Oživlá pohádka

Zdeněk Hanka » Blog » Oživlá pohádka
22.12.2016, Zdeněk Hanka

Nabídnout k vánočnímu stolu zamyšlení, které poetiku Vánoc neroztříští vahou závažnosti tématu a přitom nabídne paralelu, jemně a vhodně, to není snadný úkol. Snad jen pohádka má takovou moc, že nás přenese do světa smyšleného, přidá i pohlazení a současně dokáže ukázat na nás samotné. 
Příběh, který se možná stal, možná ne, jsem si vypůjčil z připravované sbírky povídek. Přijměte ji, prosím, jednak jako ochutnávku a také jako pohled na svět nepohádkový.

Jak to bylo za krále Lulicha Prvního – (povídka z cyklu Strach)
V době, která je na stránkách učebnic dějepisu vymezena pojmem Bylo, nebylo, na území, které je na mapách určeno adresou Za devatero horami zeměpisné výšky a Za devatero řekami zeměpisné hloubky, rozprostíralo se království Jetotak. Tam v zahradách rostly divukrásné květy, o jakých nikdy nikdo neslýchal a jen autoři pohádek si je mohou vymyslet pro potěšení vlastní i čtenářovo. Jejich vůni bylo možno nastavit dálkovým ovladačem přímo z oken zámku právě tak, jako soumrak či úsvit. Z fontány na hradním nádvoří prýštil podle objednávky libovolný nápoj, takže nedaleká kolonáda, pod jasně modrými, zářivě žlutými, sytě červenými i měkce zelenými listy věkovitých stromů, byla stále plná usměvavých návštěvníků. Vraceli se k fontáně s prázdnými alabastrovými kalichy a doplňovali své potřeby, dokud je nohy nesly.
Království vzkvétalo pod laskavou vládou Lulicha Prvního. Jeho časté vycházky k fontáně snad nesly vinu na tom, že jeho novely prastarých zákonů směřovaly k prostému oddávání se radostem života všeho druhu plnou náručí. Zanedbávání této zákonné povinnosti Lulich První nelibě nesl.
Podobně jako jiní králové v té době a na přilehlém území i Lulich První měl tři syny. Chrabrého Kulicha, váhavého Šulicha a moudrého Ďulicha.
„Svolal jsem vás,“ pravil obřadně jednoho večera, pro nějž dálkovým ovladačem prodloužil západ slunce, „abych vás vyslal do světa. V království Tamtoje za patero horami a patero řekami, žije krásná princezna Semsní. Můj duch uvadá a je třeba, aby království přešlo do vlády toho z vás, který toho zaslouží a povede celou zemi k blahobytu. Princezna Semsní podle mého vyhledání splňuje všechna očekávání. Usedl jsem ke svému královskému psacímu stolci a prostřednictvím skutečné, dobře vycvičené bílé myši a pozlacené klávesnice sestavené z drahých kamenů jsem na obrazovce z broušeného křišťálu nalezl pro vás tu, která zasluhuje převzít spolu s jedním z vás moc.“
„Otče,“ promluvil Ďulich, „jaké jsou její vznešené vlastnosti. Prozraď, můžeš-li.“
„Inu, drazí synové. Semsní je usměvavá, vlídná a nehašteřivá, její nálada nepodléhá cyklickým výkyvům. Mám zjištěno, že výběr a nákup jejích střevíčků a ošacení netrvá déle než pět minut.“ Tehdy tři synové v úžasu zdvihli obočí.
„Drahý otče,“ zajímal se Kulich, „víš, že miluji hru tenis se svou mahagonovou vykládanou raketou, jízdu na velocipedu, let pod křídly ochočených dravců. Tehdy se vracím domů zmožen, špinavý a upocen. Znáš její slova, která mohou můj návrat provázet? A což teprve, když mí druhové zdrží mne při číši a bujarém smíchu do pokročilé hodiny?“
„Její zářivý úsměv je tím vstřícným drahokamem. Vyjádří radost nad návratem, nekladouc otázky, chopí se znečištěného oděvu, nabídne lázeň, po té osvěžení lahodným pokrmem a naznačí, že její pohár lásky je připraven. Její štědrost a fantazie v tomto smyslu je bezbřehá.“
„Ale, otče, to přece...“ divil se Kulich.
„Nezapomínejte, drazí synové, že hovořím o království pohádkovém.“
„Pak tedy,“ zjišťoval s obavou v hlase Šulich, „jaká je její matka?“
„Děkuji za tu otázku, urozený synu. Ta vede svou dceru k tomu, aby její skrytá přání nebyla zahalena mlhou nejasnosti, nesrozumitelným mlčením či výčitkou. Krom toho, její smysl pro legraci je nakažlivý.“
„Sem s ní.“ Uklouzlo Kulichovi.
„Ano, takové je její vznešené jméno. Princezna Semsní čeká na jednoho z vás. Avšak cesta k ní je zarubaná a nelehká. Tam hlubina žhavé lávy, onde mrazivá propast strmých ledopádů, jinde válčiště, šiky draků a jiné zlovolné pohádkové fauny čekají na cestě na ty, kteří se tou cestou vydají.“
Tehdy tři synové ustoupili o krok zpět. Král Lulich První pokračoval.
„Dostanete mapu, dokonce pro každého z vás mám v pouzdře z umělé levhartí kůže naváděcí přístroj, vsazený do ebenové intarzované kazety, k ruce vám budou i písemné pokyny. Zítra za úsvitu vyrazíte. Protože jde o výjimečnou expedici, pozdržím úsvit.“
Synové měli o čem přemýšlet. Uklonili se, poděkovali otci a obrátili se k odchodu. Král, dříve než zmizeli za vysokými dveřmi, ještě za nimi zavolal:
„Až se jeden z vás vrátí s nadpozemsky sympatickou a milou Semsní, pronesu myšlenku, která se vznese nad hranice našeho království, přes všech devatero hor i devatero řek a za meze času vyměřeného daty Bylo, nebylo.“
Příštího jitra slunce vězelo zpola za obzorem déle, než obvykle, to jak laskavý Lulich dopřával synům čas k výpravě. Vykročili v jedenáct jedenáct zamávali k balkonu, kde stál král Lulich První s pohárem načerpaným u fontány.
„Drazí bratři,“ promluvil Šulich, „cesta je to dlouhá, vidina lákavá. Celou noc jsem se převaloval, jak jsem roztouženě myslel na Semsní.“
„Nuže, tedy pokračujme v cestě!“ vybídl odhodlaný Kulich.
„Ne. Nemohu jít s vámi. Nebezpečí je příliš veliké. Jen vzpomeňte, co otec jmenoval. Uskrovním se raději v královském chlévě, než abych se vystavil takovému nebezpečenství.“ Bratři se zastavili. Pohlédli k obzoru, kde právě tryskala láva a metala žhavé plameny vysoko k obloze.
„Vracím se. Přeji vám mnoho zdaru.“
Po těch slovech se Šulich obrátil a vydal se zpět do domovského království, pod bezpečná křídla otce Lulicha Prvního.
   Druzí dva bratři pokračovali v pochodu a žhnoucí láva je děsila svými smrtonosnými chapadly a svou nepřekonatelností. Tehdy promluvil chrabrý Kulich.
„Nemám strach pražádný.“ Vykročil pevným krokem přímo vstříc žhavému jícnu. Tehdy byl na své pouti za Semsní spatřen naposledy. Jeho slepá hnací síla, zbavená jakéhokoli strachu vehnala ho do náruče smrti. Jeho štěstím bylo, že nablízku v tu chvíli přelétal vznešený pozlacený vrtulník s urozenými záchranáři z jiného království a ti zabránili jeho skonu právě ve vteřině poslední.
   Ďulich chvíli stál a zůstal sám na nebezpečné cestě. Byl zajat strachem, podobně jako Šulich. Další krok by znamenal zkázu, s jakou by se setkal neohrožený Kulich, pokud by neměl nevýslovné pohádkové štěstí. Vždyť byl již málem tam, kde je mládí pamětníků, tam kde jsou už utracené peníze, tam, kde jsou uprchlé naděje. Nalezl však odtud pověstnou kliku v podobě přeletu feudálního vrtulníku.
Královský syn Ďulich stál na břehu propasti otvírající lačně svůj ohnivý chřtán. Otevřel příručku, sepsanou kaligraficky na ručním papíru a četl nahlas.
„Tam, kde láva vymrští k obloze svůj plamenný jazyk, je třeba vyčkat jeden den, neboť tato seismicko vulkanická aktivita je cyklická.“
Tomu vzdělaný Ďulich porozuměl. Četl dál.
„Hladina lávy poklesne a lze pak cestou vedoucí k jihu obejít bezpečně celý kráter.“
Zavřel příručku, ulehl za blízké skalisko a usnul, aby vyčkal do příštího dne. 
   Před cestou přes zamrzlé ledopády mizící ve strašlivé hlubině ho zastavil strach. I zde však nalezl pokyn. Náhoda tomu totiž chtěla, že jiný vznešený princ ponechal v nedaleké chatrči ze sekvojového dřeva drobné pomůcky. Mezi nimi zdobený prsní úvazek a vyšívaný popruhový sedák, pozlacené šroubovací ledovcové skoby, hedvábné lano jedenáctku, také vykládaný lezecký pikl a spolu s ním dokonale vyleštěné platinové mačky. Ďulichovo hrdlo stahoval strach, když se odhodlával ke spuštění. Postupoval však uvážlivě a do večera stál na druhé straně. Věděl, že v obavě a ve slabosti ustupovat před nebezpečenstvími, by mu znemožnilo nalézt štěstí v náruči Semsní. Věděl i to, že pomůcky bude potřebovat při návratu, až bude tudy spouštět půvabnou Semsní, i uschoval je proto.
   Do válečné vřavy se bál vkročit. Šípy létaly bez ustání zleva napravo i zprava nalevo. Tehdy se dočetl, že během svátku, který na znepřátelené území přichází jednou za tisíc let, boje ustanou na celou jednu hodinu. Náhoda tomu přála, že právě v poledne toho dne nastal čas velkého svátku. Vyčkal tedy, než šípy opustily oblohu a Ďulich neohroženě a bezpečně prošel klidným bojištěm. 
   Trojhlavý drak, jak Ďulicha poučila moudrá příručka, mohl skutečně statečného mladíka pohltit jediným polknutím jediné hlavy. Kromě toho však podle textu miloval čerstvý chléb se sádlem a cibulí. Ten čirou náhodou měl Ďulich u sebe. Sádlo utrpělo na konzistenci při přechodu lávou, ale opět ztuhlo mezi ledovci. Nabídl netvorovi lstivě svůj díl a cesta k zámku byla otevřená.
   Před vraty, ozářená letním sluncem, stála usměvavá Semsní. Vyšla mu naproti, a když byla na dva kroky od něj, zarazila se.
„Jsi Ďulich, že? Mám zprávu od tvého vznešeného otce Lulicha Prvního. Tví dva bratři jsou v bezpečí doma.“ Hovořila nenuceně a za okamžik doplnila, „snad bych si ale měla alespoň něco málo vzít na sebe, ne? Právě jdu ze sprchy.“
Šťastný Ďulich počkal, než se k němu s úsměvem ve sportovní obuvi z vyšívaného brokátu a lehkém sametovém oděvu opět připojila.
   Uvítání v království Jetotak bylo nevídané. Fontána by nestačila potřebám hostů, pokud by nebyla pohádková. Tehdy Lulich První pronesl věty, které přislíbil vyslovit.
„Strach je jako kompas,“ pravil Lulich První, „když jej nemáš, zahubí tě slepota zbloudění a hrozba sama. Když jej máš, avšak ovládne a spoutá-li tě a ty jej neobrátíš v obezřetnost, tehdy je zátěží, která ti zabrání jít svou cestou dál. Jen takový kompas, s nímž nakládáš uvážlivě, opásán znalostí a jsa připraven čelit nebezpečenstvím, je tvým nezbytným a spolehlivým průvodcem.“

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem