Maminkám

Zdeněk Hanka » Blog » Maminkám
5.5.2016, Zdeněk Hanka

Odmysleme si křídla, pathos a aureolu okolo věty, kterou při příležitosti Dne matek rozvinu. Přirozeně mi v mém zamyšlení nejde o prostý biologický fakt. Mám na mysli tvrzení, že bez maminek, by náš svět už neexistoval. Mluvím o těch bezejmenných maminkách, které proteplují kouty, kde je zima, mluvím o maminkách, jejichž ruce známe tak důvěrně po celý život.
Být maminkou je úžasný dar a my, muži, můžeme jen závidět, že nám není dopřáno být maminkou.

Role táty je jiná, třebaže je také skvostná a krásně závažná, pokud jí porozumíme. My muži máme taky své tátovství, to je ale jiné, než jsou maminkovské dlaně a srdce. Můžeme být jakkoli dospělí, kamkoli nás mohou zavést naše profesionální cesty, vždycky si dokážeme vybavit vůni buchet, které maminka v neděli odpoledne upekla. Dětské roky si ve vzpomínkách uchovávají různí lidé různě. Tou pulsující tepnou, která prochází každým šťastným dětstvím je však maminčin úsměv, její hlas a jistota zázemí. Třeba zná jen několik vtipů, které s radostí vypráví opakovaně, ale vy právě ten její vtip teď chcete slyšet znovu. Vidíte ji, jak stojí u žehlení, už je večer a maminka si zpívá. Možná její intonace ujíždí, ale vy chcete vrátit ten čas, kdy si prozpěvuje po svém, pro sebe a pro radost. Kolik lásky a trpělivosti naše maminky prokazují tím, že pečlivě perou a skládají dětská trička, zašívají je, aby na druhý den utrpěla znovu stejné jizvy z letních her.
Je to pravé štěstí být maminkou, opravdovou maminkou, která si sedne na okraj dětské postele, když je to potřeba. Teplota, špatná známka, dětská zklamání, se za přítomnosti maminky  spolehlivě rozpouští. Vidíme, jak se její měkké prsty přehrabují v krabičce s knoflíky, to aby našla ten pravý. Maminka, taková o které píšu, bude bojovat do padnutí proti libovolné přesile, když bude v ohrožení ten její špunt. Být maminkou je dar a čest.
Přijde čas, kdy odcházíme do vlastního života, ale v očích maminky jsme pořád tím, koho musí bránit, stát na stráži a chránit před nebezpečím okolního světa. To i přesto, že ty její ruce už slábnou a krok se zpomalil. Věnuje svůj poslední dech, kdykoli bude cítit ohrožení svého caparta, i když ten je už o dvě hlavy větší než je ona sama. Maminka jediná si pečlivě schovává všechny pozdravy, odeslané na barevných pohlednicích z Varadera, Paříže, Riviéry, Malty, New Yorku a Tokia. Ukládá si je do krabice spolu s kresbami, které dostala před desítkami let k Mezinárodnímu dni žen. Znovu a znovu se k nim vrací a třídí si je, to jen proto, aby se ujistila, že ten její človíček se má dobře.
Čas bere sílu každému z nás. Ty maminčiny teplé ruce se drží najednou chodítka, aby ji dovedlo ke skříňce, kam si ukládá ty své drobné poklady, dopisy, pozdravy a před desítkami let ručně vyrobené dárky.
Každému dítěti přeji maminku, tu, která bude právě tou nejlepší na světě. Maminku, která je tím neselhávajícím přístavem za každého počasí, maminku, kterou si neseme v sobě do dospělosti, maminku, která je s námi, třebaže jen pomyslně, i když se právě nedaří.  Svět by byl prázdný, studený a k nežití, kdyby nebylo tepla našich maminek, bezejmenných, starostlivých a neselhávajících maminek. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Radka J. - 13.6.2017 10:15

Děkuji za krásný článek za všechny maminky, které tato slova nemají možnost číst. Jsou krásná, pravdivá, dojemná, laskavá. :-)

Odesláno z IP: 86.49.151.129