Co bylo přiloženo

Zdeněk Hanka » Blog » Co bylo přiloženo
19.12.2015, Zdeněk Hanka

To začalo daleko od místa, kde jsem teď. Ještě jsem nevěděl čím se stanu. Neměl jsem nejmenší představu o tom, koho potkám a co zažiju. Abyste rozuměli, jsem totiž předmět. Přesněji, byl jsem předmět, ale teď vím, že jsem se stal už něčím jiným.

Pravděpodobně třídírna a lisovna umělých hmot stály na počátku. Nejspíš pach polyvinylchloridu a nějakých barviv, hluk strojů v obrovské hale plné lidí. Proces se přesunul na pás pod desítky párů jemných ženských rukou. Snad si ty ženy i prozpěvovaly, to proto, že věděly, co pod jejich obratnými prsty vzniká. Začínal jsem dostávat tvar. Větvička a k ní odnože, pak přibylo jehličí a další větvičky a k nim větší, pak kmínek z několika částí a nakonec potištěný papír v několika jazycích, ještě úsměv té, která mě kompletovala a rychle něco poznamenala drobnou rukou a pak jsem už zmizel v dlouhé krabici. Teď už jsem věděl.
S mnoha jinými krabicemi jsem byl uložen do útrob železného kontejneru. Zavřela se stěna a jeřábem jsem se dal přenést na ložnou plochu jednoho z železničních vagónů a nechal se drncat v pravidelném rytmu pražců až do přístavu. Znovu jeřáb a náš kontejner přesně zapadl mezi desítky a stovky jiných kontejnerů na palubě obří lodi. Pak zahoukala siréna a odněkud dýchl závan slaného vzduchu. Pak už to nedrncalo, jen jsem se zvolna pohupoval. Myslím, že tehdy jsem se už hodně těšil.
Jeřáb, vlak, to už jsem znal. Ocelová stěna kontejneru se otevřela a naše krabice rozdělily do kamionů. Některé do jednoho, jiné do jiného. Nejspíš podle označení. Moje krabice mě pečlivě a spolehlivě chránila a tušil jsem, že už brzy doputuji do cíle své cesty.
Bylo říjnové odpoledne, ta moje krabice nedočkavě, přesto ukázněně a mlčenlivě spočívala mezi několika shodnými na ocelové polici v teple obchodního domu. Zpozorněl jsem. Pochopil jsem, že ty hlasy za stěnou tuhého kartonu mé krabice tentokrát patří mně.
„Já myslím, že ano.“
„Ráda bych ho viděla postavený. Jak vypadá.“ Teď se hovor trochu vzdálil, přesto jsem rozuměl.
„Ano, to je přesně ono. Vypadá velmi věrohodně, to je dobrá práce. Líbí se mi.“
„Takže bereme?“
„Určitě.“
Věděl jsem, že teď někomu patřím. Nejsem už jen nějaká umělá hmota. Vezl jsem se hrdě ve své krabici na střeše auta a každému, koho jsme míjeli jsem chtěl říct, že někam a k někomu patřím. V tom domě bylo teplo a cítil jsem, že je mi dobře a hřejivě okolo i uvnitř krabice. Uložili mě na místo v suterénu domku, ale teď už jsem věděl s jistotou, že můj čas přijde brzy.
Za několik týdnů jsem se dočkal. Byla sobota ráno, když se krabice se mnou pohnula. Teprve až se znovu otevřela a vniklo ke mně světlo, stal jsem se členem rodiny. Nade mnou se skláněly dvě hlavy. Muž s prořídlými šedivými vlasy a vlídná žena se usmívali. Ten muž mě vysvobodil a začal mě sezazovat. Chtěl jsem se ukázat v plné kráse, všechny své větvičky nabídnout a rozevřít tak, jak to dokáže opravdový stromek. Jsem přece člen rodiny.
Ta žena přinesla tomu muži kávu, zatímco on se pustil do zdobení. Neuměl bych si nikdy představit tolik krásy. Ani bych nemohl, vždyť to byly moje první Vánoce. Barevné skleněné koule, menší i větší, světýlka všech barev, měnlivé řetězy a na vrchol přišla nádherná skleněná špice. Teď mě rozsvítili. To byla nádhera, byl jsem tak hrdý na to čím jsem. Kdepak, už jsem nebyl neživý výlisek. Vánoční stromek jsem. To se nepoštěstí snadno! Stát se vánočním stromkem a stanout v něčím příbytku.
To hlavní mělo teprve přijít. Ti dva lidé jednou otevřeli dveře a do domu se hlučně vrhnuli další tři lidé. Mladý muž s kufry a jeho mladá žena, která držela a chránila v náručí docela malou holčičku. Líbil se mi ten jejich smích, to povídání jednoho přes druhého, byl jich plný dům. Netrvalo dlouho a otevřely se dveře znovu. Rozesmátá, nadšená a sympaticky hlučná další mladá příchozí. Věděl jsem, že jsem tady pro někoho a zářil jsem nejen svými světýlky, ale hlavně tou největší možnou radostí a teplem. Přijímal jsem s náležitou hrdostí, když mě obdivovali. Hlasy, smích, brebentění jednoho přes druhého, spousta věcí všude okolo.
Zanedlouho přišel večer, který byl jiný. Všichni byli ustrojeni, tajemně se usmívali a pod mými větvemi se začaly kupit balíčky. Vždycky přišel někdo z těch lidí, rozhlédl se a rychle navršil balíčky s mašlemi a zase se kvapně vzdálil. Odněkud pak voněla večeře, cinkaly skleničky a bylo mně tak hezky v tom domě.
Pak se všichni nadšení a natěšení shromáždili okolo mě. Vnímal jsem tu radost a to štěstí, když se radovali s dárky, děkovali jeden druhému, zkoušeli si to a ono, ukazovali všechny ty poklady jeden druhému a já jsem jim k tomu svítil svými světýlky.
Večer se chýlil ke konci a okolo mě se navršila spousta papírů a krabic.
„Tady je ještě něco,“ řekl ten muž, „to jsem našel v té krabici se stromkem.“ Vzal do ruky návod na mé sestavení a podal té ženě. Pak ten potištěný papír šel z ruky do ruky. Na druhé straně listu s jednoduchými instrukcemi stálo napsáno rukou trochu nešikovným písmem:
MERRY CHRISTMAS. 
A vedle těch dvou slov čísi ruka, která patřila někomu docela neznámému, někomu daleko za oceánem, vymalovala  ještě malé srdíčko. 
Porozuměl jsem pravému smyslu, poslání a obsahu Vánoc.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem