Vidět neviditelné

Zdeněk Hanka » Blog » Vidět neviditelné
8.6.2016, Zdeněk Hanka

Ty zastřešené rozsáhlé tržnice jsou po celém světě. Zajděte tam a odkryje se vám týž obraz. Neodoláte a koupíte si tam něco a určitě byste měli. To uděláte ve chvíli, kdy se podívate pozorněji na ty, kteří stojí na druhé straně pultu. Možná jste vy sami jedním či jednou z těch, kteří stojí za pultem.

Tady možná dám nahlédnout do svého kalamáře, z něhož nabírám živou vodu. Tam, kde se skutečný život odděluje a putuje do oblasti pravděpodobnosti.
U prvního pultu asi padesátiletá usměvavá paní zjevně se svou dcerou nabízí teplé pirohy se zelím a k tomu domácí klobásy. Pirohy voní ze samovyhřívacího rendlíku, klobásy jsou ve vedlejším a zelí v míse na pultu. Je devět hodin ráno, ale já se dívám hlouběji, kdy jejich hodiny v kuchyni odbily čtyři ráno. To proto, abych porozuměl.
„Geeno, to se nedá nic dělat, já potřebuju, abys už vstala. Dnes bude pršet a tak přijde hodně lidí. Měly bychom udělat aspoň o čtyřicet víc, než posledně.“
„Minule jsme dva balíčky vyhazovali.“
„Táto, slyšíš, táto, udělej nám cenovky a cedulky, ty umíš pěkně psát.“
Na stole leží kuchyňské nástroje, těsto, utěrka, zelí v míse, je třičvrtě na pět všichni se soustředí na své úkoly.
„Geeno, bal to pečlivě, všechny musí být jeden jak druhý.“ Na jedné straně stolu se vrší balíčky s pirohy.
„Už na ně můžu lepit ty cenovky?“ Všechno běží jak má, je šest hodin, do připravených bedýnek ukládají hotové balíčky s pirohy. O stěnu se opírá velká, v barvě vyvedená tabule s obrazem labužníka pojídajícího s gustem piroh.
„Mami, kde je ta malá cedule? Ta, co ji míváme před vchodem?“
„V autě, je tam cedule i ty schůdky.“ Geena ukládá do plastikových krabiček klobásy, jednu vedle druhé a na každou krabičku lepí cenovku s barevným obrázkem onoho labužníka. Je po sedmé hodině ranní, do vozu nosí ubrusy, které pak na místě přehodí přes oba stolky a k nim čisté, náhradní, a po ubrusech ještě zástěry, pak Geena bere postavičku labužníka a ukládá do jedné z krabic na přesně dané místo.
„Rukavice máte?“ otec jim podává dvě krabice s potravinářskými rukavicemi. „Pokladnu a papírování jsem vám dal do té modré tašky, máte to už v autě. Je osm hodin a obě ženy vyjíždějí do tržnice, aby všechno připravily dřív než přijdou zákazníci.
 
Jen o dva rohy dál stojí za pojízdným pultíkem sedmdesátník v ohromném barevném saku, s nasazeným červeným nosem, černou hučkou do čela a bíle obmalovanou pusou. Smál se doširoka, chvíli štěkal, zamečel a pak nafoukl balónek. Jemože o půl šesté ráno to u nich doma vypadalo jinak.  
„Ještě jsem někde měl celou dvacítku červených balónků. Nevíš, kde jsou?“
„Už sis je nachystal, máš je vedle toho nosu na zrcadle. Vyměkčil sis ho od posledně, víš, že jsi říkal, jak tě tlačí.“
„To jsem udělal. Jenom ta pumpička zase zlobí. Musím koupit novou. Ale odečtu si ji z daní.“
„Bude čtvrt na sedm, měl by ses začít malovat. Jinak se zase budeš na poslední chvíli líčit v autě.“
„Někde mám tu paruku. Neviděla jsi ji? Ah, tady je.“
„Ty chceš řídit v těch obrovských botách?“
Roky strávené v pozici skladníka vyměnil za masku klauna, do které se rychle strojí, aby zákazníky obdarovával bodrým smíchem.
 
Med, ovoce, keramické hrníčky, proutěné košíky, pletené svetry, vyřezávané předměty, kuličkové hrozny, květák, všechno se z domácností a farem prodávajících schází brzy ráno, než se otevřou dveře návštěvníkům. Ten dotek lidských rukou na obou stranách pultu vnímám jako poctivý obchod a tu soudržnost jednoho k druhému jako archetyp přátelství, solidnosti a jistoty.
Tržiště je komunita lidí, kteří nabízejí své produkty, to na čem se podílí jejich um, cit, pracovitost, obyčejná poctivost, rozmantié tradice a tím pádem radost a prospěch pro všechny.
 
Ty zastřešené rozsáhlé tržnice jsou po celém světě. To je dobře.  


Kristýna Ryšánková, Základní škola Osek nad Bečvou

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?