Hodit si korunou?

Zdeněk Hanka » Blog » Hodit si korunou?
26.5.2016, Zdeněk Hanka

Dělí je od sebe asi šest metrů vzdušnou čarou. Začátek byl do určité míry podobný, ale už tady byly karty rozdány jinak. Ovlivnit ten los nemohl přitom ani jeden z nich. Dělí je šest metrů, ale sdělit si svou zkušenost nemohou.

Už je to asi patnáct let. Seděl jsem jednoho letního dne na verandě, před sebou jsem měl kávu a spoustu knih. Učil jsem se. Znenadání v křoví u plotu něco zašustilo a dopadlo. Bota? To jsem si myslel nejdřív. Ale zelená? Prošel jsem zahrádkou a byl připraven ostře se zeptat viníka, místo toho jsem objevil papouška. Zeleného senegalského papouška, poraněného, zmoženého s jedním okem slepým. Prostě někomu uletěl. Chtěl snad? Možná, jenomže, ta cena by byla vysoká. Prvním pohotovostním zákrokem bylo tedy lapení a přiklopení prádelním košem a pak už péče a klec. Je s námi.

Je to teprve několik týdnů. Seděl jsem opět jednoho jarního dne na verandě, před sebou jsem měl kávu a laptop. Psal jsem. Okolo už nějakou chvíli kroužil pár červenek. Vracejí se každý rok, vždycky nová generace přijde zavzpomínat na své skořápkové časy, na první mávání křídel a pak zahnízdí. Snad si to nějak řeknou mezi sebou. Pokaždé někde jinde, někdy se usadí v rozsoše naší višně, jindy v jejích větvích nebo posledně v koruně šeříkového keře. Tentokrát si červenky našly hnízdo pod krovem verandy. To proto, aby se nám mohly pochlubit – odborně řečeno – reprodukčním úspěchem.

Náš senegal nás má rád, ví, že má na nás spolehnutí. Přesněji, my věříme, že nás má rád. Ještě jinak, počítáme s tím, že nás má rád. Možná bychom mu do klece pro jistotu mohli vetknout malý transparentek, který by nás o jeho poutu k nám ujišťoval. Vlastně nic jiného mu nezbývá a když něco zaskřehotá – my nerozumíme a tedy neodpovídáme, ať sděluje, co sděluje. Občas se dostane na špacír, ovšem jen v mezích, které mu určíme my. Přiklopen klecí se pak za pěkného dne prochází po vymezeném čtverci pažitu. Každé ráno dostane to, co mu připravíme a on s tím počítá. Jeho letový prostor je měřen bidýlky a drátěnou klecí, dvěma mávnutími křídel obsáhne celý svůj vesmír. Za to ví, že nezmrzne a kočka je na něj krátká. Modrou oblohu vidí také. To když se podívá ze spodního bidýlka k oknu. Vlastně mu tedy nic nechybí. Má nás rád, jak ho ujišťujeme, nemusí se o nic starat, dostane co potřebuje. Právě to, co potřebuje, aby žil. Aby... Žil?

Červenky si našly tentokrát velice dobré místo. Jsou chráněny střechou a mohou uhájit čtyři, ano, tentokrát celá čtyři vajíčka. Ledoví muži však v květnu přicházejí ať chceme nebo ne. Náš senegal je nezná, párek našich červenek se s nimi seznámil velice dobře. Tak to vypadá, že sedí už jen na třech vajíčkách. S nejvyšší obezřetností sledujeme jejich rodinný život, protože už jsme očekávali klubání. Na jednoznačný signál jsme nečekali dlouho. Obě červenky začaly vynášet kousky skořápek, to aby nepoutaly nežádoucí pozornost. Ostražitost, bdělost, trvalá pozornost mají totiž doslova hodnotu života.

Zanedlouho oba ptačí rodiče pravidelně odlétají a příletají, aby sytily dokořán otevřené tři zobáčky. Přiznám se, že my jim neservírujeme zhola nic. Náš senegal, ten se má jinak. Dostal zob z pytlíku s obrázkem jiného senegala, tedy přesně to, co mu náleží. Tatík červenka přinesl jen studenou žížalu, takovou jakou našel. Já bych chuť neměl, ale tři hlavičky vykukují z hnízda stále výš a výš.

Něco se změnilo. Když tak sedíme nedaleko hnízda, zavane k nám odtud pach odumřelého tělíčka. Hlavičky s doširoka otevřenými zobáčky jsou už jen dvě. Zalehly toho třetího? Něco se nepovedlo? Byl vystaven chladu? Zůstal hladem? Byl slabý? Jsou jen dva, ale rostou. Brzy vyletí z hnízda do prostoru a až zpevní křídla, nic jim nezabrání letět, kam je ponesou.

Náš senegal nebyl vystaven chladu ani nezůstal hladem. Je ve svém zadrátovaném světě a nic mu nechybí. Vysvětluji mu znovu, že mu nic nechybí. Venku se rozpršelo, obě červenky jsou před přímým deštěm chráněné, ale ten poryvový vítr, ten jim pěkně pocuchal hnízdo. Senegal nic nezaznamenal, přeskakuje z bidýlka na bidýlko, dvakrát mávne křídly, pak se schoulí na dně klece a sedí. Dívá se přes dráty a sedí.

Ten večer jsme v hnízdě červenek zachytili plánování prvního leteckého pokusu. Oba ptačí rodiče obestoupili hnízdo. Jeden z nich stojí na opěradle letní židle a druhý na dřevěném zábradlí. Oba hledí na hnízdo, jenomže na zahradu už lehá soumrak, snad tedy zítra.

Senegal usnul pokojně, ptačí rodina za sklem širokých skleněných dveří usíná s napětím.

Ráno nastal pravidelný čas krmení, senegal už je na svém místě, tak jako byl včera v tu dobu, předevčírem, minulý týden, minulý rok. Dostane svou dávku, tu kterou měl včera, předevčírem, minulý týden, minulý rok. Je spokojený, má nás rád, to jsme si vysvětlili.

V hnízdě pod krovem verandy nepokojně přešlapuje a podupává jen jeden rozcuchanec. Má už červenou náprsenku, ale je to ještě kluk. Možná holka, kdo ví. Pochoduje z místa na místo, chce už letět, vypadá to, že sourozenec už vstoupil do prostoru během noci. Nad hnízdem ale panuje smutek, protože noc je štědrý revír pro tichou kočku. Jediná neuvážená sekunda, okamžik zbrklosti, horlivé nedočkavosti se platí cenou nejvyšší.

Senegal tato nebezpečí nezná. Nevnímal tragédii, když drobný zvědavec s červenou náprsenkou bojoval velmi krátce o život. Ti dva zcela jistě své kuře bránili s houževnatou statečností, jsou rozcuchaní ještě ráno, jenomže kočka je měkký tvor, který se v noci proměňuje v mrštnou, obratnou, neslyšnou a dravou šelmu.

Z hnízda hledí jeden opeřenec. Vzal si poučení? Snad. Vyčkává v relativním bezpečí svého podkrovního sídla. Jeho čas přijde, ale první letecký pokus bude určitě příliš pomalý, než aby dokázal uniknout nenadálému útoku. Musí se načasovat. Je slunný den, odpoledne, a to obyčejně šelmy vyhledávají klid v ústraní, nikdo jim neohrozí pyšný spánek.

Tak teď. Z hnízda se vyklopil malý nešika a směšně poskakuje po palubě verandy. Trochu mrská křídly, ale pro opravdový let pod ně ještě nestačí nabrat dost vzduchu. Oba rodiče střeží bezpečí posledního ze čtveřice. Hop, hop na schod, křídla neposlouchají, ale ten skok už je delší. Vyskočil si na sedačku u ohniště, to je už dost vysoko. Odpočívá, čechrá malá neposlušná křidélka, ti dva jsou nablízku, to aby alespoň křikem zabránili neštěstí. Někde v sousedství jistě je. Stačilo by jí plavně přejet plot jako stín a pak jako šíp sáhnout po opeřené trošce s červenou, ještě kropenatou náprsenkou.

Malý ptáček zamává křídly, teď se mu podařilo dosednout trochu neobratně na opěradlo zahradní židle. Už moc dlouho na něm ale nevysedává, ten skok se mu líbil. Znovu vzduch pod křídla a teď. Odraz a už je na plotě. Znovu na židli a znovu na plot, abych to snad nepřehlédl. Na plotě se rozhlíží dokola a teď odraz a třepotavý let ho donesl na okraj střechy. Trochu se zapotácel, ještě jednou plot a teď si kočka může klidně přijít. Ona létat neumí.

Malá červenka se teď už neomylně opřela křídly do větru a vznesla se dlouhým letem na komín. Stojí na komíně, zatímco ze střešního okapu ji sledují oba rodiče. Vědí, že už to umí. Umí to a už to kuře nic nezastaví. Ještě možná pár neobratných přistání v modřínu, ale to nikdo nemusí vidět.

Je to pár dní. Dnes jsem viděl tu malou červenku jak letí neomezenou oblohou, svobodně, tam kam chce, doprava, doleva, nahoru a dolů, usedne si na špičku smrku a hledí dolů, kde se možná plíživě šourá kočka. Ať si. Teď už může letět vlahým vánkem vysoko do oblak, nechat si lechtat peří v křídlech, jak dlouho bude chtít. Do zobáčku už nic nedostane, ale když bude pozorná, tak se uživí.

Usedla na plot, už ne proto, že dál nedoletěla, ale proto, že chtěla.

Senegal ji vidí oknem mezi dráty své klece, když se posadí na dolní bidýlko. Přežil ty tři malé sourozence v hnízdě, které skosila zima, snad hlad a kočka. Je ve svém drátěném vesmíru patnáct let. Nic mu nehrozí. Dívá se skleněnými dveřmi na červenku a vidí, jak nabrala vzduch pod křídla a svobodně vzlétla kamsi do neznáma, tam kam ji táhne ptačí touha. Už jen jediná z těch čtyř.

Možná má smysl otevřít tu klec a dát senegalovi ochutnat modrou oblohu. Ale my víme, že mu nikdo nedá ptačí zob z pytlíku, že v noci je zima a kočka ze sousedství by mu dopřála snad hodinu toho neomezeného blankytu, při troše štěstí možná dvě. Ale na druhou stranu dvě hodiny modré oblohy vůbec není málo.

Četl jsem zajímavou studii. V ní ornitologové zkoumali, zda papoušek pouze napodobuje slova nebo zná jejich význam. Třicet let s ním pracovali, chovali ho v kleci ve velmi dobře vybavených laboratorních podmínkách, měl se dobře - a své pečovatele měl rád. Naučili ho ovládat smysluplný slovník a pojmenovávat předměty. K překvapení badatelů byl pak nejen schopen rozlišovat předměty, ale i rozuměl do jisté míry abstraktním sdělením. Závěrem studie se ho zeptali, co by si přál. Barevný papoušek se zahleděl oknem ven a promluvil svou skřípavou mluvou, leč dosti srozumitelně:

„Chtěl bych letět na tam ten strom.“ Všichni zvážněli a dlouho nedokázali nic říct.

Senegal? Červenka? Hodit si korunou? Ani nápad!

 

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?