Tempora mutantur

Zdeněk Hanka » Blog » Tempora mutantur
7.5.2016, Zdeněk Hanka

Vstoupil jsem do míst, do nichž bych dnes vstupoval jen těžko. Ne snad, že by ta místa tak docela vzal čas, ale změnila se doba, změnila se pravidla. A tak volám spolu s Karlem Gottem - Hej, páni konšelé, vyslyšte nevinný přání, hej, páni konšelé, já bych chtěl na Zemi ráj...
ale od začátku

Minuli jsme vysokou budovu, která je pro Cape Canaveral charakteristická. Tam se rodí ta úžasná technická díla. Tyčila se k oblakům a už jen vědomím, že uvnitř ta nejjemnější technika v gigantickém rozměru a dokonalé přesnosti nabývá smyslu a konkrétní podoby vedla k pokoře. Stačilo pak jen odhlédnout a očima šplhat po dlouhém vrženém stínu. Ten návštěvníka přivedl k legendárnímu Saturnu 5. Hrdě, pevně, mohutný tam stál a přece právě z něj vanula ta jemná klenotnická preciznost. Stačilo si přimyslet líné kotouče páry padající ze čtyř obrovských motorů. Důstojně dával na srozuměnou, že je produktem lidského ducha a umu a dokáže si podat ruku s oběžnou dráhou.
A tam nedaleko? Ano, stál tam a vypadal najednou docela přirozeně jako každé jiné vpravdě umělecké technické dílo. Spaceshuttle čili raketoplán. Opravdový, skutečný, pravý, autentický. Najednou nebyl tak veliký, jak by člověk očekával, přesto to byl on, ošlehaný návratem do atmosféry. Docela skromný, a přesto budící respekt.
„Chcete se podívat dovnitř?“
„Dovnitř? Opravdu?“
„Jistě, jen na nic nesahejte, teď sice neplánujeme sevřít otěže do dlaní a vybídnout stroj ostruhami, ale buďte si vědomi, že všechny přístroje jsou plně funkční.“
„A my smíme dovnitř?“
„Račte, prosím, zde jsou schůdky.“
To pozvání na odbornou stáž tehdy získalo od americké organizace HOPE celkem šest českých řídících pracovníků ve zdravotnictví a dodnes vnímám tu vřelou atmosféru a také vidím ta úžasná místa, která jsme navštívili a ptám se sám sebe – mohlo by se to stát i dnes? Ta otázka nemá nést stopy nostalgie, nýbrž zdravé motivace.
Vystoupili jsme tedy po schůdcích, prosyceni hlubokým respektem ke schopnostem techniků a inženýrů, specialistů v řadě odborností.
Sedadla právě taková, jaká známe z osobních automobilů, snad jen vyšší a celá modrá. Představa, že právě v nich ti mimořádně stateční lidé skutečně cestovali až na oběžnou dráhu, byla omračující. Palubní deska připomínala rozzářené noční velkoměsto. Několik pravidelně rozmístěných obrazovek po celé šířce přístrojové desky a ta pak už jen byla poseta táhly, tlačítky, měřicími přístroji, nesčetnými kontrolkami. Mezi oběma sedadly pult podobně zaplavený přístroji a podivnými udělátky. Každé z nich zcela nepochybně mělo svůj hluboký smysl. Nad hlavami obou astronautů se pak rozbíhala další řada technických zařízení, jinak řečeno, zrak nemohl spočinout na místě, kde by se nenašel nějaký budík nebo spouštěč. Ne dost na tom. Do nákladové zadní části stroje se nabízel právě tak impozantní pohled. I tam se našlo místo pro přístroje, pro která laik nemá jméno. Raketoplán. Opravdový raketoplán, který byl na oběžné dráze a já v něm stojím a dívám se na ten zázrak techniky a oslavy lidského důvtipu.
 
Náš laskavý hostitel nám na jiném místě zdvořile, lež důrazně vydal pokyn:
„Prosím, nehlasujte.“ Pak otevřel dveře a vedl nás chodbou tiše, abychom nerušili, nahoru do zázemí s arkádami, na místa, kde už senátoři nesedají. Stanuli jsme v kongresu Spojených států amerických. Museli jsme být tiše, protože pod námi v lavicích urovnaných do kruhu na modrém koberci s hvězdami rokovali kongresmeni. Na pořadu dne bylo zdravotnictví, ale respektujíce pokyn, nevyjadřovali jsme se. Nad námi klenutý strop a pod námi kultivovaně vystupovali ti, kteří k tématu zjevně měli co říct. Když jsme dost nasákli atmosféru a hrozilo, že se snad pustíme do diskuse, náš průvodce laskavě gestem dal najevo, že je čas odejít.
 
