Pohádka o stínu

Zdeněk Hanka » Blog » Pohádka o stínu
4.3.2016, Zdeněk Hanka

Možná jste ho zahlédli také. Jen jste si nebyli jisti, zda nešlo o přelud nebo jste někoho přehlédli. Patrně jste se ostýchali s někým o tom zapříst hovor, protože  jste měli za to, že vyslovením nahlas byste možná něco rozbili.

Kdepak, to vůbec nebyla hra světla nebo iluze. Ten stín přišel na svět, aniž by někoho provázel. Prostě stín, který se pohyboval mezi lidmi, vloudil se do davu, spěchal s ním za prací, za zábavou nebo jen tak se toulal městem. Prázdný stín, jako plížící se postava na chodníku spěchal někam za svým cílem. Při nízkém zapadajícím slunci se vyšplhal na zdi domů a kráčel dál spolu s ostatními stíny. Jenomže každý jiný stín k někomu patřil. Každý měl svého člověka a k němu byl nadobro připoutaný.
Tady je na místě prozradit, že onen stín, který nebyl ničí, věděl, že něco není v pořádku. Neměl za sebou, před sebou ani vedle sebe nikoho, kým by byl vržen. Nebloudil však nazdařbůh, jak by se mohlo zdát. Hledal svého člověka. Toho jediného člověka, k němuž by neodlučně patřil od úsvitu až do soumraku. Ba dokonce i tehdy, když by ten jeho člověk otevřel dveře svého domu a rozžehl světlo, stín by se opět přihlásil, aby pevně lpěl u jeho nohou.
Při svém marném bloudění mezi lidmi pustý stín pozoroval zvláštní úkaz. Když se dva lidé, z nichž každý si vleče ten svůj vlastní stín, dostanou blízko k sobě, tak blízko, až se dotýkají, jejich stíny se zmenší. Splynou a už nepokrývají tak velkou plochu. Spojí se a tím se zmenší. 
Takže tak to je – uvažoval stín.
Chtěl poznat, jaké to je mít svého držitele. Kráčel dál a dál po plochách chodníků, po letních pěšinách mezi lesy, mokrým sněhem v předvánočním čase, nočním městem. Tehdy zaznamenal jiný úkaz. Někdy se stín rozdvojí, ba dokonce se může rozdělit na tři i více stínů. To se stane tehdy, když světlo padá z více stran. Zajímavé. 
Jindy zase, když ostré světlo ustoupí a na kraj padne tma, všechny stíny své obrysy ztratí, ba dokonce vymizí. To byla pozoruhodná pozorování, nad nimiž stojí za to se zamýšlet.
Vy, kteří jste se s bludným stínem nesetkali, byste ho možná rádi potkali. Tady vás musím zklamat. Už se vám to podařit nemůže. Když jedno prosluněné odpoledne plul po ploše chodníku, spatřil člověka se svěšenou hlavou. Okamžitě věděl, že je to ten pravý, ten jeho člověk. Nikde okolo žádný stín. Mohlo by se to zdát zvláštní těm, kteří neznali příběh stínu bez adresy. Stín však znehybněl a počkal, až se posmutnělá postava k němu přiblíží natolik, aby mohl splynout s jeho botami a přimknout se k nim. Tehdy se ten člověk zastavil, pohlédl pod nohy, pak před sebe, nad sebe, znovu na chodník, pak znovu proti slunci a znovu na svůj stín. Už oba věděli, že patří k sobě.
Ten člověk si sedl na lavičku a spolu s ním i jeho stín, který se pohodlně rozložil všude tam, kam slunce nedosáhlo. Mohli se dokonce dát do řeči.
„Chyběl jsem ti?“ začal stín.
„Nevěděl jsem, že bys mi mohl chybět. Všude světlo, slunce, všechno jasné, ozářené, bez jakéhokoli stínu. Myslel jsem si, že to je to nejkrásnější, co může být.“
„A není?“ zajímal se stín.
„Přestal jsem si toho světla vážit. Nedoceňoval jsem to pěkné, ty jasné barvy a teplo, protože byly všude, všude, úplně všude. Neměl jsem se na co těšit. Záviděl jsem všem, kteří se mohli radovat z toho, že vystoupili ze stínu a cítili radost a štěstí, když na ně padl sluneční paprsek.“
„Myslím, že rozumím. Všiml jsem si totiž,“ zamýšlel se stín, „že každý si nese nějaký svůj stín. Úplně každý.“
„To jsem postrádal. Chyběly mi ty báječné okamžiky, kdy po době v přítmí člověk vystoupí do světla. Snaží se o to, bojuje o to, aby ho pohladila teplá sluneční zář. Já jsem nepotřeboval o nic takového usilovat.“
„Jsi tedy rád, že jsme se našli?“
„Jsem. Jsem, protože teď už vím, že někdy musím kráčet stínem, ale právě to mě žene ke světlu. Chci se zahřát a tak proto jsem rád, že tě budu mít trvale v patách. Budu vědět, že je potřeba jít dopředu, směrem ke světlu a do světla.“
Stín chvíli mlčel a rozuměl. Pak opět promluvil ke svému člověku:
„Také jsem si všiml, že když se k sobě přiblíží dva lidé, z nichž každý si s sebou vleče ten svůj stín, myslím tak blízko, že ...“
„... já vím. Ano, já to vím. Tak pojď,“ vybídl ten člověk svůj stín, „jdeme hledat.“

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?