Prezident, kterého svět respektoval

Zdeněk Hanka » Blog » Prezident, kterého svět respektoval
9.12.2015, Zdeněk Hanka

Jméno Václava Havla bylo uvedeno ještě ve Slovníku československých spisovatelů z poloviny šedesátých let. V tom s modrým přebalem. Pak zmizelo. Dramaturg Václav Havel o řádku let později však opět vystoupil na scénu, přímo do zářivého kužele reflektorů. Jeho stopy na jevišti jsou stále patrné, i když on sám na forbíně už nestojí.

Když jsem byl před časem v New Yorku, rozpínal se nad majestátním trojobloukovým portálem Metropolitního muzea obrovský poutač. Tam stála jména Confucius, Seneca, Václav Havel, Cicero. Svět rozhodně Václava Havla nepřehlédl. Silou svého klidného a respektujícího hlasu nabízel alternativu proti násilí, lži, proti nenávisti mezi lidmi. Něco tak prostého a samozřejmého se stalo magnetem pro všechny normálně smýšlející lidi, kteří se chtějí docela normálně radovat z lidského štěstí a žít přátelský a nekonfliktní život. Československo  se tak po masarykovské etapě opět dostalo na vrchol světové pozornosti. Československo se ústy Václava Havla stalo určující střelkou v oblasti lidských práv. Nepotřeboval urážet a zesměšňovat své odpůrce. Nenásilně nabízel to, čemu snadno rozumí každý člověk, který respektuje svobody jiných.
Máme zde v knihovně několik knih Václava Havla, některé jsou v angličtině. Památku Václava Havla, kterému ukrátil život i pobyt ve vězení, připomenu asi nejlépe, když zmíním jeho pár myšlenek. Možná tak nějak by to chtěl.
---
Ano, jsem přesvědčen o velkém poslání malých národů. Jsem přesvědčen, že svět, v němž by byl slyšen hlas Guatemalců, Estonců, Vietnamců či Dánů neméně než hlas Američanů, Číňanů či Rusů, by byl lepší a méně smutný svět. Vím však také, že malé národy to mají ošidné a těžké. Mají svá častá propadání do zápecnosti, do bezvýznamnosti, mají svá údobí letargie a dřímot, přičemž na rozdíl od velkých národů, každá jejich dřímota hrozí nebezpečím neprobuzení.
---
Člověk zapletený do „samohybné“ společenské struktury se proměňuje v její molekulu s jejími znaky, to znamená, že ztrácí svou tvář, vůli i jazyk a stává se jakousi materializovanou frází, zvyká si na svou manipulaci a posléze se s ní vnitřně identifikuje, čímž se opět vzdává sám sebe. Člověk tak – přestávaje ručit sám za sebe a za svůj život – ztrácí nutně sebevědomí a důstojnost svéprávné osobnosti a proměňuje se v hrudku bahna, zcela odkázanou na svou příslušnost k celku bahniště. Nelze s tím skutečně nic dělat? Uvažuji-li jako to, co ze mne tento svět dělá – totiž jako lidské identity zbavený šroubek gigantického soustrojí – pak opravdu nemohu dělat nic: ničení Zeměkoule, ohlupování národů a výrobu tisíců nových termojaderných bomb samozřejmě nezastavím. Uvažuji-li však jako to, čím každý z nás původně je, respektive, čím každý z nás má – nezávisle na stavu světa – základní možnost se stát, totiž jako svéprávná lidská bytost, schopná odpovědnosti ke světu a za svět, pak samozřejmě mohu dělat mnoho. Například snažit se chovat tak, jak si myslím, že je správné se chovat a jak by se podle mého nejhlubšího přesvědčení měli chovat všichni – totiž odpovědně. Na námitku, že to nemá smysl, odpovídám velmi prostě: má!

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem