Pod sedlinou času

Zdeněk Hanka » Blog » Pod sedlinou času
7.5.2016, Zdeněk Hanka

Udělejte to někdy taky. Mě k tomu vedla nutnost najít nějaké starší papíry a tak jsem hledal všude, zejména na místech, kam se ukládá to, co chceme ztratit. Jako vedlejší nález na mě vyplul svazek mé vlastní postgraduální práce, věnované imunologii novorozenců. Data, tabulky, hodnoty, grafy. Vlistoval jsem se a s příjemným úsměvem se nechal zavést do pohaslé chodby času.

Dovolím si vzít vás s sebou, máte-li dost shovívavosti, na procházku tou dobou v sépiovém tónu staré fotografie. Byl začátek devadesátých let a já jsem mohl rozepnout křídla a odjet na stáž na Universitu do Říma za konkrétním panem profesorem, abych s ním mohl srovnat krok alespoň na část jeho mapy v dané tématice. Holohlavý muž s plnovousem a drátěnými brejličkami vysoce soustředěný a přesný nad mikroskopem uměl ukázat i jinou svou tvář.
Měl dva automobily. Ten jeden odpovídal statutu jeho společenského zařazení. Šlo o temně šedivou luxusní lancii v tónu hluboké metalízy. Okna stíněná, palubní deska zdvořilá, jakoby rozuměla, že za volantem sedí respektovaný muž. Do vozu na sedadlo ve světlé kůži usedal s vážnou tváří, měkce nechal dolehnout dveře, ubezpečil se, že i já mám pohodlí a nehlučně vyplul. Jel zvolna, motor předl téměř neslyšně a na každém přechodu se usmíval na ty, kteří měli v úmyslu přejít. Tehdy vždy zastavil, spustil okénko a vlídně pokynul: „Per favore, signora.“ Stařence na chodníku nezbývalo než se v úctě malinko uklonit a před vyleštěným vozem přejít. Za volantem tohoto vozu vykazoval pan profesor bezednou díž trpělivosti. Těmi blázny na vespách a v rachotících krámech okolo se nenechal strhnout k tomu, aby snad utrousil nějaký necitelný komentář. Jemně jen s chápavým úsměvem zavrtěl hlavou a nepatrně svraštil obočí. Do svého vozu lancia vstupoval v obleku a s kravatou.
Pozval mě na odpolední výlet za přáteli k posezení u vína. Byl jsem v rozpacích, protože jsem nemohl soupeřit ve stylu. Ujistil mě, že džíny a tričko jsou právě vhodné.
Na dohodnutém místě mě uvítal ale někdo docela jiný. Přiřítil se fiat osmsetpadesátka s rámusem slyšitelným celým Věčným městem. Zasekl to u chodníku a energicky vyběhl z auta. Džíny a tričko v barvách Associazione Sportiva Roma, rozhazoval rukama, jako by byl napaden sršni. Nevěřil jsem tomu co vidím. Fiatka původně nejspíš zelená, možná červená nesla známky bitvy v Chalonských polích. S dveřmi musel prásknout několikrát a pokaždé zručně držel kličku, aby uspěl, sedadla pocházela každé z jiného stroje a to jedno bylo zřetelně o číslo menší. Vyrazili jsme na cestu ve stylu Nuvolariho. Na plný plyn tak, až jsem ztratil orientaci v tom, kde a kdy se musím držet. Řím ve zrychleném filmu, úzké uličky prolétal s milimetrovou přesností. Vykřikoval na všechny strany, vystrkoval levičku v nehorázných gestech a kličkoval mezi ostatními hráči silničního provozu.  Přijeli jsme v pořádku a bylo zřejmé, že si to pan profesor užil.   
Následující ráno – lancia.
Pro zmíněnou stáž mi bylo nabídnuto neobvyklé ubytování, proti němuž jsem neměl nejmenší technické ani duchovní námitky. Po celou dobu jsem přenocoval v klášteře. Potkával jsem v chodbách tiché skupinky sester v širokých bílých kloboucích se zprohýbanými okraji, tak jak je známe z filmů. Plaše vždy po mě krátce hodily pohledem, ale jen tak, aby nepotřísnily svou čistotu vizuálním náporem. Spěchaly drobnými krůčky těsně podél stěny a snad po dobu míjení i zadžely dech. Taková nebývalá invaze, třebaže předem sjednaná, jistě vnášela nepokoj, který byl pravděpodobně korigován nějakými vnitřními naléhavými pokyny.  I já jsem pak už získal svůj rytmus v navyklém rituálu. Chodíval jsem z pracoviště v tutéž dobu, která odpovídala snad rozjímání či jiné tiché činnosti v souladu s řeholí. Sestry nebyly přítomny v objektu, možná vždy v tu dobu prodlévaly v zahradě a s konví v bělostných rukou si tiše zpívaly. Vážil jsem si toho, že jsem měl klidný pokoj  s výhledem do ušlechtile udržovaného parku a nevadilo mi proto, že koupelna je přes chodbu.
Ten den jsem se vracel z laboratoře o dobré dvě hodiny později. Unaveně jsem si šel dopřát svou večerní lázeň a přes tu chodbu na cestě zpět do pokoje jsem se opásal jen velmi úspornou osuškou, tu velkou na tělo jsem zanechal v koupelně. Bůh ví, a On to sestrám jistě potvrdí, že nebylo mým úmyslem vstoupit jejich kohortě přímo do náruče. Tolik paniky, pískotu, křižování a zakrytých zraků, když se pochodová švadrona rozmetala, se nevidí. Napříště jsem byl ostražitější já a zcela jistě i sestry.
Pana profesora jsem zase pobavil tím, že jsem uměl číst azbuku. Objevil se mu na stole odborný text, nad nímž byl bezradný. Věděl, kde je jeho horní okraj a kde dolní, odtud však tápal. Byl rusky. Podařilo se vyluštit jazyk Chetitů, musí nějaký obsah mít i tento text. Nachomýtl jsem se mu přes rameno a vzpomněl na školní léta. Pan profesor byl omráčen.
„Tady to musíte předvést kolegům. To musí vidět! Okamžik, přestaňte číst. Neuvěřitelné. Vy umíte luštit tyto znaky?“
„Navíc rozumím i obsahu.“ Tady už jsem se zřetelně chvástal.
„To je úžasné. Něco fenomenálního! Hned tady budu.“ Zmizel a vrátil se s družinou vědeckých pracovníků z jiných laboratoří a další ještě přicházeli.
„Čtěte,“ velel. Všichni ztichli a já jsem dostal slovo. Dokonce jsem si dával záležet na tom, abych nešidil své posluchače o onen temný houpavý přízvuk. Odstavec ocenili potleskem a ještě dlouho o mém cirkusovém čísle hovořili.
 
Svou znovu objevenou práci na téma novorozenecké imunologie jsem opět sklepal do hraničky a uložil. To proto, abych se zase někdy náhodně osvěžil douškem, konzervovaným v oněch materiálech.


Gilbert Garcin, Běh po čase

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?