Do jiné budovy, tak důvěrně známé z televizních přenosů, vede vchodů několik. Ostatně dovolil jsem si tuto znalost na základě osobní zkušenosti využít v novele Zrcadlo v mlze. My jsme vstupovali ze strany, kde bělostná budova vytváří oblouk tvořený šesti ušlechtile se tyčícími sloupy.
„Pojďte tady tudy,“ po širokých schodech jsme se nechali vést vzhůru, jsouce před tím vybídnuti k příslušnému úboru. V Bílém domě, sídle amerických prezidentů člověk není každý den, pokud právě není prezidentem. Tedy spíše uklízečkou, protože ta je tam zřejmě opravdu denně. „Prosím, a zde,“ zastavil nás muž s vysílačkou, „za těmito dveřmi je pracovna pana prezidenta, tedy Oválná pracovna.“ Oněměli jsme.
„Okamžik,“ muž vstoupil dovnitř a za několik sekund se k nám opět vrátil, aby navázal, „můžeme jít dovnitř, pan prezident,“ – tehdy šlo o Billa Clintona – „zde právě přítomen není. Snad jen o maličkost vás poprosím. Pan prezident zpravidla není rád, když někdo fotografuje jeho psací stůl. Prosím, pojďte dál.“
Vím, že pracovně dominoval úctyhodný těžký psací stůl po pravé straně, stojící před trojdílným vysokým oknem. Právě ten jsme neměli fotografovat. Dvě vlajky za stolem a po stěnách okolo obrazy. Možná se mi vzpomínka na tu dějinnou událost rozostřila, mám však za to, že jsem viděl portrét George Washingtona a Abrahama Lincolna. Osobně přítomni nebyli. Do stěn vtlačené apsidové výklenky mi ale utkvěly zcela určitě, právě tak jako obrovský kulatý znak prezidenta Spojených států amerických s orlem na temně modrém koberci. Je možné, že koberec se s prezidenty mění, tehdy byl modrý a já jsem po něm kráčel, podobně jako prezident Clinton nebo jeho uklízečka, která mu vysypávala koše. A nefotografovala mu psací stůl.
Jsou pojmy, které vzbudí tichou pozornost u odborníků. Jsou však i takové instituce, o nichž se ví všeobecně, že jsou baštou vrcholné profesionality. Pozvání k odborně přátelské diskusi na zdravotnická a medicínská témata přímo do samého kotle, z něhož vycházejí zásadní vědecké práce celosvětového významu, do kadlubu vědy, je v daném případě tím, čím je pro zpěváka La Scala nebo Carnegie Hall. Na dveřích pracoven v John Hopkins Hospital jsme viděli jmenovky těch, po nichž jsou pojmenované syndromy, jména vědců, kteří existují jen v textech skript a učebnic. Přesto mohu říct, že česká medicína s nimi může držet věcný a fundovaný dialog a biochemická, laboratorní či jinak monitorovaná data, vycházející z přístrojové techniky promlouvají jazykem zcela kompatibilním s tím, na který je český lékař připravený.
Jak laskavá a příznivá na mezinárodní scéně byla doba, která mi o několik let později umožnila začátkem roku devadesát devět vstoupit s dvěma školačkami až do kokpitu zaoceánského letadla! Prostě jsme zaklepali s tím, že bychom se rádi alespoň v představě na chvíli stali piloty.
„Proč ne?“ souhlasil tehdy kapitán, který nám otevřel na první zaklepání. Seděli tam tehdy dva muži. Měli bílé košile, inu, takový je mrav pilotů. Stáli jsme jim za zády a oni s námi rozmlouvali, svírajíce kniply. Já v sobě stále chovám tu klukovskou krev, zeptal jsem se proto kapitána, zda bych mohl usednout do jeho křesla. Jen kvůli fotografii.
„Nemám námitek, křeslo slouží mně, může posloužit i vám.“ Uvolnil své sedadlo a nechal mě usadit se v něm. Nedotýkal jsem se ničeho. Co kybychom pak zabloudili nebo dostali ve vzduchu smyk. Moje žena pořídila několik fotografií a já jsem s poděkováním i s oběma dcerami v dobré pohodě sedadlo opustil.

Jak je krásné, když jeden řekne to co opravdu myslí a ten druhý mu bez rozpaků věří.
 
 
Prý bejval svět jak z růže květ, či háj.
Prý žádná zlost a lásky dost, jó, ráj.
Prý bejval svět jak z růže květ a já se ptal,
proč nezůstal jen chvíli dál,
pouze chvíli dál.
 
Prý bejval svět, jó, říkal děd, jak sen.
Prý žádnej kvér a spousta her a žen.
Tak bejval svět před fůrou let a já se ptal,
proč nezůstal jen chvíli dál,
pouze chvíli dál.
 
Hej, páni konšelé, vyslyště nevinný přání!
Hej, páni konšelé, já bych chtěl na zemi ráj!
Možná, že mám přání omšelé.
Svět je však zlej, a proto,
 
hej, páni konšelé,
já bych rád měl ráj.
Hej páni, konšelé, já bych chtěl na Zemi ráj...
 
(úryvek: Hej, páni konšelé - Jiří Štaidl/Jaromír Klempíř, Karel Gott)


Pedro Weingärtner, Tempora mutantur, 1889. Olej na plátně, 160,4 x 93,4 cm. Muzeum umění Rio Grande do Sul, Porto Alegre Brazílie

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem