Symptomatická nebo kauzální léčba?

Zdeněk Hanka » Blog » Symptomatická nebo kauzální léčba?
24.3.2016, Zdeněk Hanka

Dovolím si právě teď, v době velikonočních svátků, zamyslet se nad dramatickými střety západní a východní kultury. Zvolím přístup medicínský, protože tak mě vedou vyšlapané stopy.

Problém zde nepopiratelně existuje a to je výchozí stav. Ponechejme stranou, zda byla učiněna preventivní opatření, zda bylo možné vývoj předpokládat a případně předejít volnému pádu. Ať tak či onak, problém se rozběhl a prodromální, latentní stadia patrně nepozorována unikla. Unikla, protože demograf a historik jsou na trhu artikl nezajímavý. Věci se tedy hnuly dál, alespoň taková je logika medicínského uvažování. Dříve než se dostaneme k systémově  zdravotnickým pojmům depistáž, tedy důslednému vyhledávání zdrojů, a k pojmu dispenzarizace, tedy aktivnímu sledování, je na místě problém popsat.
To udělat musíme, neboť i zde platí non diagnosis - nulla curatio.
 
Vývoj, který vidíme nejen v Evropě, ale na celém světě je kolizí demografickou. Pozorovatel na Měsíci, pokud by měl příslušné technické zařízení, mohl by dávno sledovat populační změny razantnější, než během celých minulých staletí. V zemích, které označujeme jako východní, strmě roste počet obyvatel, hustota populace se stává neúnosnou. Naproti tomu v částech světa, které pro jednoduchost můžeme označovat jako západní, takovou křivku nevidíme. K tomu se staví fakt, který s tím souvisí svou příčinou i následkem. Země s rostoucí hustotou obyvatel jsou totiž výrazně chudší, jejich životní úroveň je nižší než ve světě západním.
Tyto dva světy byly od sebe tradičně odděleny a vyvíjely se zvlášť a každý jinak, každý svou cestou. Takto rozdílně se vyvíjející dva světy ctily jiné hodnoty, jiné kvality považovaly za důležité, lidé přijali jiná náboženská zázemí. Zejména to poslední se hluboce vkořenilo, protože sjednocuje určitou populaci a jako nedotknutelné je hybnou silou té které kultury. Ke střetu muselo dříve nebo později dojít. Tady lze vinit ty, kdo oslněni a ohlušeni vlastním ohňostrojem neslyšeli nudné demografy a šedovlasé historiky.
Svět nebyl připraven a jedná teď pod emocemi, zbrkle, nesystematicky, naskakuje do jedoucího vlaku. Tady se nabízí otázka – jde o zhoubnou nemoc? Ne. Alternativou totiž nemůže být zánik a léčbou nemůže být chaos. 
Periculum in mora čili nebezpečí z prodlení zde však dozajista hrozí.
Lidé, kteří se přesunují do Evropy netvoří jednotnou skupinu. Neznamená to však, že jedna část toho proudu je bezproblémová a jiná je zdrojem zla. Pokud skutečně přicházející lidi zjednodušeně rozdělíme na dvě skupiny, pak jsou tady především ti, kteří utíkají před zlem, před násilím, před chudobou, kteří si v prostém pudu sebezáchovy chtějí zachránit život. Krok, který dělá každý živý tvor, aniž o něm uvažuje. Týž pud žene prchající zebry, žirafy a antilopy před hořící savanou. Zůstaneme-li u této skupiny, ta také přináší problémy a je pošetilé předstírat, že ne. Tito lidé mají jiné představy o pořádku, o stravovacích návycích, ustavili si jiné vztahy mezi muži a ženami, slaví jiné svátky a žijí jinými tradicemi, mluví jiným jazykem, mají jiné představy o vzdělání, o hygieně a také o svém spirituálním světě. Nelze jim to zazlívat, vyrůstali tak, takové jsou jejich normy. Je ale nutno to vědět. Podobné to bude, když do kupé vlaku vstoupí dvě rozdílné rodiny, které se nikdy nepotkaly a jsou odsouzeny k tomu, aby cestovaly společně. Nezapomínejme, že jejich kupé jsou přeplněna a do vašeho kupé je zavedl zmíněný instinkt.
Tato skupina se stane dříve nebo později součástí kultury západního světa. Za deset, dvacet, za padesát let. To navzdory tomu, že po ukončení války v jejich domovských zemích se velký podíl těchto běženců do těchto zemí navrátí. Protože některé z prvků jednání jsou však pro západní svět nepřijatelné, je třeba zvolit zralý, legislativně spravedlivý, účinný postup, aby turbulence z inkompatibility byly odpovědně řízeny a pominuly co nejdříve. Zavírat dveře je krátkozraké, protože demografický vývoj je nezastavitelný. Pak přirozený tlak na země západního světa je nevyhnutelný, tak jako voda se rozlije zcela přirozeně samospádem tam, kde je jí méně, je to přírodní zákon. Vztekat se je pošetilé a v každém případě nekonstruktivní.
