V Přepeřích hřmí dřív než v Břvích

Zdeněk Hanka » Blog » V Přepeřích hřmí dřív než v Břvích
14.5.2016, Zdeněk Hanka

Bylo napsáno mnoho na toto téma, klasikem zůstane Pavel Eisner. Přesto si dovolím zatoulat se alespoň na břeh toho úžasného jezera, kterému říkáme čeština. Za popud k tomuto zamyšlení vděčím těm, kterým jazyk na jazyku překáží.

Teprve hlubším vnořením do cizích jazyků máme před sebou srovnání výrazových prostředků společnosti a také výpověď o způsobu života. Abychom alespoň pootevřeli šperkovnici českého jazyka, překročíme práh k sousedům. Španělština si například hýčká dvě slovesa býti a živě je užívá. Rozdíl v jejich usazení do věty vidíme například na prohlášení Estoy enfermo – jsem nemocný, tedy právě teď a proto nemohu přijít, ale příští týden budu zase v pořádku. Proti tomu stojí Soy enfermo – jsem nemocný, dlouhodobě trpím nějakou chorobou, která omezuje můj život.

A co jiní sousedi? Čeština s ochotou loupí výrazy původně německé. Vždy jim však ve své lidové podobě udělí přídech lehce pejorativní. Zatímco například koberec je řádná součást bytového vybavení, tepich vypadá jinak. Lajntuch má daleko k prostěradlu , právě tak jako slečna se urazí, jsouc zvána frajlí. Fotr je proti otci postava zanedbaná, v pokoji se cítíme lépe než v cimře, fusekle je hanebná součást oblečení trhana na rozdíl od spořádané ponožky, spropitným rádi oceníme dobrou službu, tringelt pohodíme na ušmudlaný ubrus a pokladna se má ke kase stejně jako nářadí k vercajku.

Ruština si zachovala jev, který si dlouho držela i čeština. Žel, tento vtipně rozlišovací prvek setřel hadr gramatické necitelnosti. Ve stole – ze stolu, na stole – se stolu. Kořeny jazyka, které byly v zemi, byly vytaženy ze země, zatímco na zemi ležící písemnou práci z češtiny bývalo možné sebrat se země. Škoda.

Pokud ještě zůstanu v cizích zahradách, pak stojí za pozornost skutečnost, že v řadě jazyků slovo pravý, ve smyslu směru oproti levému se zvukově shoduje s pojmem pravý ve smyslu pravosti tedy nefalšovanosti, práva jako spravedlnosti či pravdy. Zde máme jejich příklady - recht, derecho, right, droit.

Některým slovním vazbám, jsou-li jednou načaty, umíme přiřadit zpravidla jediné slovo. Patří sem tratoliště, krajíc, pecen, zbrusu nebo krajáč. Právě tak přídavná jména rozcapený nebo drtivý obvykle slyšíme jen v ženském rodě. Do češtiny se však usadila i sousloví a přirovnání, která kdysi pro svou původnost byla vtipná a přiléhavá, ale omletím a soustavným nadužíváním pozbyla své váhy. Přirovnání vyhasne a může se pak stát pouhou stavebnicí z dávno otlučených prvků: ‘Nošení dříví do lesa’, ‘bílý jako křída’, případně ‘bledý jako stěna’. Byl pak ‘tichý jako pěna’, ba i okolo bylo ‘ticho jako v kostele’. To proto, že ‘mlčel jako zařezaný’. Třeba byl ‘hluchý jako poleno’. Kdo ví? Proč ale třeba nebylo ticho jako v studni? Není nutno nabírat stále tutéž porci.

Máme snadno po ruce automaticky splývající sousloví, ale ne každý dnes skutečně rozumí významu metafory mít něco za lubem jako mívali mlynáři nebo lelkovat, tedy marnit čas sledováním letu lelků lesních, případně užívat brdo, jako staří tkalci. Dopřejme si osvěžení a třeba i vytěžme to, co bylo zapomenuto.

Ostatně ty kořeny jsou určitě zajímavé. Kdo dnes cítí souvislost mezi slovy šmahem a smažení? Přesto zde nalézáme týž základ. Někdejší pojem smah vyjadřoval sežehnutí na popel, dokonalé zničení ohněm. Tak něco mohlo zaniknout smahem, bez možnosti jakéhokoli obnovení a tedy nadobro. Odtud šmahem.

Ve slově vzduch už sotva cítíme to vzepětí, snahu o pozvednutí tím těžko vyslovitelným spojením vz. Výrazy typu vzhůru, vzdech, vzpruha, vzepření, vztah, vzedmutí, vzpoura, vzývat nezapřou v sobě to úporné úsilí o pohyb směrem nahoru. To, co nás obklopuje a je někde nad námi a co nedokážeme uchopit do náruče, je tedy vzduch .

Dopřejme češtině to, o co žádá a pro co má nástroje a někde možná ani nemá. Přiznejme, že těžko nalezneme plnohodnotný spisovný výraz pro obvyklé a zcela srozumitelné slovo ‘rozštelovat ’. Řekněme někdo seřídil motor a někdo jiný ten motor… co? Tady nám, myslím, výstižný český výraz zrovna chybí. Zvukař mohl pečlivě nastavit táhla na svém nahrávacím pultu, ale jeho synek mu všechno zase... co?

Vytvořili jsme si prostor pro hru s jazykem tam, kde jsme si jisti. Zlevněním však je docela jistě například chybné užívání přechodníků tam, kde autor chce jazyk ozvláštnit nebo vytvořit dojem archaismu. Pustí-li se někdo do přechodníků, měl by vědět – pro příklad - že žena, ležíc v posteli, sáhla po parfému, zatímco její muž, leže vedle ní, sáhl po brýlích. Oba dva pak, ležíce při sobě, odložili jak parfém, tak brýle.

Mezi těmi dvěma rody je rozdíl, který byste měli cítit, jako by vás čekala zkouška jakoby maturitní.

Jazyk je cesta, rozběhnutá tisícerými odbočkami v krajině. Každou stezkou se lze vydat a bohatě ji popsat. Mám za to, že je škoda zůstávat stát v předsíni. Nenavrhuji vytváření neúčelných novotvarů. Braňme se však gramatickým nečistotám okolo pěšin. Patří sem i zažitá zkrácení typu ‘Prázdniny jsou o létě’ , ‘Křeslo je o pohodlí’ nebo ‘Čeština je o inglišzakaždoucenu’.

Každé slovo českého jazyka svým jazykem pohlaďme, jde o hudební nástroj, na nějž můžeme zahrát kousek libovolného hudebního žánru, svedeme-li to.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem