Popel, který nevychladl

Zdeněk Hanka » Blog » Popel, který nevychladl
3.12.2015, Zdeněk Hanka

Moje pracovna hledí svým oknem na sever. To mi vyhovuje. Ráno do ní vklouzne, jen tak přes okraj rámu, první nízké slunce a já hned vím, že každý den má svůj smysl. Pracovna, o níž je řeč, je nejen velmi útulná, hřejivá, zabydlená a vonící kávou. Je i mystická. V noci právě odtud vidím polární zář, je-li její čas ... a tehdy se to stalo.

Zvedl jsem hlavu od desky psacího stolu a vlastně jako bych ho čekal. Nebyl jsem překvapen. Možná se usmíval, možná se mi to jen zdálo. Díval se na mě klidným pohledem za kulatými obroučkami silných brýlí, dlouhé vlasy mu splývaly až na ramena.
„Chtěl jsem už jít spát. Jen jsem chtěl dopsat kapitolu. Myšlenku. Ale...“ zašeptal jsem protože to byla výjimečná nadpozemská chvíle.
„Další knížka?“ zeptal se přímo, „tak piš, nebudu tě rušit.“
„Ne, ne, jsem velice rád, že jste přišel,“ šeptal jsem, protože bych musel vypadat jako blázen, kdybych někoho probudil, „vážím si toho. Pojďte dál. Dáte si něco?“ Byl jsem v rozpacích. Jen se usmál a zavrtěl hlavou. Uvědomil jsem si pošetilost té nabídky.
„Slyšel jsem, jak jsi odpoledne hrál na klavír Imagine.“
„Cože? Ano, ano. Neřekl bych, že jsem to skutečně hrál, kdepak. Zkoušel jsem to. Cítil jsem to. Vy jste napsal dílo, které je svou pravdou a jednoduchostí platné napříč generacemi.“
„Počkej. Tady ti řeknu pravdu. Někdy začátkem sedmdesátých let, když už jsme nepracovali na muzice společně s Paulem, každý z nás čtyř chtěl vytvořit svou stopu. Tak je to. Viditelnou hudební stopu, která by byla nezaměnitelná. A možná právě proto jsem tehdy Yoko odepřel patřičný podíl na písni.“
„To napsala Yoko?“
„To přímo ne. Ale tu inspiraci, ideu, to poslání, ty vyšlo od ní. Někdy ve čtyřiašedesátém napsala báseň, která si sahala pro představu klidu a štěstí. Představ si, že jsi oblak. Tak nějak to bylo. Učarovalo mi to. Ztotožnil jsem se s tím. Uznání ale patří Yoko.“
„Ať tak nebo tak, je to skvostná píseň. Potřebná. Ano, potřebná.“  John se usmál a přikývl.
„Možná jsme měli překousnout to, co nás s Paulem a tím pádem s Georgem i Ringem zavedlo do různých směrů. Nějak jsme to nedokázali.“
„Určitě. Vy už jste si nikdy společně nezahráli?“
„Jak se to vezme. Vlastně ano. Byla to May Pang, kdo chtěl, abychom si s Paulem podali ruce. To ale nikdo neví. Paul za mnou přijel, to bylo v dubnu v sedmdesátém šestém. Ano. Dvacátého čtvrtého dubna. Dívali jsme se tehdy na Saturday Night Live. A tehdy Lorne Michaels jen tak do kamery hodil, že sám zaplatí, když Beatles znovu zahrají. Po pravdě, už jsme se chystali, že přijedeme a byli hotovi objednat taxíka. Překvapit diváky v živém vysílání. Pak z toho ale sešlo. Škoda. Jsou vteřiny, které nelze už vrátit. Proto je třeba prožít každou z nich.“ Odmlčel se a ještě jednou větu zopakoval. „Jsou vteřiny, které nelze už vrátit. Proto je třeba prožít každou z nich."
Seděl tady v mém křesle, docela klidně, vyrovnaně. Na levé straně hrudníku a v oblasti ramene prosakovaly mokré červené skvrny. Chvíli bylo ticho a já jsem měl obavu, že zmizí. Navázal jsem možná nepřípadně.
„Prý jste nebyl dobrý řidič.“ Trochu jsem se zalekl své drzosti.
„Nebyl,“ smál se, „nikdy jsem se nenaučil pořádně řídit. Paul, Ringo i George měli už dávno řidičák a já jsem si ho s potížemi udělal až ve svých čtyřiadvaceti. Ano, někdy v únoru šedesát pět. Stejně jsem nikdy dobře neřídil. A když jsem v děvětašedesátém rozmlátil  ten Aston-Martin, už jsem za to nesedl. Jedině s řidičem. Měli jsme tehdy obrovskou kliku. Vezl jsem Yoko a s ní ještě Kyoko, její dceru a taky Juliana. Sám jsem to odnesl sedmnácti stehy. Ale, okamžik,“ zvedl ukazovák, „možná nevíš, že jsem vlastně poloslepý. Tak to je. Ano, poloslepý a jsem dyslektik.“ Přikyvoval hlavou na podporu svých slov a snad jako omluvu.
„Já vás přece nehodnotím, Johne. To se ale možná ani neví, že jste sotva viděl. A je toho víc, co se neví?“ dloubnul jsem si.
Rozesmál se a já jsem se polekal, že probudí dům. Když jsem se ale ohlédl ke dveřím němé pracovny, cítil jsem, že v pokoji je naprosté ticho. Podíval jsem se znovu do křesla. Seděl tam pořád.
„Myslím, že mě málokdo opravdu znal. Myslím doopravdy znal. Snad May Pang, nebo Cynthia, ta mě znala zase z jiné strany. A pak Yoko. Samozřejmě Yoko. Ale já sám nevím, kdo jsem. Například nikdy jsem neměl rád svůj hlas. Zpíval jsem sice už jako malý kluk v chlapeckém sboru ve svatopetrském kostele, ale nelíbilo se mi jak zpívám. Každou píseň, kterou jsme později nahráli v tom studiu v přízemí, jsem chtěl sjet znovu. Můj vlastní zpěv mě dráždil. George Martin jenom kroutil hlavou. Ptal se mě jednou nevěřícně – 'Johne, to bys chtěl znovu nahrát i Strawbery Fields?' A já jsem mu řekl – 'Strawbery Fields především.' Asi se mnou byla potíž.“
„Řekl bych, že jen s lidmi, kteří jsou bezbarví není potíž.“ Troufl jsem si. Byl jsem ohromený, že vedle mě sedí a věnuje mi svůj čas. Svůj nekonečný čas, který už nemá hranic. Nechtěl jsem se pouštět do hlubokých úvah a přece mě toho tolik zajímalo. Tolik jsem se chtěl od toho člověka naučit.
„Která písnička se vám povedla nejvíc? Je některá, o které nepochybujete?“
„All you need is love. To je ona. All you need is love.“ To řekl okamžitě, téměř dřív, než jsem svou otázku dokončil. Nemusel jsem se ptát proč.
„Milujete lidi? Všechny?“ Chvíli se na mě díval, jako by nerozuměl otázce. Promluvil až po krátké úvaze.
„Nebezpeční jsou ti, kterým láska byla odepřena. Ten jev Lásky. Mluvím o těch ztracených, prázdných existencích, kteří nejsou schopni skutečně milovat. Tam je ten klíč. Takové bytosti jsou jen neživými stroji, bezmasými jedinci, kteří nejsou schopni ničeho, a právě proto jsou schopni čehokoli.“ Pokyvoval jsem hlavou a rozuměl jeho slovům.
„Johne,“ troufal jsem si dál, „mělo nějaký hlubší význam, že jste tu a tam spal v rakvi? Je to vůbec pravda?“ Znovu se rozesmál.
„Vůbec to nemělo hlubší smysl. Ano, je to pravda, ale to byl takový můj výstřelek. To ale ví opravdu jenom pár lidí. Allan Williams to pustil. Dobře se v ní leželo. Tu rakev měl Allan ve svém baru Jacaranda. Občas jsem tam padnul a zchrupnul si. Možná, když se na to dívám zpětně, nějaký most to byl.“
„Myslíte k Marku Chapmanovi?“
„Dnes si říkám, že to byl můj nejsilnější vzkaz. To co jsem chtěl sdělit, to za mě paradoxně řekl právě on. V písni Revolution jsem nemohl jasněji vyjádřit, že pro destrukci se mnou počítat nelze. Dejte příležitost míru. To je to, co jsme prožívali při zprávách z Vietnamu. Day in the life. Nikdy jsme nehorovali pro násilí. Žlutá ponorka, myslím teď ten film, ten se nám v tomto smyslu povedl,“ John se rozpaloval, bylo znát, že to tak cítí, „jenom nevím, jestli každý z kina odcházel nejen pobavený, ale taky zamyšlený.“
„Vy myslíte, že Chapman promluvil za vás?“
„Paradoxně možná ano. Ukázal všem, kteří rozumí, jakou tečku má věta, která nemůže být dokončena. Album, na kterém jsme tehdy pracovali bylo plné lásky, nabité porozuměním, touhou po podané ruce. Vraceli jsme se večer před jedenáctou v noci do Dakoty. Stál tam ten chlápek, co jsem mu odpoledne kolem páté ještě podepsal Double Fantasy. Zachytil to dokonce fotograf. Paul Goresh se jmenoval. Tu jeho fotografii znáš. Nejhorší je, že ten Chapman vůbec nevypadal jako vrah. Jako někdo, kdo mě chce zabít.“
„Tušil jste něco?“
„Ne. Nic. To je to! Vystoupili jsme z limuzíny a šli do průjezdu Dakoty a ten chlap tiše zavolal - 'Mister Lennon'. Já jsem to ale ani neslyšel. Byl jsem k němu zády. Neohlédl jsem se. Pak šla první rána, nevěděl jsem co to je. Pak další čtyři. Pět ostrých prásknutí v rychlém sledu. Dostal jsem čtyři. Bolestivě se mi to rozpálilo tady, tady v oblasti levé plíce. A tu, co mě zabila jsem dostal do podklíčkové tepny. Padl jsem, cítil jsem oheň v prsou a věděl, že to je špatné. A vím, že jsem něco říkal. Že mě střelil. Ještě vím, že mě vezli do Rooseveltovy nemocnice, ale co se mnou dělali, to jsem už viděl jenom z dálky. Odpoutal jsem se a viděl jsem už jenom sebe na tom stole, hluboko. A postavy v zelených chirurgických čepicích skloněné nade mnou.“

Mlčeli jsme. Díval jsem se na ty rány na prsou. Jak je možné zabít člověka, který žil pro nenásilí? Člověka, který miloval zvířata. Své kočky Major a Minor, miloval život. Člověka, který maloval, tvořil, který chtěl, aby láskyplný duch Vánoc probudil pozitivní naladění a vstřícnost v každém člověku, bez ohledu na to, jestli je starý, mladý, takový nebo jiný.
„Já jsem tam byl, Johne. Do New Yorku jsem si dojel z Floridy Greyhoundem a došel pěšky až k budově Dakota...“
„Já to přece vím. Postál jsi tam a smekl čepici. Ten den hrozně lilo.“ Přikývl jsem a byl jsem překvapený, že to ví.
„Kde jste? Johne, kde jste teď? Můžete mi to říct? Váš popel je někde na neznámém místě. Yoko nikdy neřekla, kde je váš popel.“
„V tom to je. Všude. Není jedno místo. Jsem právě proto všude. Mohu, a myslím, že musím, být všude. Ten popel nese ten můj vzkaz. V podobě těch čtyř zásahů, které mě zabily a přesto nezabily ten můj vzkaz.“
„Jaký vzkaz, Johne? Co byste chtěl vzkázat? Já o tom napíšu. Napíšu o našem setkání. Co chcete říct?“
„Vše, co potřebuješ je láska. All you need is love.“

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?