Kanaďani

Zdeněk Hanka » Blog » Kanaďani
7.5.2016, Zdeněk Hanka

Lidé se potkávají, míjejí se, zdraví se navzájem, někteří zapředou krátký rozhovor. Když začne pršet, ohrnou si límec a spěchají domů, právě tak, jako všude jinde. Doma se všichni sejdou, popovídají co se komu přihodilo, jaký měl kdo den, zasmějí se, ještě vyjdou ven se psem, pozdraví se se sousedem a jdou spát. Nové ráno, nové plány, malá Sandy jde dnes odpoledne do hudebky, Frank na hokejový trénink. Pak je potřeba dokoupit mléko a konečně dát do pořádku ty boty.

V lese nedaleko zlověstně hučí oheň. 
Takto začal jeden z nejstrašlivějších požárů v Kanadě. Stromy nasáklé pryskyřicí začínají hořet po celé své výšce a oheň, živený větrem se rychle šíří na další a další stromy. Teď už zabírá plochu fotbalového hřiště a na místo přijíždí první požární týmy. Oheň se ale šíří a rychle se objevují další a další posádky, přilétají první vrtulníky. Podloží je v této oblasti nasáklé ropou a sucho s větrem jen násobí podmínky příznivé pro rychlé šíření ohně.
Během několika hodin si požár sahá pro vyprahlé město, požárních sborů už jsou v akci desítky, vrtulníků více než stovka. Lidé se organizují a všemi svými prostředky, zahradními hadicemi a hasicími přístroji bojují proti ohni. Bez ohledu na to, kdo je odkud, všichni jako jeden muž stojí proti plamenům, vysokým už několik desítek metrů, oheň roste každou minutou. Nepřerušované, trvalé zpravodajství podává velmi přesný obraz událostí. 
Pokyn je jednoznačný, všechno ponechat na místě a neprodleně opustit domy. Lidé v nich nechávají na pospas plamenům hračky, knihy, televizory, postele, fotografie, nábytek, počítače, lyže, stoly, potraviny, všechno. Sedají do aut a disciplinovaně se řadí na výpadovce z Fort McMurray, nikdo nikoho nepředjíží, nekomplikuje provoz, třebaže se kolona vozů nehýbe. Organizovaní, jednotní, všichni v jediném proudu aut respektují pokyny policie a hasičů. Pohotovostní a lékařská záchranná služba stojí jen v záloze připravena zasáhnout, ale není jí potřeba, protože dík organizaci a disciplíně nejsou hlášeni žádní zranění. Požár nemilosrdně polyká jeden dům za druhým a mění je rychle v popel. Ze spáleniště trčí ojedinělé skelety kovových předmětů, všechno ostatní nelítostně hltá hradba ohně, k němuž na desítky metrů není možné se přiblížit. Ne všichni mají dost benzínu. Z protisměru přijíždějí cisterny s pohonnými hmotami a v klidu dělí mezi automobily nezbytný benzín.
Desítky, stovky, tisíce, desetitisíce lidí autobusy rozvážejí na určená místa, do tělocvičen, sportovních hal, kinosálů. Jen pár jedinců se příčí pokynům, protože věří, že právě jejich dům zasažen nebude. Všude vládne disciplína, ale s ní i strach, emoce, bolest a vedle nich rodící se odhodlání.
Čím mě zaujali Kanaďani? V okolí zasaženého města lidé otvírají dveře svých domovů těm, kteří o ten svůj domov přišli. Zaujali mě tím, že není slyšet nic o rabování v domech, které ještě zkáze nepodlehly. Scházejí se velké sumy a potřebné potraviny a oděvy z celé země a na scéně jsou představitelé města a celé provincie. Jeden z hasičů se slzami v očích pod přilbou říká, že přišel o vlastní dům. Plný emocí dál bojuje s ohněm. Je vidět, jak lidé nabízejí svá auta, nabízejí si navzájem to co mohou. Mají v sobě disciplínu, slušnost, vzájemné porozumění, jednotu, stmelenost a odhodlání.
Obyvatelé města přišli během několika hodin o práci, o domov, o předměty, které pro ně mají cenu. Nemají kam se vrátit, všechno se proměnilo v popel a v jediné spáleniště.
Za této situace slyším hlasy, které přes slzy slibují – Fort McMurray si postavíme znovu. Domy budou lepší, větší, pevnější, krásnější. To dokážeme.
Vidím kanadskou sveřepost, houževnatost, vzájemnou podporu a tu nezlomnost vykovanou divočinou a drsnými podmínkami kanadského severu.
Jsem si jistý, že město Fort McMurray na břehu řeky Athabasca velmi brzy bude opět stát a ožije plným životem. 
Kanaďani takoví jsou.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem