Nejen o pravé ruce

Zdeněk Hanka » Blog » Nejen o pravé ruce
22.9.2016, Zdeněk Hanka

Nad látkou, která mě přiměla k zamyšlení, pluje stín. Ba co víc. Symbol, vztahující se k předmětu mé úvahy, byl pošpiněn a nesmyslně zneuctěn. Navzdory tomu však vidím neobyčejně silný zdroj pozitivní síly, který by se mohl snadno přehlédnout. Chci se oprostit od pathosu, třebaže téma k tomu svádí. Kde je tedy slyšet tu pozitivní strunu, když mluvím o stínu, který vrhá mrak? Mrak ve tvaru hřibu.

Je tomu šedesát jedna let, co zemřela Sadako Sasaki. Ale měl bych začít legendou. Japonskou legendou, která má mystickou přitažlivost.

Japonské ruce dokáží obratně poskládat z barevného papíru velmi složité a vpravdě úchvatné umělecké výrobky. Jsou zcela jistě umělecké, třebaže jsou drobné a vytvořeny jsou z obyčejného materiálu, protože vyjadřují něco, co je emocionální. Jde tedy nesporně o umění. Tím klasickým, mezi všemi půvabnými origami, je jeřáb, orizuri. Právě k němu se váže prastará legenda. Má v sobě tiché japonské kouzlo něčeho neznámého a tajemného, filosoficky hlubokého a velmi pozitivního. Přesvědčení, že důslednost, pečlivost a cit pro umění v souladu s přírodou přinesou plody. Ten, kdo sestaví tisíc orizuri, papírových jeřábů, ten může věřit, že jeho přání se splní.

Když v roce 1945 padla na město Hirošima atomová bomba, zanechala po sobě ticho, vyprahlou a mrtvou zemi. V širším okruhu přežili ti, kteří bezprostřednímu sežehnutí unikli. Mezi nimi tehdy dvouletá Sadako Sasaki. Přežila. Tlaková vlna zasáhla obydlí jejích rodičů, stojící ve vzdálenosti dva kilometry od samého středu spáleniště a Sadako byla vymrštěna oknem ven z domu. Její matka za ní vyběhla v hrůze, že Sadako je mrtvá. Dvouletá Sadako ale neutrpěla téměř žádná zranění, zotavila se a vyrůstala, jako jiné děti jejího věku.  Avšak následkům v podobě leukemie z ozáření neunikla. Začátkem roku 1955 se naplno projevilo její onemocnění a byla přijata do Hiroshima Red Cross Hospital. Právě tam se seznámila s prastarou japonskou legendou a pustila se do práce. Jejím jediným přáním bylo uzdravit se. Potřebovala vytvořit tisíc jeřábů a bojovala nejen s časem, ale také s nedostatkem papíru. Využívala proto obaly od léků, užité žádanky, všechno, co měla v nemocnici k dispozici. Její kamarádka Chizuko jí do nemocnice nosila barevné papíry ze školy, aby mohla naplnit svůj cíl. Vytvořit tisíc orizuri a vyslovit pak své velké přání. Ve svém boji s časem jich dokázala poskládat pouze šest set čtyřicet čtyři. Zemřela v říjnu roku devatenáct set padesát pět. Bylo jí dvanáct let.

Stala se symbolem zranitelnosti tváří v tvář brutální síle, ale také odhodlání bojovat. Sadako mluvila za všechny ty, které stihl týž nebo podobný osud. Její jeřábi ji nedokázali ochránit, hrubé síle čelit nedokázali.

V Hirošimě byla později odhalena socha japonské dívenky Sadako Sasaki. Stojí vstříc obloze na vysokém podstavci a oběma rukama drží nad hlavou origami, poskládanou do podoby jeřába. Široká veřejnost z celého světa přichází učit se od ní síle, odhodlání bojovat do poslední chvíle a pomoci jí v tom boji. Přinášejí papírové jeřáby a Sadako má okolo sebe trvale tisíce malých papírových jeřábů. Jeden se těžko brání, ale Sadako má podporu všech těch, kteří k soše přicházejí, a také sílu mnoha tisíc papírových jeřábů. To vůbec není málo.

Ve městě Seattle, ve státě Washington byla rovněž odhalena socha malé Sadako. Je bronzová a působivá je tím, že je vyvedena v životní velikosti. Dvanáctiletá Sadako stojí zcela přirozeně, usmívá se a v natažené pravé ruce drží svou origami. V tom všedním postoji obyčejné dívenky je velmi silný náboj. Lidé přicházejí a kladou okolo sochy své skládačky ve tvaru jeřába.

Jednoho prosincového dne roku 2003 se stalo něco, k čemu slova chybí. Někdo pravou paži malé Sadako urazil a zanechal trčet pouze její zmrzačené torzo. Tu paži, která držela svého papírového jeřába. Může existovat takový člověk? Je zlý? Nebo jen s absencí jakékoli myšlenky? Co je horší? Zlý nebo hloupý?

Veřejnost byla tehdy otřesena takovým aktem bezcitnosti a tupé brutality.  Bezprostředně po činu mírový aktivista, Michiko Pumpian, který v Seattle žil, inicioval akci, která přinesla obrovsou vlnu podpory. Nejen ze Seattle a za státu Washington. Celý kulturní a demokratický svět se tehdy účastnil sbírky a sledoval opravu sochy malé Sadako. Velmi rychle se podařilo sochu opravit a dnes opět stojí tak, jak by si sama Sadako přála.

Proč připomínám  osud Sadako a příběh soch? Sadako zemřela v říjnu 1955, brzy tedy uplyne šedesát jedna let od dokončení jejího posledního, šestistého čtyřicátého čtvrtého orizuri.

Současně mé zamyšlení má význam proto, že člověk, který se činu dopustil, žije. Nemyslím přitom jen jeho jediného.

Právě tak ale žijí tisíce těch, kteří trvale zasypávají okolí obou soch malými papírovými jeřáby. Tisíci a tisíci papírových jeřábů a dávají tak najevo obrovskou pozitivní sílu. Je dobře vědět, že ta rozhodně převažuje.

Je právem i povinností těch, kteří skládají symbolické jeřáby, aby trvale nalézali ty, kdo obecně míněno, útočí na bronzové sochy malé Sadako. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?