Přemožitel

Zdeněk Hanka » Blog » Přemožitel
6.6.2016, Zdeněk Hanka

Dlouhé roky jsem přemýšlel, jakou lekci si mám z tehdejší zkušenosti vzít. Stalo se to pradávno, bylo mi deset, jedenáct roků. Ten dojem byl přesto tak mohutný a zapůsobil na mě tak, že dodnes cítím něco nepatřičného a o tom poučení pro život přemýšlím stále. Poučení, které by bylo přenosné a aplikovatelné obecněji.

Chodil jsem do hudební školy, nauku jsem ale ke své škodě zanedbával. V zimě jsme bruslili, lyžovali, v létě plavali, jezdili na kole, volní jako ptáci a taky tak rozevlátí, neorganizovaní a rozcuchaní. Každý večer se sčítaly šrámy a modřiny a jiné se hojily. Dovedu dnes pochopit, že jistá disciplína může svědčit klukovi, který kuličkou z hlíny vymrštěnou švihem prutu umí přesně zasáhnout libovolný cíl.
Řádně vedených sportovních odvětví se nabízela řada, jenomže tenis byl obsazený, lyžování bylo sezónně omezeno – přihodilo se tedy, že jsem se stal členem judistického oddílu.  Dnes se přiznám, že afinitu k tomuto sportu jsem hledal jen obtížně. V judistickém klubu ale bylo veselo, družná pohoda a to byly spíše ty motivy, které mě tam držely.
Dostal jsem pevné režné kimono, klopy náležitě prošité a začal jsem bílým páskem, protože dovednosti a celková zdatnost či úroveň sportovce je v judu označena barevně.
Našeho trenéra jsme obdivovali bez hranic. Měl pásek modrý a to pro nás v těch klukovských očích byla meta, která se zdála být blíže hvězdám než žíněnce tatami, na niž jsme zápasili. Náš trenér, urostlý muž, sympaťák, jehož slovo jsme respektovali jako zákon, musel nejen získat pásek žlutý. On se probil svým umem, silou a technikou i skrze pásek oranžový. Kdo ví, jak to bylo dávno a jaké zápasy a zkoušky absolvoval. Vydobyl si pak pásek zelený a ten už měl opravdu jen málokdo. Jenomže náš trenér přepral i všechny ty, kteří měli pásek zelený. On měl pásek modrý. Modrý!
S lehkostí nám předváděl chvaty a metodicky zvyšoval naši udatnost. Dodnes si pamatuju jeho jméno, tak nám imponoval. Ke zkouškám na žlutý pásek nás připravoval velmi důkladně a se vší vážností. Ovládali jsme nejen příslušné chvaty, ale také patřičné názvosloví. Do oddílu jsem chodil už s větším zápalem, než tomu bylo na počátku. Možná se přece jen přiblížíme našemu trenérovi. On má modrý pásek.
Po prvních zkouškách jsem si mohl ovázat žlutý pásek. To jsem povyrostl. Ovšem k tomu modrému, k tomu co má trenér, je ještě hodně daleko.
Stalo se to v době, kdy jsem se už s určitou sportovní sveřepostí soustředil na zkoušky pro získání pásku oranžového. Trenér posuzoval každý zákrok velmi přísně a také jsme to tak všichni brali. Kdo jiný, než náš trenér s modrým páskem to ví lépe.
Tehdy přijel na návštěvu a přátelské zápasy judista z Vídně. Musel to být člověk z jiných světů, protože ho předcházela pověst černého pásku. Opakuji, černého. Nikoli tedy hnědého, který černému předchází. Hovořím o pásku černém. Těm předchozím barvám se v judu říká kyu, jenomže zde jsme už v prostoru označení dan.
Vstoupil do haly a náš trenér nám ho představil. Na vlastní oči jsme viděli černý pásek. Na ten jsme soustředili naše pohledy. Náš trenér nás informoval, že nám společně předvedou pár chvatů a technik a pak i přátelský zápas.
Zpomalené a technicky vybroušené chvaty z vyšší stupnice nás přiměly mlčky jen obdivovat co náš trenér umí. Asi by mohl učit i toho chlápka s tím černým páskem. Vždyť ani na judistu nevypadal. To náš trenér, ten ano.
„A teď uvidíte jednoduchý přátelský zápas,“ ohlásil trenér.
Po klasickém zahájení podle japonského obyčeje se oba judisté v předklonu chytili za klopy kimon. V tu chvíli se však začal odvíjet děj, který nás ochromil. Náš trenér, ten s modrým páskem, lítal vzduchem, tak jak si s ním host z Vídně pohazoval. Kimono měl už pocuchané, zatímco Vídeňák se vcelku nijak nenamáhal. Náš trenér rudý v obličeji se stal panákem, s nímž ten chlápek s černým páskem vymetal celou halu. Přehazoval si ho jako hračku a nezdálo se, že by ho to nějak zmáhalo. Několikrát ho dostal na lopatky, pak si ho zase podal a znovu si ho pohazoval tu přes rameno, tu zase dozadu, za okamžik dopředu, smýknul s ním na jednu stranu a když trenér slyšitelně heknul, hodil si ho na stranu druhou. Zdálo se, že kimono našeho trenéra je prázdné, zatímco on sám se někde vytřepal cestou jako cigareta. Ztráceli jsme přehled, zda právě hledíme na trenérovu hlavu nebo jeho bosá chodidla. Bravura a švih, s jakými ‚černý pásek‘ nakládal s naším trenérem byly omračující. A ještě hop a přes hlavu a kotoul a na lopatky a je to.
Přátelský zápas skončil. Vídeňský přeborník se jen tak mírně usmíval a potáhl si kimono dolů. Náš trenér měl kimono široce rozhalené, oddychoval, celý karmínový v obličeji a rozcuchaný k nepoznání. Funěl, když se snažil říct, že jsme viděli ukázku přátelského zápasu.
Tím jsem přestal do judistického oddílu chodit.
Z toho zážitku jsem zůstal otřesen na dlouhé roky. Ptám se sám sebe, v čem ta zkušenost byla pro mě ziskem. Ponechávám ty možnosti na hloubavé čtenářce či čtenáři.
 
Zasáhlo mě nejvíc to, že člověka, kterého si vážím a vzhlížím k němu, někdo takto v těch desetiletých očích ponížil?
Bylo moudré od vídeňského hosta takto znevážit našeho trenéra?
Dosahuje ten, k němuž vzhlížíme skutečně stropu?
Známe vlastně cíl, k němuž směřujeme?
Musí znamenat porážka konec autority?
Není známkou velikosti člověka nechat se takto deklasovat a přitom stále mít respekt?
Stal se snad můj trenér horším nebo jiným po této zkušenosti?
Nebylo známkou mé nezralosti a zbrklosti v judistickém oddíle skončit?
Nedotáhli to v dané disciplíně dál ti, kteří setrvali, než ti, kteří odešli?
Neměli se oba lektoři z edukativních důvodů předem dohodnout?
Nepatří mezi nejdůležitější životní lekce porážka?
Je prohra vlastně ostuda nebo ostuda je nebojovat?
Nešel do toho náš trenér právě pro tuto lekci vědomě?
 
Daleko později jsem pochopil, že je na mě, abych si odnesl nějakou lekci a poděkoval za ni.


ilustrace: Marie Číhalová, 9. třída, Základní škola  Osek nad Bečvou

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem