Kejklíř

Zdeněk Hanka » Blog » Kejklíř
7.8.2016, Zdenek Hanka

Mně se to slovo líbí. Voní z něj romantika, trocha tuláctví, svobodná křídla, štace, drkotání maringotky. Dnes vypadá kejklíř jinak, než jak nám ho vykreslil Vladislav Vančura v podobě kouzelníka Arnoštka. Zanikl zvukomalebný výraz kejklíř, ale řemeslo nezaniklo, či přesněji „kumšt“.

Quebéc City je pitoreskní, úpravné a hřejivé město v evropském střihu. Nalezneme zde úzké uličky, náměstí obestavená obchůdky, vývěsní štíty i strmá schodiště. Ostatně, pokud historické kořeny města sahají až k roku 1608, nemůžeme se takové tváři města divit.

Proto sem patří i kejklíři. Mám na mysli pouliční umělce, žongléry a akrobaty s kloboukem na zemi. Ve městě je zvykové pravidlo, že každý z těch, kteří vystoupí se svým číslem, má vymezenou dobu pro svou produkci. Myslel jsem si, že většina diváků vidí právě jen předvedenou sestavu. Měl jsem však možnost přesvědčit se, že diváci přihlíželi nejen očima, nýbrž se svým způsobem i emocionálně účastnili a byli v jistém smyslu i partnery.

Žonglér, který byl připraven metat planoucími pochodněmi, čekal až na něj přijde řada, zatímco tanečnice na provaze udivovala dechberoucími přemety.

Důvod, proč jsem se pustil do tématu o kejklířích, na mě čekal až ke konci celé férie. Ty důvody jsou vlastně dva.

Diváci volně postávali okolo žulové dlažby, sloužící jako pódium pod otevřenou oblohou, anebo seděli na jednoduchých lavicích. Platí prastaré pravidlo, že na závěr padají či nepadají drobné mince do kufru, houslového pouzdra nebo klobouku. Nikdo nikoho nekárá za to, že se díval, nechal se bavit a pak odešel bez placení. Tam jsem však zachytil úkaz, který mě přiměl k úvaze. Neviděl jsem, že by někdo odešel, pobaviv se, aniž by zanechal dobrovolné vstupné. Možná jsem se špatně díval, možná chci vidět svět v lepším světle, nicméně přítomní lidé respektovali tiché pravidlo: díval jsem se, nechal jsem se bavit, svým způsobem by to byla určitá krádež, kdybych se jen tak tiše vzdálil. Právě v takovém nevynuceném dodržování pravidel spatřuji kulturu, zralost a funkčnost společnosti. Je to vlastně základní postulát, který začíná u vztahu ke kejklíři a jde dál.

Nad městem se zatáhla obloha a slunečný den se proměnil ve větrné odpoledne. Představení pokračovalo, diváci posedávali, postávali okolo, když na hladkou žulovou plochu vjel artista na jednokolce. Přehazoval za jízdy kužely, dokázal je chytat i za zády. Krátce na to začalo poprchat a na žulovou plochu začaly dopadat macaté kapky.

„To je jenom voda!“ volal z jednokolky pouliční žonglér na své diváky a pokračoval v jízdě ve vysokém sedle. Byl to jeden z diváků, který promluvil první o nebezpečnosti produkce za daných podmínek a ve výmluvném gestu pozvedl dlaň proti artistovi na jednokolce. Ten zklamaně sestoupil na mokrou hladkou dlažbu, aniž měl možnost předvést vrchol svého čísla. Omluvil se přítomným a chystal se k odchodu. Všichni, pravím všichni lidé, kteří nemohli vidět víc, než dvě minuty produkce, přišli k odložené jednokolce, zaplatili a rozešli se do deštivého odpoledne.

Mám za to, že vztah ke kejklíři zakládá vzorec chování obecného a je také optickou čočkou do nás samotných. Nekejklířů. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem