V akci

Zdeněk Hanka » Blog » V akci
15.5.2016, Zdeněk Hanka

„Máte hlášenou dopravní nehodu,“ pak se hlas z dispečinku odmlčel a pokračoval za několik sekund, „ale nevím, jestli nejde o nějaký vtip.“

„Máme tam jet?“ zeptal se nejistě pohotovostní specialista Dan.
„Jeďte. Pokud budeme mít nějakou aktualizaci, tak vám dáme vědět. Je to na stodvanáctém kilometru na odbočce směrem na Rusty Creek z devadesát osmičky.“ 
„Já vím kde to je. O co tam jde?“ 
„To je právě to, co nevím. Jedno auto v příkopu nebo snad ve stromě, ale nevím kolik zraněných. Volali a vzápětí to zrušili, prý šlo o omyl. Máme to na záznamu. Teď ale volal nějaký řidič, že tam je havarované auto v příkopu, ale nikde nikdo není. Zastavil a to auto je prý ještě teplé. Tak se to muselo stát teď.“
„Jedeme se tam podívat.“
Nad zasněženou krajinou právě líně svítalo a dlouhé stíny se jen s nechutí zkracovaly, jak se na oblohu probíjelo bledé slunce. V tom severském kraji leží rozsáhlé oblasti, které jsou zcela odloučené od civilizace a vzdálené dlouhé desítky kilometrů od malých osad o několika jednoduchých obydlích. Mezi obzory se táhnou hluboké lesy a přirozené planiny, proložené zrcadly jezer. Dojet na místo, odkud někdo volá o pomoc, vyžaduje někdy jednu i dvě hodiny rychlé jízdy ambulancí nesnadným terénem. 
Ambulance uháněla zmrzlým ránem po zasněžené úzké silnici vysypané hrubým kamením. Občas před nimi do lesa odběhla skupinka srnců, a proto před zatáčkami pro jistotu spouštěli sirénu, aby zabránili střetu s vysokou lesní zvěří.
Ještě několik kilometrů, ještě několik táhlých zatáček, ještě mírně do kopce, pak z kopce a už před sebou viděli ukazatel na Rusty Creek.
„Tam! Vidíš to?“ natáhl ruku Rob.
Na vozovce drobná šotolina prozrazovala smyk od jedné krajnice ke druhé a stopy pneumatik se pak ostře stáčely ke starému pontiaku. Trčel z příkopu jako odhozená hračka, přední částí zaťatý do stromu, oboje přední dveře otevřené. Vůz byl však prázdný.
„Podívej,“ ukazoval Dan svému parťákovi, „tady jsou stopy. Někdo odtud utekl. A tady taky.“ Od vozu se vzdalovalo několik párů stop, sníh okolo vozu byl udupaný a v okolním lese leželo ticho.
„Ranění se nám rozutekli,“ poznamenal Rob, „nemyslím, že jsou daleko.“
„Já půjdu tady po těch stopách a ty můžeš jít tudy,“ navrhl Dan, Rob přikývl, zvedl rádiovysílačku na znamení, že zůstanou ve spojení, zamkl ambulanci a vykročili.
Dan následoval tři páry stop. Dva vnější zřetelně podporovaly ten mezi nimi, který jak se zdálo napadal na levou nohu, přesněji, táhl ji za sebou. Usoudil, že takto nemohli dojít daleko. Kam ale stopy směřovaly v tom opuštěném zalesněném kraji, to Dan nedovedl odhadnout. Ti lidé byli na útěku. Dan přidal do kroku, ale zakrátko se zastavil, zaostřil pohled do dálky a zvedl rádiovysílačku.
„Já ty svoje mám. Jak jsi na tom, Robe?“
„Já se ty moje teprve snažím dohonit. Jsou zranění?“
„Zatím je jenom vidím jak se vlečou někam severozápadně. Řeknu ti víc za chvíli a pokusím se vzít je zpátky k ambulanci.“ Ukončil hovor a vyrazil za podivnou trojicí.
Netrvalo dlouho a mohl na ně promluvit.
„Hej vy, stůjte. Co se to tady děje?“ Zastavili se, ohlédli, neodpověděli a opět se otočili zpět do směru svého pochodu.
„Je to vaše?“ křikl a hned získal jejich pozornost Dan. Zastavili se a se zájmem se k němu obrátili. Dan pokračoval, „to byste se dostali do problému. To nechcete, že?“
Moc mu nerozuměli o čem mluví, ale to Danovi vyhovovalo. Proti němu stál pár okolo třiceti let a mezi sebou podpírali muže kolem sedmdesáti. Ten zřetelně utrpěl těžký úraz, Dan mu to četl v obličeji.
„Co se děje?“
„To se ptám já vás?“ Dan byl klidný a vlídný. Stál proti nim v uniformě záchranáře a snažil se u nich vzbudit důvěru. Ze všech tří silně cítil alkohol. Neodpovídali a Dan se samozřejmostí navázal.
„Pokud byste šli dál, měli byste to zpátky daleko. Jdeme.“ Prohodil a oni, jako by na ten pokyn čekali, následovali ho po vlastních stopách k ambulanci.
Kráčeli mlčky. Dan vpředu a za ním se táhl starší muž, podpíraný oběma mladšími průvodci, mužem a ženou. Za nějakou chvíli už mezi stromy rozlišili zaparkovanou ambulanci. Rob už byl s dvojicí asi sedmnáctiletých dívek na místě. Právě je usazoval do prostoru pro pacienty, když k nim dorazil Dan se svou družinou.
Všech pět, více či méně zraněných, se jich tiše tísnilo v zadním prostoru ambulance a na pohotovostních nosítkách ležel onen sedmdesátník, ošetřený a s infuzí, když dorazili do nemocnice.
Sotva v nemocnici Dan otevřel zadní dveře, ti čtyři se vyhrnuli a dali se do běhu. Rob za nimi chtěl běžet, ale Dan mu zadržel ruku. Ta pětice se zřetelně cestou domluvila na pevném plánu a ten teď jednoznačně dodržela.
Teprve za nějakou chvíli, když Dan s Robem vyjeli s nosítky z prostoru ambulance a vezli staršího zraněného muže chodbou na příjem, muž pomalu promluvil.
„Neřídil nikdo. Nikdo neřídil. Neviděli jste nikoho. To auto neřídil nikdo,“ ztišil hlas, pokynul rukou, aby vozík s nosítky zastavil a pokračoval, „můj syn slavil třicáté narozeniny. Pili všichni. Všichni jsme pili. Jemu už za to sebrali řidičák dřív. Jenomže jezdil stejně. Zavřeli by ho. Vezl nás i teď. U odbočky na Rusty Creek nám do cesty vběhla medvědice s dvěma mláďaty. Můj syn je nechtěl poranit. Tak je to.“
Pak v klidu položil hlavu na polštář a pokynem vybídl Dana s Robem, aby pokračovali s vozíkem cestou na příjem.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem