Začalo to volnými tempy

Zdeněk Hanka » Blog » Začalo to volnými tempy
7.5.2016, Zdeněk Hanka

Domluva byla jasná. Zařízení bude na místě a konspirace byla zpečetěna. Ačkoli jsme tehdy přiletěli z jiných startovacích drah a jiný den, setkání klaplo na minutu, tak jak bylo dohodnuto. Ve čtrnáct hodin před hlavním vchodem starobylé La Catedral de la Virgen María Concepción Immaculada de la Habana. Čtrnáct nula nula a blížili jsme se sobě, proti nám dvěma kráčel můj bratr.

„Teď už jen dojet na místo,“ pravil, „budou tam.“ V bondovce by akce neproběhla lépe. Dosud bez kazu. O ten jsem se postaral později až já.
Malým mikrobusem jsme se dostavili podle předem sjednaného plánu ke kótě v podobě chýše zastřešené palmovými listy a tam už čekal expertní tým potápěčů, který měl provést náležitou instruktáž. Tady začal plán klopýtat, fotografická dokumentace to dokládá.
„Potápěl jste se někdy?“ zeptal se ten muž a neodhadl míru nadšení v mé kvapné odpovědi.
„¡Sí, sí, claro que sí!“ Nebyla to tak docela pravda, jenomže já jsem si chtěl ukrátit nudné teoretické výklady.
„Inu, dobrá tedy.“ Přistoupil k prvnímu kroku, domnívaje se, že před ním stojí profesionál, zkušený oceánolog. Vzal kyslíkové přístroje, můj i ten svůj a vykročili jsme na molo. Přikyvoval jsem s výrazem světáka.
„Hodíme si to do vody, jsou tady asi tři metry a oblíknete si to tam dole, na dně. Je to snadnější, než na suchu.“ Usmál jsem se a jemně přiklývl, protože to my, mořskými vlnami zdravě oliskaní potápěči, přece dobře víme. Obě kyslíkové láhve s postrojem šplouchly do krystalicky čisté vody a na dně zvířily jemný písek. Zdálo se mi to dost hluboko a tázavě jsem zvedl oči ke svému průvodci.
„Dostanete závaží, to vás stáhne dolů.“ Teprve teď jsem si začínal uvědomovat mohutnost vod Karibiku. Pak pokračoval zlověstným příslibem. „Já vás tam dole trochu přišlápnu, abychom vyzkoušeli, jak těsní maska.“ Nečekal na můj souhlas, na nohou ploutve a hladce vklouzl do vody. Následoval jsem ho. Tam si snadno na sebe navlékl postroj s kyslíkovou lahví a do pusy si zaťal náustek. Pak nechal vpustit něco mohutných bublin z láhve do brýlí, snadno si je nasadil a ukázal mi zvednutý palec. Napodobil jsem ho ve všem co dělal.
Pak mi naznačil, že nadchází zkouška. Zatímco já, podoben rejnoku jsem se vznášel nad písčitým dnem, sešlápla mě jeho ploutev až na doraz. Mým úkolem bylo dýchat. Jenomže v puse jsem svíral spíše než náustek jakýsi špalek. Vzduch nešel žádným směrem. Ukazoval mi něco, ale já jsem se pod tlakem jeho ploutve zoufale dusil. Nic. Ani tam, ani zpět. Kmital jsem rukama do stran, ale on držel. Teprve po nekonečném zápasu jsem se vymanil a fialový v tváři jsem se dostal nad hladinu a zalapal po blahodárném vzduchu. Udivilo ho to, zkontroloval mi ventil, vytáhl si náustek a pak utrousil jen tak.
„Lo siento, está cerrado.“ Zavřený přívod! Maličkost, na kterou zapomněl. Ventil tedy otevřel a přišel s další radou.
„Poplujeme tady společně nad tím šelfem. Hloubka není větší než pět metrů a tak jako tak nejbarevnější je to právě tady. Hejna pestrých ryb a voda je dnes zvlášť čistá.“ Teď už jsem se nemohl dočkat. „Tam, asi tak pět set metrů odtud, už je prudký spád dolů, do hloubky. Tam je zima a tma. Takže my se vrátíme přibližně tam odtud.“ Pohodil dlaní někam nad vlny.
Vypluli jsme a já jsem viděl vedle sebe jeho ladně se vlnící postavu. Snad jsem se také pohyboval podobně. Alespoň jeho občas zdvižený palec mě o tom přesvědčoval. Těch ryb, jasně modrých, žlutých, pruhovaných, malých i větších, baculatých i štíhlých, těch barevných korálů. Barevná paleta, v níž nechybělo nic. Světlo lámané vlnami si pohrávalo se všemi těmi zvláštními tvory a já jsem se jen rozhlížel a rozhlížel.
Můj průvodce a instruktor mi naznačil, že mi chce něco říct. Vypluli jsme na hladinu a dozvěděl jsem se, že v jeho láhvi už je jen rezerva a on se tedy musí vrátit. Já ať si ještě vychutnávám tu úžasnou expozici a pak ať ho následuju k břehu. Přikývl jsem a nechal jsem ho oddělit se ode mne.
Stal jsem se pánem oceánu. Chtěl jsem vidět víc. Tady, právě v této oblasti žije čtyřicet druhů žraloků – připomínal jsem si. Musím vidět živého žraloka. Ten je ale dál, musím blíž za ním, z mořských akvárií ho znám, jenomže tam polehává, krotký a unavený. Vídět skutečného vládce vod, žraloka, pružného a hbitého. Ještě tedy kousek, ještě o trochu dál.
Tady jsem zaznamenal onen hlubinný schod. Dobrá, navrhl jsem sám sobě, dál tedy ne. Podél té stěny se však spustit mohu. Ta mě povede a co objevím, to objevím.
Hlavou dolů, jako kolega legendární Jacques-Yves, spouštěl jsem se hlouběji a hlouběji. Opojen tím bohatstvím jsem nevnímal, že voda je už chladná a okolo se rozprostírá tma. Je na čase vyplout podél stěny vzhůru. Ohlížím se, tam, zpátky, za sebe, před sebe, vlevo, vpravo jen voda. Voda, hlubina, voda. Moje stěna nikde. Bylo mi jasné, že si mě přisvojily proudy a nesly si mě svou cestou.
Teď už jsem žraloka potkat nechtěl. Teď už ne. Vyplul jsem vzhůru a otáčel se  do všech směrů. Vlny převyšovaly můj rozhled a neviděl jsem nic, než vodu a vlny. Kde je břeh? Nikde nic, než voda. Okamžik, chladnou hlavu. Ano, byla to blbost, přiznávám, ale teď hlavně najít břeh. Láhev mi ztěžkla, jak jsem se snažil vymrštit nad hřebeny vln.
Slunce! Kolik je hodin? To znamená tam je jih, tam sever, ano, ano. Tedy břeh musí být tím směrem. Ano, určitě. Tam musí být břeh. Zvedal jsem hlavu a zahlédl v dálce, ve strašlivé dálce bílý kmen palmy a pak ještě jedné a dalších.
Plavat na hladině s těžkou lahví na zádech se ukázalo jako obtížná výzva. Vlny kladly odpor a palmy se nijak výrazně nepřibližovaly, zatímco síly ubývaly. Tušil jsem v podvědomí, že ty žraloky, co jsem je tak zval k družbě, láká právě ono kmitání ploutví na hladině.
Nemám volbu, přesvědčoval jsem se. Tempo za tempem, nekonečný čas a únava v pažích i nohou stály proti mně. Jedno tempo, druhé, třetí, sto dvacáté, stodvacáté prvé, pětisté osmé, pětisté deváté, břeh se jen velmi líně přibližoval. Láhev na zádech už byla nesnesitelně těžká, uvažoval jsem o jejím spuštění na dno. Osmisté dvacáté druhé, osmisté dvacáté třetí, blíž a blíž k břehu. Teď už jsem viděl drobné stavbičky a palmy pěkně vzrostlé. Další tempo a další, sůl všude a dech jen takový, jaký mi zbýval pro další a další tempa.
Teď už mě viděli. Už spatřili tu malou postavičku, pravidelně zvedající paže. Já jsem rozlišil, že na břehu se srotil početný dav. Nejdřív vyhazovali rukama, ale teď se zdálo, že nejásají. Někteří z nich se oddělili a měl jsem pocit, že znechuceně. Co si mysleli, to dokážu odhadnout. Už jsem neomylně rozlišil i jednotlivce. Můj instruktor vztekle běhal z místa na místo, bratr kroutil hlavou, byl bledý, jako ty bělostné kmeny palem, moje žena, která toho byla svědkem, se sesula na zem s obličejem v hrsti.
Přiblížil jsem se tak, že jsem stanul v písku. Vystoupil z vody a nohy se mi třásly vysílením.
„Odvolali jsem záchrannou akci a vrtulník na poslední chvíli.“
Vedoucí týmu neprojevoval radost nad setkáním. Myslím, že vysvědčení jsem dostal jednoznačné a teď přichází moje přiznání.
Snad ještě doplním, že to už dávno smyly vlny Karibiku a jako vysvětlení, nikoli jako omluvu, nabízím pozorování, že mládí se vyznačuje nerozumem, nádherně šílenými emocemi a riskováním.
Snad je tedy alespoň oprávněné, že dnes pracuji jako profesionál na poli záchranářském. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?