Druhou skupinu tvoří skutečné nebezpečí, fanatičtí vrahové, posedlí zlem a zaslepení svým dogmatem. S těmi nelze vést diskusi, ti si v zájmu zachování planety žádají rázný zásah. Teď hned. Organizovaná vojenská síla podpořená informacemi z tajných služeb je jedinou neodkladnou odpovědí. Neboť jak praví klasik - čelte nemoci, hned když přichází. Je nepřijatelné, aby rozsévali násilí a strach mezi lidmi, takový život si nikdo nepřeje. Zde je role armád odůvodněná a není nejmenší důvod k otálení. Za tím kráčí smrt, kdo z boje utíká.
Klíčem tedy je, jak se zdá, rozlišování. Mít podrobné informace o lidech, kteří jsou v pohybu. To je právě tak nesnadné, jak je to nutné. Neznáme je a oni neznají nás, ale stažení rolety věci nevyřeší a navíc je neetické.
Řekněme si otevřeně. Nerozumíme těm lidem, nevíme, kdo jsou, nemáme tušení, co je vede do hloubky civilizace, která je jim cizí. Stačí to jako důvod k závoře přes cestu? Snaha je zastavit z pohledu demografického trendu je opatření, které je neudržitelné. Planeta bude mít velmi brzy mnohem víc obyvatel, než má dnes. V tom to vězí.
Opět se vracím na pole medicíny. Depistáž. Aktivní vyhledávání těch, kteří jsou pro společnost nepřijatelní. Nepodceňovat žádné varování, žádný signál.
Přišel za mnou student, kterého jsem dřív neviděl. Zeptal se mě přímo a bez okolků, jestli jsem křesťan. Tady se můžeme zamýšlet, jestli se tím zvedá červený praporek. Na té otázce nic není, pokud padne v odpovídající diskusi. Zazní-li však z čistého nebe o přestávce naléhavě, zblízka, rychle, s vážnou tváří, adresně a bez jakékoli souvislosti, pak je znepokojivá.
Kde vidím nebezpečí?
Jak bychom se na problém dívali v případě pacienta, pokud tým lékařů by byl rozhádaný, popuzený a vzájemně by se všichni uráželi? Tady je třeba zasáhnout nejdříve.
Vnitřní rozbratření je životně nebezpečné, protože zvyšuje míru obecné zranitelnosti, právě tak jako panický strach. Posměšný pojem sluníčkář kategorizuje a uzavírá do klatby ty, kteří k řešení nechtějí volit násilí. To zaslouží diskusi, nikoli odsouzení a zesměšnění. Lidé, kteří sahají po urážkách tak činí ze slepoty, ze strachu a pod vlivem emocí. Vznícené emoce nikdy nebyly dobrým rádcem. Tím méně při léčbě.
Za oprávněné považuji zavést důkladnou evidenci těch, kteří se zabydlují v zemích západního světa. Míra informací obecně stojí v nepřímé úměře proti risku. Více vím, méně riskuji. Je nemístným luxusem malovat svět narůžovo. Chci vědět, kdo jsi, svět je nebezpečný a pokud nemáš co skrývat, rád budeš takové pravidlo respektovat. Vždyť právě řízené otevření bran dává tu možnost. Tady je ale třeba reagovat na každý signál. Přehlédnutí signálů vedlo i k tragédii v třebešínské škole nebo k řadě sebevražd u šikanovaných dětí. To se jistě nevztahuje jen na skupiny, vyčleněné podle paušalizujícího kritéria.
Nepřehlížet varovné signály. Tu větu napíšu ještě jednou. Nepřehlížet varovné signály.
V pohotovostní službě se občas stane, že záchranář je zachraňovanou osobou hrubě napaden. Znamená to, že všichni zachraňovaní jsou násilníci? Existují však varovné signály.
Mluvíme-li o té druhé skupině, té nebezpečné, pak je třeba sáhnout do historické paměti. Appeasement nikdy nepomohl proti násilí. Zlo musí být zastaveno rázně a silou. Když nedbáš nebezpečí, přijde rychleji. Zloba, závist, zášť, ať už pominou. Není alternativy. Kdo chce tvrdit, že zvítězit musí lež a nenávist, je nebezpečný a nemocný člověk. A dává to o sobě vědět předem.
Vrátíme-li s k modelu léčby, pak je zde prvek dispenzarizace, tedy další sledování v případech, že se důvod ke sledování objeví. To budiž úkolem služeb k tomu určených a vycvičených. Je v tom něco amorálního či politicky nekorektního?
Demografickou skutečnost je třeba vědomě a zralým způsobem přijmout na úrovni civilizace, k níž se západní svět hlásí, podobně, jako se svět musí postavit k úbytku přírodních zdrojů a ke způsobu získávání energie pro budoucnost. Není možné se v nenávisti vzájemně pobít.
Naproti tomu s někým, kdo má nutkání nastražit třaskavinu mezi obyčejné lidi, s někým, kdo dokáže programově někomu uříznout hlavu, nesmí však nikdo rozumný mít slitování. Bez ohledu na to, k čemu se hlásí.
Nemohou být právě ti, kteří utíkají před tímto vypuštěným džinem nápomocní?
Je nutné navzájem se v nesnadné situaci, společné pro všechny, urážet a vzájemně zesměšňovat?
Není známkou zralosti, umět rozlišovat?
Dokážu otevřít dveře svého domu tomu, s kým mi může být dobře a současně rázně svůj dům bránit proti násilí, zlu a nenávisti?
Nechtěl bych, aby nejen v mém domě zvítězila pravda a láska?
Bene diagnosticur, bene curatur.

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?