Jak jsem cestoval

Zdeněk Hanka » Blog » Jak jsem cestoval
28.4.2016, Zdeněk Hanka

Do České republiky se vracím v intervalech, které mě zavedou pokaždé do trochu jiné země. Zamyslím se nad tím, do jaké země jsem se vrátil tentokrát. Jistěže jde o pohled subjektivní, který dozajista nese známky povrchního soudu. Mohu ale srovnávat horizontálně, mám na mysli srovnání dvou zemí a také vertikálně, tedy zamyslet se nad vývojem.

V těchto dnech běží na stanici CNN seriál věnovaný osmdesátým letům a osobnostem, které změnily svět k lepšímu. Ronald Reagan, Michail Gorbačov, Václav Havel se tehdy právem dostali na titulní stránky světových listů. To proto – poeticky řečeno – že v jejich stopě vyrostly květiny. Máme v paměti a seriál připomněl to nelíčené štěstí z nádherného vítězství, které vzešlo z volání „Máme holé ruce“. To se znásobilo do mohutné pozitivní síly, střádané po desítky let. Ta je zřejmá z obrazovky, sleduji-li seriál o osmdesátých letech a dík té síle padl restriktivní režim, diktovaný sovětskou doktrínou. Československo mělo jednoznačně nejrespektovanějšího prezidenta na světě. Václav Havel povýšil Československo na velmoc v oblasti lidských práv a humanity. Prezidenti Bush, Clinton, nebo Dalajlama a desítky dalších přijeli do Československa, reprezentovaného Václavem Havlem.
Devadesátá léta stočila kompas a nepozorovaně napřela zemi poněkud jiným směrem. Nejsem politolog a proto si mohu dovolit vlastní, tedy nefundované zamyšlení. Dnes se domnívám, že šlo o promyšlený záměr. Svět nebyl ideální na žádné ze stran pomyslné železné opony. Jeví se mi proto jako rafinované vzít zpoza oné opony to, co jako problematické je předmětem diskusí, nebo funguje jinak, a to pak přenést ve zkomolené, karikované podobě a předestřít motivovaným lidem. Hlavou mi v té souvislosti běží připomínka privatizace v podobě povodně. Nesporně erudovaní ekonomové a prognostici přece museli očekávat, že cesta, kterou určili, vzbudí zklamání, otevře cestu podvodům a otřese důvěrou v novou demokracii. Morálka se stala předmětem posměchu, dodržování pravidel kleslo v očích obecné veřejnosti do kategorie pošetilosti, obhajování pravdy a lásky se začalo vyslovovat tiše a se studem.
Mnoho lidí právě tento zvrat koncem devadesátých let vyhnal ze země, kterou milují a které chtěli nabídnout to nejlepší ze svých schopností.
Kormidlo se stočilo.
Do jaké země jsem se tedy vrátil? Při své návštěvě jsem získal dojem, že země je názorově rozdělena ostrou břitvou vedví. Troufnu si zvednout varovně prst. Je-li totiž kteroukoli společností veden ostrý řez, hrozí občanský střet. Na jedné straně je hlas, který obvykle nemá ve svém rejstříku křik a bušení se v prsa. Setkal jsem se s těmi lidmi a hluboce si takových setkání vážím. Tito lidé věří, že budoucností s perspektivou je dodržování pravidel, komunikace bez konfrontace, slušnost, kde každý poctivě dělá to co umí. Jsou si vědomi toho, v jak skvostné a malebné zemi žijí, zemi plné kulturních pokladů, talentovaných a vzdělaných lidí.
Na druhé straně zřetelně stojí ti, které vnímám jako celek a dovolím si pro ně najít společné prvky. Ti vám visí agresivně za nárazníkem, věříce ve vlastní důležitost, dusí se vlastní žlučí, když komentují zprávy na internetu, zaměňujíce obyčejnou sprostotu za svobodu slova, jsou to ti, kteří si stahují zadarmo z internetu písničky, knížky a filmy, ti kteří považují za patřičné jakoukoli chytristikou unikat z daní, ti, kteří vám jedno říkají a jiné si myslí, tedy vám lžou. Jsou to ti, kteří jsou hotovi užít zbraň, kdyby ji dostali do rukou. Setkal jsem se i s takovými. Takový postoj pramení snad z vlastní neschopnosti v té či oné oblasti.
V majonéze obloženého chlebíčku jsem našel vlas. Takový chlebíček se odmítá. Prodavačka doslova řekla své kolegyni: „On mi to málem hodil na hlavu.“ Ba co víc, lidé stojící ve frontě se cítili být zdržováni. Myslím, že se všichni měli sebrat a opustit prodejnu.
Chtěl bych poznamenat, že s těmi pozitivními jsem se setkal vědomě a cíleně, s nimi jsem měl předem domluvena jednání a vážím si těchto lidí, právě tak jako cti být jim nablízku. S těmi druhými jsem se potkával náhodně, leč zhusta.
Setkal jsem se s člověkem, který obdivně popisoval historku z jakéhosi mezinárodního hokejového klání. Hráči měli, podle jeho vyprávění, v závěrečné soutěži dovednosti kličkovat v co nejkratším čase s pukem na hokejce mezi překážkami. Všichni poctivě soupeřili, ale český hokejista našel skulinu v pravidlech, poslal puk přímo podél překážek a sám pak kličkoval nejrychleji ze všech, zbaviv se puku. Jak české.
Uvedu-li, že chodec v Kanadě stojí na přechodu, má-li červenou, třebaže široko daleko není auto v dohledu, jedni se tomu s despektem vysmějí. Jiní porozumí v čem tkví společenská zralost.
Těším se, že příště se vrátím do země, která své svobodě porozumí.

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Radka J. - 13.6.2017 10:15

Smutné, leč pravdivé.

 

Odesláno z IP: 86.49.151.129