích slavnostně vyzdobené stodoly. Vlevo vzadu se zvedla ruka.
„Ano, Naděždo.“
„Mám ty sušené květiny, věnce, aranžované sušené ovoce, košíky. To víte. Chtěla jsem jen poprosit o nějaký věšák nebo možná šňůru s háčky, kam bych pověsila ty koše. Pokud by dokonce na ně mohl svítil nějaký reflektor, asi by mi to pomohlo.“ Ostatní souhlasně přikyvovali.
„Georgi, co říkáš,“ promluvil Michael, „můžeš to udělat?“
„To není problém, s něčím takovým jsem počítal. To je stolek číslo devět, že?“
„Ano, devítka,“ usmívala se Naděžda.
Venku chumelilo a stodolu zalévalo měkké teplo od obřích kamen a taky předvánoční nálada. Jednání v příjemné pohodě pokračovalo.
„Takže zítra se sejdeme ještě jednou,“ uzavíral Michael, „to bychom už měli mít připojeno bezhotovostní placení kartou. Paní Renata přislíbila, že dnes dohotoví ty vánoční zástěry pro každého z prodejců a Sven dnes odpoledne přiveze ten panel na obrazy pro Lajozse.“
Ještě si prošli celou stodolu, kde strávili několik předchozích dnů stěhováním, úpravami, úklidem, výzdobou a několik týdnů téměř dětského těšení.
Nazítří šlo už jen o upřesnění a ověření, že nic nebylo opomenuto.
„Radko, říkala jste, že budete mít ještě nějaké talíře, přivezete je ještě?“
„Ne, to jsem si nakonec rozmyslela, místo toho budu mít víc těch misek. To se hodí víc.“
„Dobře. Louisi, máte dost místa na ty upravené vánoční samorosty? Je nakonec ta plocha dostatečná?“
„Je to v pořádku, ještě budu mít jeden lakovaný stolek. Je to taky samorost, ale i ten se sem vejde.“
„Skvělé. Pamelo, jak je to s tím toaletním papírem pro zákazníky a veřejnost. Myslíte, že máme dost?“
„Určitě ano, vlastně je to jenom víkend, to určitě bude stačit. Jak jste říkal, očekáváme asi tak dva tisíce lidí.“
„Výborně. Stojko, ty máš tu drobnou bižuterii. Už víš, jak to budeš prezentovat?“
„Ano, já jsem si prohodil stolek s Tien Xian a to je přesně to, co vyhovuje nám oběma. Tien má ty pletené rukavice, čepice, svetříky a pro ni i pro mě je to tak teď lepší.“
„Takže to máme všechno.“ Uzavíral radostně Michael a cítil stejnou trému a nadšení jako všichni ostatní.
Byl pátek večer a stodolu mohli zavřít. Třebaže Předvánoční trh otevře svá vrata až v devět ráno, všichni se sejdou už po sedmé hodině ranní.
Stejně nemohl dospat nikdo z nich a v sedm už bylo ve stodole živo a ze čtyř reproduktorů příjemně zněly vánoční koledy, teplo se rozlévalo nad zářícími stolky s vystavenými a úpravně seřazenými výrobky. Vánoční marmelády, keramika, chvojí, obrazy, pletené čepice, skleněné ozdoby, vánočky. Teď už jen až přijdou první lidé, prodejcům tloukla srdce v jednom rytmu, Vánoce jsou za dveřmi a už teď jsou v duších všech.
V jedenáct dopoledne už vypadalo všechno jinak. Lidé se na sebe usmívali, rádi si brali nabízený čaj a také grog, procházeli s úsměvem mezi stánky, brali do rukou předměty a kupovali si je, aby jimi potěšili své blízké.
Teď do vrat vtrhli tři muži, celí v černém. Ze zakrytých obličejů jim byly vidět jen oči. Každý z nich držel samopal. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?