Grog jsem tam nikde neviděl

Zdeněk Hanka » Blog » Grog jsem tam nikde neviděl
4.9.2016, Zdeněk Hanka

První víkend v září si už připravil své barvy v tónech okru, sieny a karmínu, a leckde se už pustil do svého sezónního uměleckého díla. Pod modrou oblohu si už ale foukla i blížící se zima.

Přesněji, bylo to na bundu, dobré boty a ruce si držet v teple kapes. Kananaskis Country je oblast v podhůří Skalistých hor, která je vyhlášená svou malebností v jarním rozpuku, v horkém létě i pod štědrou, tichou peřinou sněhu. Právě na podzim však zve do galerie nejbarevnější, navzdory tomu, že rtuť teploměru líně sedí mezi jednocifernými hodnotami.
Vyrazili jsme po ránu. Zaparkovali nedaleko Bighorn Highway a vydali se cestou ke korytu divoké vody, hrnoucí se z přehrady Barrier Lake.
Museli jsme tiše obdivovat ty, kteří na mýtině nad vodami právě stanovali. Na trávě okolo ležela ještě jinovatka a na ní si už chystali své nádobíčko vodáci. Někteří, ještě téměř v dětském věku, uváděli nás v úžas svýma bosýma nohama a svou živelnou energií. Chladným, přesněji studeným lesem jsme sestoupili ke zpěněným vodám legendární oblasti zvané Widowmaker. Netroufám si pátrat po původu takového jména.
Tam už bylo živo. Jsme u jádra mého postřehu. Ta voda se s chutí mrazivě zakousla do masa, jen do ní člověk ponořil ruku. Budila respekt nejen svými peřejemi, ale odrazovala i tím ledovým ostřím. Mladí členové vodáckého oddílu, kteří právě tam trávili svůj tréninkový víkend, se postavili k živlu pokanadsku. Nejspíš zapomněli, že by jim měla být zima.
Tedy, snad je na místě vložit malou vsuvku. Ano, v době gymnaziálních let jezdili jsme  jen tak se spacákem, „úeskou“ na zádech a „inzulejtech“ na nohou i v lednu ven do berounských lesů; teploty hluboko pod nulou jsme nevnímali. Znám i mokré spaní u břehů Lužnice. Jenomže teď jsem měl pocit, že ty stupně musely být jiné.
Sledovali jsme školáky, jak promáčení se upoutávali do svých loděk a znovu a znovu se pouštěli do ledových peřejí. Tu a tam se otočili hlavou dolů a ani to jim nevadilo, spíše je to pobavilo. Neměli na těle suchého místa a studený větřík je na břehu zcela jistě nezahřál.
Ta představa šla dál. Odpoledne, v době, kdy budeme doma v teple popíjet kávu a jíst čerstvý štrůdl, oni mokří zalezou do svých lehounkých stanů a budou se těšit na to, jak nazítří se opět zmáčí v mrazivých vodních kleštích vod říčky Widowmaker. Nepochopitelné.
Ptám se sám sebe, jak se tak zásadně mohla změnit stupnice teploměru za těch pár desítek let. Vzpomínám si totiž, že nám nic nechybělo, když jsme při zimním lezení na skály a ledové štíty velehor čelili nízkým teplotám v Tatrách. Prošli jsme pěšky zimní Beskydy i Šumavu s jednoduchými dekovými spacáky smotanými a utaženými do tvaru píšťalky v legendárních „úeskách“. Čaj z ešusu z vařiče Juwel, předvčerejší rohlík s prosednutým trojhránkem sýra byl lepší, než co jiného. Nechápal jsem tehdy ty, kteří sedí doma v teple u štrůdlu a příjemně vonící kávy.
Nemám jiné vysvětlení pro ten podivný fyzikální zákon, který posunuje stupnici na teploměru, než to, které nabízí Petr Janda v jedné ze svých písní:
„Neohrnuj nade mnou nos, později i dřív, i ty přijmeš zákon teplých bot.“
 
... anebo, že bych to příští víkend na té vodě zkusil taky? To není zase tak úplně špatný nápad.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem